Texty tohoto týdne k zamyšlení, úvahám a rozjímání

Obsah
29. neděle v mezidobí
VSTUPNÍ MODLITBA
1. čtení
ŽALM
2. čtení
Evangelium
Promluva
ANTIFONA K PŘIJÍMÁNÍ
MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ
K ZAMYŠLENÍ

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

29. neděle v mezidobí

V životě přicházejí chvíle, kdy se člověk ocitá před závažným rozhodnutím. Někdy jde o to, že zůstat věrný víře, znamená riskovat majetek, postavení, výhody… Modleme se dnes o dar odvahy a věrnosti pro sebe, naše blízké a také představitele církve.

VSTUPNÍ ANTIFONA

Volám k tobě, protože mě vyslyšíš, Bože, popřej mi sluchu, slyš mé slovo! Opatruj mě jako zřítelnici oka, do stínu svých perutí mě ukryj.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí Bože, od tebe máme všechno dobré a v tvých rukou je celý náš život; dej, ať chceme vždycky to, co chceš ty, a ať ti sloužíme s upřímným srdcem. Prosíme o to skrze tvého Syna…

Zpět na obsah

1. ČTENÍ

Otevíráme Deuteroizaiáše, tedy text vzniklý v babylonském zajetí (6. stol. př. Kr.), kdy je Izrael, stejně jako Jeruzalém, zcela vypleněn. Prorok předpovídá znovuvybudování města i chrámu. Bůh k tomu použije pohanského perského vládce Kýra (557–529 př. Kr.)! Jemu jsou přiřčeny tituly, které později budou vztaženy k mesiáši: pastýř, vyvolený…

Iz 45,1.4-6

Tak praví Hospodin o svém pomazaném Kýrovi: „Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena.
Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal. Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není.
Já jsem Hospodin, a nikdo jiný.“

Zpět na obsah

ŽALM 96

Žít v prostředí pohanů neznamená vždy nepřátelské odmítání Pána. Žalm vyzývá pohany ke chvále Boha. Zkusme se připojit ke chvále národů a s nimi děkovat za svoji záchranu.

Odpověď: Vzdejte Hospodinu slávu a moc!

Zpívejte Hospodinu píseň novou, – zpívejte Hospodinu, všechny země!
Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, – mezi všemi národy o jeho divech!

Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, – je třeba se ho bát více nežli všech bohů.
Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, – Hospodin však stvořil nebe.

Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, – vzdejte Hospodinu slávu a moc,
vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. – Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří.

V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! – Třeste se před ním, všechny země! 
Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, – národy řídí podle práva.

Zpět na obsah

2. ČTENÍ

List Soluňanům (též zvaný Tesalonickým) je nejstarší novozákonní dokument, snad z roku 51 po Kr. Svatý Pavel v něm oslovuje církev, která prošla pronásledováním ze strany Židů i pohanů.

1 Sol 1,1-5b

Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj!
Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá.
Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.

Zpět na obsah

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Budete zářit jako hvězdy ve vesmíru; držte se pevně slova života. Aleluja.

EVANGELIUM

Krátce před Ježíšovou smrtí o Velikonocích ho farizeové ostře napadají, ale ani on je nijak nešetří. Placení daně Římu bylo chápáno jako područenství okupaci, nesouhlas by znamenal vzpouru. Ježíš obrátí hovor zcela jinam. Žádný Izraelita plnící Tóru (Zákon) nesměl mít u sebe jakékoli zpodobení člověka či zvířete. To se chápalo jako projev modloslužby.

