Texty tohoto týdne k zamyšlení, úvahám a rozjímání

Obsah
29. neděle v mezidobí
VSTUPNÍ MODLITBA
1. čtení
ŽALM
2. čtení
Evangelium
Promluva
ANTIFONA K PŘIJÍMÁNÍ
MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ
K ZAMYŠLENÍ

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

29. neděle v mezidobí

Poslední neděle v liturgickém roce mají společné téma blížícího se konce věků (eschatologie). Můžeme si položit otázku, jak jsme připraveni na příchod Pána. Evangelium předloží zdánlivě téma ekonomické, ale nenechme se mýlit, jde o velmi zásadní otázku víry: Komu v životě sloužíme, komu patří náš život? Dnešní neděli se také církev modlí za misie, k tomu lze využít i zvláštních čtení.

VSTUPNÍ ANTIFONA

Volám k tobě, protože mě vyslyšíš, Bože, popřej mi sluchu, slyš mé slovo! Opatruj mě jako zřítelnici oka, do stínu svých perutí mě ukryj.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí Bože, od tebe máme všechno dobré a v tvých rukou je celý náš život; dej, ať chceme vždycky to, co chceš ty, a ať ti sloužíme s upřímným srdcem. Prosíme o to skrze tvého Syna…

Zpět na obsah

1. ČTENÍ

Otevíráme Deuteroizaiáše, tedy text vzniklý v Babylonském zajetí (6. stol. př. Kr.), kdy je Izrael, stejně jako Jeruzalém, zcela vypleněn. Prorok předpovídá znovuvybudování města i chrámu. Bůh k tomu použije pohanského perského vládce Kýra (557–529 př. Kr.)! Jemu jsou přiřčeny tituly, které později budou vztaženy k mesiáši: pastýř, vyvolený…

Iz 45,1.4-6

Tak praví Hospodin o svém pomazaném Kýrovi: „Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena. Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal. Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný.“

Zpět na obsah

ŽALM 96

Žít v prostředí pohanů neznamená vždy nepřátelské odmítání Pána. Žalm vyzývá pohany ke chvále Boha. Zkusme se připojit ke chvále národů a s nimi děkovat za svoji záchranu.

Odpověď: Vzdejte Hospodinu slávu a moc!

Zpívejte Hospodinu píseň novou, – zpívejte Hospodinu, všechny země! 
Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, – mezi všemi národy o jeho divech! 

Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, – je třeba se ho bát více nežli všech bohů. 
Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, – Hospodin však stvořil nebe. 

Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, – vzdejte Hospodinu slávu a moc, 
vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. – Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří. 

V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! – Třeste se před ním, všechny země!
Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, – národy řídí podle práva.

Zpět na obsah

2. ČTENÍ

List Soluňanům (též zvaný Tesalonickým) je nejstarší křesťanský dokument, snad z roku 51 po Kr. Svatý Pavel v něm oslovuje církev, která prošla pronásledováním ze strany Židů i pohanů.

1 Sol 1,1-5b

Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.

Zpět na obsah

Zpěv před Evangeliem

Aleluja. Budete zářit jako hvězdy ve vesmíru; držte se pevně slova života. Aleluja.

EVANGELIUM

Krátce před Ježíšovou smrtí o Velikonocích ho farizeové ostře napadají, ale ani on je nijak nešetří. Placení daně Římu bylo chápáno jako poručnictví okupaci, nesouhlas by znamenal vzpouru. Ježíš obrátí hovor zcela jinam. Žádný Izraelita plnící Tóru (Zákon), nesměl mít u sebe žádné zpodobení člověka či zvířete. Byl to symbol modloslužby. A farizeové, pečliví v plnění Tóry, ho u sebe nosí?