Mt 22,15-21

Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo.
Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“
Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár.
Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“
Odpověděli: „Císařův.“
Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“

Zpět na obsah

PROMLUVA

Jakmile dnešní křesťan začne dělit sebe, je v omylu. Jakmile nechce dělit nic svého, je v omylu také. To, že jsme Boží, že mu patříme tak, jako nikomu a ničemu jinému, plně, víc, než sobě, je základní pravdou, která osvobodí a oblaží, je-li s porozuměním co nejvíce přijata a uskutečněna. Tam asi leží náš největší problém. Co opravdu patří císaři, to chápe často i člověk bez víry. A křesťan se nemá vymlouvat na své náboženství. Lidské společenství, v němž žije, je přes všechny nedostatky něčím, co mne nese a co jsem tedy i já povinen nést a tvořit. Mezi splynutím s tímto světem (čemuž se právem bráníme) a mezi fanatickým a nepravdivým únikem (spíš vykroucením se z povinnosti) ze světa leží prostor autentického křesťanství. Křesťan ovšem nesmí zapomenout, že není vždy snadné poznat, co opravdu císaři náleží a taky kdy přestává patřit Bohu. Není ale nucen to řešit ani fanatismem, ani použitím ztuhlých a zdánlivě neomylných pravidel. Má to trvale řešit ve světle a síle Ducha svatého, v napojení na celou církev. A v prvé řadě musí vědět, "čí je" - doslova. tam, kde by křesťan začal patřit něčemu, spíš někomu kdo má sice císařský majestát, ale kdo je jen maskovaným Božím nepřítelem, tam už nejde o omyl, ale o tragédii. V bližních jí nelze nečinně přihlížet, pokud s námi v církvi tvoří jedno tělo!

Je to příjemný pocit číst "jak jim to Pán Ježíš nandal", zlomyslníkům! Neskočil jim na lep. Kdyby řekl "ano - platit" obvinili by ho, že slevuje z víry, že placením daně uznává císaře za legitimního panovníka a legitimním panovníkem v Izraeli je přece Hospodin - a jím určený král, pomazaný Páně; kdyby řekl "ne - neplatit" - obvinili by ho Herodovci, že neuznává oficiální státní moc, moc římského císaře, který měl Palestinu sobě podrobenou. Ježíš však na jejich "buď - nebo" nepřistupuje, ale posouvá celou záležitost dál a hlouběji, překvapivě otázku radikalizuje: je třeba dát císaři, co je císařovo a Bohu, co je Božího. Na to druhé v jeho odpovědi se ovšem tazatelé neptali. Zdá se, že Pán počítá s dvěma říšemi, s říší Boží a s říší císařovou, k nímž je člověk vázán stejně závazně. Domyšleno do důsledku - takto smýšlející člověk by byl (a ve skutečnosti také vždy je) rozdělen. Mezi Boha a císaře, kteří si na něj dělají stejné právo (jen císaři často víc křičí, víc se svých práv domáhají, než Bůh). Jak z tohoto rozdělení uniknout? Člověk přece nechce být v sobě rozdělen!

Ptejme se tedy: může být na jedny váhy položen na jednu stranu člověk (císař) a na druhou Bůh? Odpověď je pro věřícího člověka mimo vší pochybnost - ví, že to jsou dvě naprosto nesouměřitelné veličiny, mezi něž nelze rozdělovat svou lásku, své já. A právě tak je nesouměřitelný člověk a denár - jeden nemůže být druhým nahrazen!