Mt 22,15-21

Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“

Zpět na obsah

PROMLUVA

Jakmile dnešní křesťan začne dělit sebe, je v omylu. Jakmile nechce dělit nic svého, je v omylu také. To, že jsme Boží, že mu patříme tak, jako nikomu a ničemu jinému, plně, víc, než sobě, je základní pravdou, která osvobodí a oblaží, je-li s porozuměním co nejvíce přijata a uskutečněna. Tam asi leží náš největší problém. Co opravdu patří císaři, to chápe často i člověk bez víry. A křesťan se nemá vymlouvat na své náboženství. Lidské společenství, v němž žije, je přes všechny nedostatky něčím, co mne nese a co jsem tedy i já povinen nést a tvořit. Mezi splynutím s tímto světem (čemuž se právem bráníme) a mezi fanatickým a nepravdivým únikem (spíš vykroucením se z povinnosti) ze světa leží prostor autentického křesťanství. Křesťan ovšem nesmí zapomenout, že není vždy snadné poznat, co opravdu císaři náleží a taky kdy přestává patřit Bohu. Není ale nucen to řešit ani fanatismem, ani použitím ztuhlých a zdánlivě neomylných pravidel. Má to trvale řešit ve světle a síle Ducha svatého, v napojení na celou církev. A v prvé řadě musí vědět, "čí je" - doslova. tam, kde by křesťan začal patřit něčemu, spíš někomu kdo má sice císařský majestát, ale kdo je jen maskovaným Božím nepřítelem, tam už nejde o omyl, ale o tragédii. V bližních jí nelze nečinně přihlížet, pokud s námi v církvi tvoří jedno tělo!

Je to příjemný pocit číst "jak jim to Pán Ježíš nandal", zlomyslníkům! Neskočil jim na lep. Kdyby řekl "ano - platit" obvinili by ho, že slevuje z víry, že placením daně uznává císaře za legitimního panovníka a legitimním panovníkem v Izraeli je přece Hospodin - a jím určený král, pomazaný Páně; kdyby řekl "ne - neplatit" - obvinili by ho Herodovci, že neuznává oficiální státní moc, moc římského císaře, který měl Palestinu sobě podrobenou. Ježíš však na jejich "buď - nebo" nepřistupuje, ale posouvá celou záležitost dál a hlouběji, překvapivě otázku radikalizuje: je třeba dát císaři, co je císařovo a Bohu, co je Božího. Na to druhé v jeho odpovědi se ovšem tazatelé neptali. Zdá se, že Pán počítá s dvěma říšemi, s říší Boží a s říší císařovou, k nímž je člověk vázán stejně závazně. Domyšleno do důsledku - takto smýšlející člověk by byl (a ve skutečnosti také vždy je) rozdělen. Mezi Boha a císaře, kteří si na něj dělají stejné právo (jen císaři často víc křičí, víc se svých práv domáhají, než Bůh). Jak z tohoto rozdělení uniknout? Člověk přece nechce být v sobě rozdělen!

Ptejme se tedy: může být na jedny váhy položen na jednu stranu člověk (císař) a na druhou Bůh? Odpověď je pro věřícího člověka mimo vší pochybnost - ví, že to jsou dvě naprosto nesouměřitelné veličiny, mezi něž nelze rozdělovat svou lásku, své já. A právě tak je nesouměřitelný člověk a denár - jeden nemůže být druhým nahrazen!

Na denáru je císařův obraz - a proto mu denár patří, kdo má co dělat s císařem (a to Ježíšovi tazatelé měli - měli denár po ruce, totiž patřili do římského ekonomického systému), ten nemá právo upírat císaři to, co mu legitimně patří. Ale v člověku je Boží obraz (Gen 1,27), a proto člověk (a křesťan tím spíš) patří Bohu. Císař ani kdokoliv jiný nemá právo člověka vlastnit, nebo ho brát Bohu. A tak "problém denár" prakticky odpadá, protože je jasné, že císaři nelze brát věc, která mu patří. Ale vyvstává další požadavek, a ten je proti původní otázce "navíc" - požadavek patřit Bohu. Jen jemu může člověk patřit - a tedy dává-li sebe císaři, jedná vůči Bohu špatně a je rozdělen. A právě tak jedná člověk špatně, dává-li místo sebe Bohu nějakou věc - dar, třeba drahý, ale ponechává sebe sobě samému, nevychází ze sebe, stále sebe samého vlastní. Tak se z problému "jak rozdělit svou přízeň a svůj respekt" stává problém, který sám je jádrem čistoty víry: totiž problém, zda poznávám a uznávám v Bohu toho, kým on skutečně je! Každý svůdce se staví totiž na místo Boží a chce si člověka uzpůsobit sám pro sebe - dělá si božské nároky. Někdy je člověk tímto svůdcem sám sobě. Ale ryzí víra říká, že Bůh je Pán a dárce všeho - a proto jemu a jedině jemu je možné a nutné patřit cele. A toto úsilí o celistvé náležení Bohu, o realizovanou lásku k Bohu z celého srdce a z celé mysli - je celoživotním úsilím u křesťana, který pochopil, oč skutečně v křesťanství jde a který je ochoten to vzít do důsledku. Kdo hokynaří a odvažuje kolik Bohu a kolik císaři, aby na obou stranách vyšel, ten nepochopil nic, i kdyby odříkával Krédo třikrát denně.