Na denáru je císařův obraz - a proto mu denár patří, kdo má co dělat s císařem (a to Ježíšovi tazatelé měli - měli denár po ruce, totiž patřili do římského ekonomického systému), ten nemá právo upírat císaři to, co mu legitimně patří. Ale v člověku je Boží obraz (Gen 1,27), a proto člověk (a křesťan tím spíš) patří Bohu. Císař ani kdokoliv jiný nemá právo člověka vlastnit, nebo ho brát Bohu. A tak "problém denár" prakticky odpadá, protože je jasné, že císaři nelze brát věc, která mu patří. Ale vyvstává další požadavek, a ten je proti původní otázce "navíc" - požadavek patřit Bohu. Jen jemu může člověk patřit - a tedy dává-li sebe císaři, jedná vůči Bohu špatně a je rozdělen. A právě tak jedná člověk špatně, dává-li místo sebe Bohu nějakou věc - dar, třeba drahý, ale ponechává sebe sobě samému, nevychází ze sebe, stále sebe samého vlastní. Tak se z problému "jak rozdělit svou přízeň a svůj respekt" stává problém, který sám je jádrem čistoty víry: totiž problém, zda poznávám a uznávám v Bohu toho, kým on skutečně je! Každý svůdce se staví totiž na místo Boží a chce si člověka uzpůsobit sám pro sebe - dělá si božské nároky. Někdy je člověk tímto svůdcem sám sobě. Ale ryzí víra říká, že Bůh je Pán a dárce všeho - a proto jemu a jedině jemu je možné a nutné patřit cele. A toto úsilí o celistvé náležení Bohu, o realizovanou lásku k Bohu z celého srdce a z celé mysli - je celoživotním úsilím u křesťana, který pochopil, oč skutečně v křesťanství jde a který je ochoten to vzít do důsledku. Kdo hokynaří a odvažuje kolik Bohu a kolik císaři, aby na obou stranách vyšel, ten nepochopil nic, i kdyby odříkával Krédo třikrát denně.

Aleš Opatrný

Zpět na obsah

ANTIFONA K PŘIJÍMÁNÍ

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.

MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ

Prosíme tě, Bože, dej, ať nám přijímání svátostného pokrmu pomáhá, abychom správně užívali věcí pomíjejících a celým srdcem toužili po tom, co je věčné. Skrze Krista, našeho Pána.

K ZAMYŠLENÍ

V textech 21.–25. kapitoly Matoušova evangelia jde o všechno. Farizeové a znalci zákona nepřijímají Ježíšovo poselství, neuvěřili. Ale již nezbývá žádný čas na vysvětlování. Ježíš tedy tyto „vzorné“ věřící, kteří jím pohrdají a napadají ho, jako by byl falešný prorok, velmi ostře usvědčuje z jejich pokrytectví. Sami se považují za čisté před Bohem. A právě na těchto lidech se před zástupem ukazuje, že jejich vzorné plnění Tóry je pochybné hned v prvním a největším přikázání. Vždyť žádný Izraelita nesměl mít u sebe obraz člověka ani zvířete, protože to bylo považováno za modloslužbu. Proto si Ježíš vyžádá denár od nich a nikoli od někoho z učedníků ani ho nevytáhne z vlastní kapsy. Pán tak přesně vystihne, oč v této situaci jde: slepé plnění Tóry nevede ke spáse. Podstatné je, proč a pro koho úkony naší víry děláme!

Zpět na obsah

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

PONDĚLÍ 19. 10.

Ef 2,1-10

Bratři! Byli jste mrtví pro své poklesky a hříchy, v nichž jste kdysi žili podle světského smýšlení, pod vlivem ducha, který vládne a svou moc vykonává v ovzduší, a teď působí v lidech, kteří se (Bohu) vzpírají. K nim jsme kdysi (náleželi) i my všichni, protože jsme žili tak, jak si to žádalo tělo. Dělali jsme, co se tělu zachtělo a co mu napadlo. A tak jsme už svou přirozeností propadli Božímu hněvu jako ostatní. Ale nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! (Dostáváte ho) ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.



Mezizpěv – Žl 100,2.3.4.5
Bůh nás učinil, a my mu náležíme.

Plesejte Hospodinu, všechny země,
služte Hospodinu s radostí,
vstupte před něho s jásotem!

Uznejte, že Hospodin je Bůh:
on nás učinil, a my mu náležíme,
jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Vstupte do jeho bran s díkem,
do jeho nádvoří s chvalozpěvem,
slavte ho, žehnejte jeho jménu!

Neboť Hospodin je dobrý,
jeho milosrdenství je věčné,
po všechna pokolení trvá jeho věrnost.