Aleš Opatrný

Zpět na obsah

ANTIFONA K PŘIJÍMÁNÍ

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.

MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ

Prosíme tě, Bože, dej, ať nám přijímání svátostného pokrmu pomáhá, abychom správně užívali věcí pomíjejících a celým srdcem toužili po tom, co je věčné. Skrze Krista, našeho Pána.

K ZAMYŠLENÍ

V textech 21.–25. kapitoly Matoušova evangelia jde o všechno. Farizeové a znalci zákona nepřijímají Ježíšovo poselství, neuvěřili. Ale již nezbývá žádný čas na vysvětlování. Ježíš tedy velmi ostře usvědčuje tyto „vzorné“ věřící, kteří jím pohrdají a napadají ho, jako by byl falešný prorok, z jejich pokrytectví. Sami se považují za čisté před Bohem. A právě tito lidé ukazují před zástupem, že jejich vzorné plnění Tóry je pochybné hned v prvním a největším přikázání. Vždyť žádný Izraelita nesměl mít u sebe obraz člověka ani zvířete, protože to bylo považováno za modloslužbu. Proto si Ježíš vyžádá denár od nich a nikoli od někoho z učedníků ani ho nevytáhne z vlastní kapsy. Pán tak přesně vystihne, oč v této situaci jde: slepé plnění Tóry nevede ke spáse. Podstatné je, proč a pro koho úkony naší víry děláme!

Zpět na obsah

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

PONDĚLÍ 23.10.

Řím 4,20-25

Bratři! Abrahám se neprovinil nedůvěrou vůči Božímu zaslíbení, ale čerpal sílu z víry, a tím vzdal Bohu čest. Byl pevně přesvědčen, že (Bůh) má dost moci, aby splnil, když něco slíbí. A proto `mu to bylo uznáno za spravedlnost'. Ale v Písmu to není řečeno jen kvůli němu, že `mu to bylo uznáno', nýbrž i kvůli nám. I nám to bude uznáno, když věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána. Ten byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.

Lk 12,13-21

Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ Odpověděl mu: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Potom jim řekl: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.“ Pověděl jim toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: `Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si, `strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!' Bůh však mu řekl: `Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“

Komentář: Lk 12,13-21
Není celá naše západní civilizace postavena na spekulaci s majetkem? Chamtivost a shromažďování je i dnes nebezpečné pro vztah k Bohu i k druhým.

ÚTERÝ 24.10.

Řím 5,12.15b.17-19.20b-21

Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho (člověka) vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými. Kde se však rozmnožil hřích, (tam) se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost. Jako hřích projevoval svou vládu tím, že působil smrt, tak zase milost začala uplatňovat svou moc tím, že dávala ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Lk 12,35-38

Ježíš řekl svým učedníkům: „Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.“

Komentář: Lk 12,35-38
Nepříčí se mi v mém aktivismu představa Boha, který „obchází a slouží“? Asi bych měl své představy o Něm zkorigovat. Moje služba se tím také změní…

STŘEDA 25.10.