Lk 12,13-21

Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ Odpověděl mu: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Potom jim řekl: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.“ Pověděl jim toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: `Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si, `strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!' Bůh však mu řekl: `Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“

Komentář: Lk 12,13-21
Není snad naše civilizace postavena na spekulaci s majetkem? Chamtivost a shromažďování jsou i dnes nebezpečné pro vztah k Bohu i druhým.

ÚTERÝ 20. 10.

Ef 2,12-22

Bratři! Kdysi jste žili bez Krista, nepatřili jste k izraelskému národnímu společenství, neměli jste účast v úmluvách, (které s sebou nesly) zaslíbení, byli jste bez naděje, a žili jste bez Boha na světě. Nyní však, protože jste spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdálení, stali jste se blízkými Kristovou krví. Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila, když na svém těle zrušil (příčinu) nepřátelství, která (záležela) v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou (částí) jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě (strany) s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství. A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu. Proto už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.



Mezizpěv – Žl 85,9ab+10.11-12.13-14
Hospodin mluví svému lidu o pokoji.

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh:
jistě mluví o pokoji

pro svůj lid a pro své svaté.
Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí,
aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.

Milosrdenství a věrnost se potkají,
políbí se spravedlnost a pokoj.
Věrnost vypučí ze země,
spravedlnost shlédne z nebe.

Hospodin též popřeje dobro
a naše země vydá plody.
Spravedlnost ho bude předcházet
a spása mu půjde v patách.

Lk 12,35-38


Ježíš řekl svým učedníkům: „Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.“

Komentář: Lk 12,35-38
Dovedu si představit Boha, který „obchází a slouží“? Asi bych měl své představy zkorigovat: zdaleka nezáleží jen na mé aktivitě, ale na tom, jaký ponechám prostor Jeho působení…

STŘEDA 21. 10.

Ef 3,2-12

Bratři! Snad jste slyšeli, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství, jak jsem o něm psal už krátce shora. Podle toho můžete při čtení poznat, že jsem obeznámen s oním tajemstvím o Kristu. V dřívějších pokoleních to lidé nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno (z osvícení) Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, (když uvěří kázání) evangelia, jehož já jsem se stal služebníkem z daru Boží milosti, když se v tom jeho moc na mně tak účinně projevila. Ačkoli já jsem méně než nejnepatrnější ze všech křesťanů, byla mi dána tato milost: zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství a jasně ukázat (všem), jak se (uskutečňuje) ono tajemné rozhodnutí. Od věků bylo skryté v Bohu, Stvořiteli všeho, nyní se však skrze církev ukázala přerozmanitá Boží moudrost knížatům a mocnostem v nebi. Tak od věčnosti určil, že to vykoná skrze našeho Pána Krista Ježíše. Protože jsme s ním spojeni, smíme s důvěrou a volně přistupovat (k Bohu), když věříme (v Krista).



Mezizpěv – Iz 12,2-3.4bcd.5-6
S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.

Bůh je má spása!
Bez obavy mohu doufat.
Neboť Hospodin je má síla a má chvála,
stal se mou spásou.
S radostí budete vážit vodu
z pramenů spásy.

Děkujte Hospodinu a vzývejte jeho jméno!
Hlásejte mezi národy jeho díla,
zvěstujte vznešenost jeho jména!

Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci,
ať je to známé po celé zemi!
Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu,
neboť velikým uprostřed vás je Svatý Izraele.

Lk 12,39-48

Ježíš řekl svým učedníkům: „Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Petr se ho zeptal: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ Pán řekl: „Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: `Můj pán hned tak nepřijde', a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“

Komentář: Lk 12,39-48
Když si uvědomím, co vše od Pána mám, musí to vést k povzbuzení ve službě. Rozhodně ne pro strach z ran holí, ale právě kvůli všemu tomu, co mi dává!

ČTVRTEK 22. 10.

Ef 3,14-21

Bratři! Klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi, (a prosím ho): ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílí skrze jeho Ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích (darů). Tomu pak, který má moc vykonat na nás věci nad pomyšlení nesmírně vznešenější, než my prosíme nebo chápeme, tomu buď sláva v církvi ve spojení s Kristem Ježíšem po všechna pokolení na věčné věky. Amen.



Mezizpěv – Žl 33,1-2.4-5.11-12.18-19
Země je plná Hospodinovy milosti.

Radujte se, spravedliví, z Hospodina,
sluší se, aby ho dobří chválili.
Citerou oslavujte Hospodina,
hrajte mu na desetistrunné harfě.

Neboť Hospodinovo slovo je správné,
spolehlivé je celé jeho dílo.
Miluje spravedlnost a právo,
země je plná Hospodinovy milosti.

Hospodinův úmysl trvá navěky,
myšlenky jeho srdce po všechny pokolení.
Blaze národu, jehož Bohem je Hospodin,
blaze lidu, který si vyvolil za svůj majetek.

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí,
nad těmi, kdo doufají v jeho milost,
aby jejich duše vyrval ze smrti,
aby jim život zachoval za hladu.

Lk 12,49-53

Ježíš řekl svým učedníkům: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“

Komentář: Lk 12,49-53
Oheň, rozdělení. Různost a neporozumění mezi lidmi – právě jen kvůli postojům k Ježíšovi – jsou zde jím samotným ospravedlněné. K Ježíšovu následování zřejmě nepatří „pohoda“ za každou cenu.

PÁTEK 23. 10.

Ef 4,1-6

Bratři! Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech.



Mezizpěv – Žl 24,1-2.3-4ab.5-6
To je pokolení těch, kdo hledají tvou tvář, Hospodine!

Hospodinu náleží země i to, co je na ní,
svět i ti, kdo ho obývají.
Neboť on jej založil nad moři,
upevnil ho nad proudy vod.

Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu,
kdo smí stát na jeho svatém místě?
Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce,
jehož duše nebaží po marnosti.

Ten přijme požehnání od Hospodina,
odměnu od Boha, svého spasitele.
To je pokolení těch, kdo po něm touží,
kdo hledají tvář Jakubova Boha.

Lk 12,54-59

Ježíš řekl zástupům: „Když vidíte, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť' a bývá tomu tak. Když však vane vítr z jihu, říkáte: `Bude horko' a bývá. Pokrytci! Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu? Proč sami od sebe nerozeznáte, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem na úřad, udělej všechno, aby ses ještě cestou s ním vyrovnal. Jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá biřici a biřic tě uvrhne do vězení. Říkám ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře!“

Komentář: Lk 12,54-59
Ježíšova výtka „Jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?“ bude určena i mně, pokud se nezměním a ustrnu ve svém zakonzervovaném pojetí víry. Náš Pán i zde nabádá k pochopení procesu dějinnosti, k inkulturaci evangelia.

SOBOTA 24. 10.

Ef 4,7-16

Bratři! Každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát. Proto se praví: `Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary.' Když však `vystoupil', znamená to, že musel předtím sestoupit dolů, na zem. Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, kdo vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil. Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost. Pak už nebudeme jako malé děti, nenecháme se zmítat a strhovat větrem kdejakého učení, v kterém lidská chytrost a prohnanost podvádí a klame. Ale spíše žijme podle pravdy a v lásce, a tak porosteme po všech stránkách v něho, v Krista, který je naše hlava. Z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce.



Mezizpěv – Žl 122,1-2.4-5
Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.

Zaradoval jsem se, když mi řekli:
„Do domu Hospodinova půjdeme!“
Už stojí naše nohy
v tvých branách, Jeruzaléme!

Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy,
jak to zákon přikazuje Izraeli,
aby chválil Hospodinovo jméno.
Tam stojí soudní stolce,
stolce Davidova domu.

Lk 13,1-9

K Ježíšovi přišli se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: `Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: `Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.'“

Komentář: Lk 13,1-9
Ježíš zde rozbourává povrchní představy o bezprostředně trestajícím Bohu. Záchrana záleží totiž na nás. Dopřává nám k tomu dost času.

Zpět na obsah