Řím 6,12-18

Bratři! Hřích už dál nesmí vládnout ve vašem smrtelném těle tak, abyste poslouchali jeho žádosti! Ani své údy už nepropůjčujte hříchu, (aby jich užíval) jako nástroje k špatnosti. Ale postavte se do služeb Bohu jako lidé, kteří byli mrtví, a ožili. Své údy (dejte) Bohu jako nástroje ke konání spravedlnosti. Vždyť hřích už nebude mít nad vámi moc! Nejste přece pod Zákonem, ale pod milostí! Co z toho plyne? Smíme snad hřešit, když nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? Bůh uchovej! Což nevíte, že musíte jako otroci poslouchat toho, komu se k službám za otroky propůjčíte? Ať už hříchu – a to vede k smrti – anebo budete poslouchat (Boha) – a to vede ke spravedlnosti. Ale díky Bohu! Byli jste sice otroky hříchu, ale pak jste ze srdce začali poslouchat životní pravidla (křesťanské) nauky, jak jste do nich byli uvedeni. Byli jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služeb spravedlnosti.

Lk 12,39-48

Ježíš řekl svým učedníkům: „Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Petr se ho zeptal: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ Pán řekl: „Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: `Můj pán hned tak nepřijde', a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“

Komentář: Lk 12,39-48
Když si uvědomím, co vše od Pána mám, musí to vést k povzbuzení ve službě. Rozhodně ne pro strach z ran holí, ale právě kvůli tomu, co vše mi ON dává!

ČTVRTEK 26.10.

Řím 6,19-23

Bratři! Pro vaši lidskou slabost užiji příkladu z obyčejného života: Kdysi jste dávali svoje údy do služeb nečistoty a nevázanosti, takže jste vedli život nezřízený. Teď zase dejte svoje údy do služeb spravedlnosti, abyste vedli život svatý. Dokud jste byli oddáni hříchu, necítili jste se vázáni předpisy mravního zákona. Jakýpak jste měli tehdy užitek z těch věcí? Takový, že se za to teď stydíte. Na konci těch věcí je smrt. Nyní však jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu. A užitek z toho je vaše posvěcení a nakonec věčný život. Neboť odplata za hřích je smrt, dar Boží však je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Lk 12,49-53

Ježíš řekl svým učedníkům: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“

Komentář: Lk 12,49-53
Oheň, rozdělení. Různost a neporozumění mezi lidmi – ovšem právě jen kvůli postojům k Ježíšovi – jsou zde jím samým ospravedlněné. K Ježíšovu následování nepatří „pohoda“ za každou cenu.

PÁTEK 27.10.

Řím 7,18-25a

Bratři! Jsem si vědom, že ve mně, to je v mém těle, dobro nesídlí. Vůli sice mám, ale dobro vykonat nedovedu. Neboť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci. Jestliže tedy konám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který sídlí ve mně. Shledávám tedy, že je to jako pravidlo: třebaže chci dělat dobro, vyjde mi z toho zlo. Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! (Je to možné) skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Lk 12,54-59

Ježíš řekl zástupům: „Když vidíte, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť' a bývá tomu tak. Když však vane vítr z jihu, říkáte: `Bude horko' a bývá. Pokrytci! Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu? Proč sami od sebe nerozeznáte, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem na úřad, udělej všechno, aby ses ještě cestou s ním vyrovnal. Jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá biřici a biřic tě uvrhne do vězení. Říkám ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře!“

Komentář: Lk 12,54-59
Ježíšova výtka: „jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu“ bude určena i mně, pokud se nezměním a ustrnu ve svém zakonzervovaném pojetí víry. Náš Pán i zde nabádá k pochopení procesu dějinnosti a inkulturace evangelia.

SOBOTA 28.10. svátek sv. Šimona a Judy

Ef 2,19-22

(Bratři!) Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.

Lk 6,12-19

Ježíš vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem. Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vy-volil z nich dvanáct, které nazval apoštoly: Šimona, kterého pojmenoval Petr, jeho bratra Ondřeje, dále Jakuba, Jana, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Šimona, kterému říkali Horlivec, Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se stal zrádcem. Ježíš sestoupil z hory a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. Přišli, aby ho uslyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravováni byli také ti, které trápili nečistí duchové. Každý z toho množství lidí se ho snažil dotknout, protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny.