Texty tohoto týdne k zamyšlení, úvahám a rozjímání

Obsah
3. neděle velikonoční
VSTUPNÍ MODLITBA
1. čtení
ŽALM
2. čtení
Evangelium
Promluva
ANTIFONA K PŘIJÍMÁNÍ
MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ
K ZAMYŠLENÍ

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

3. neděle velikonoční

Uplynuly již dva týdny od události Vzkříšení. Nastává čas na otázky spojené se smrtí a vzkříšením. Byla to náhoda? Neselhal Bůh? Je Ježíš Bůh, člověk, nebo se v něm tyto přirozenosti spojují? Jaký význam tyto události mají? Jaké důsledky pro obyčejného člověka?

VSTUPNÍ ANTIFONA

Jásejte Bohu, všechny země, opěvujte slávu jeho jména, vzdejte mu velkolepou chválu. Aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys obnovil svůj lid, abychom se mohli znovu radovat, že jsme tvými syny; dej, ať v nás velikonoční radost stále trvá, abychom s pevnou nadějí očekávali slávu vzkříšení. Skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Třetí kapitola popisuje první znaky doprovázející ty, kteří žijí v moci Ducha svatého. Petr a Jan „jen náhodou“ potkají chromého. Prosí za něj v Ježíšově jménu a Bůh jedná. Zde konkrétně uzdravením, ale především následnou reakcí mnoha lidí. To je okamžik, kdy má Petr svědčit o Kristu a hlásat evangelium.

Sk 3,13-15.17-19

Petr promluvil k lidu: „Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy však jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny.“

Zpět na obsah

ŽALM 4

Žalm odpovídá na první čtení, je prosbou o vyslyšení, ale i modlitbou naděje a důvěry.

Odpověď: Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář! Nebo: Aleluja.

Bože, zastánce mého práva, – vyslechni mě, když volám, 
tys mě v soužení vysvobodil, – smiluj se nade mnou a slyš mou prosbu! 

Pamatujte: Hospodin vyznamenává svého svatého; – Hospodin vyslyší, když k němu zavolám. 

Mnoho lidí říká: „Kdo nám ukáže dobro?“ – Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář! Usínám klidně, sotva si lehnu, 
vždyť ty sám, Hospodine, – dáváš mi přebývat v bezpečí!

Zpět na obsah

2. ČTENÍ

Tento de facto úvodní text Prvního listu Janova navazuje na samotný začátek této epištoly, kde se mluví o Bohu, který je světlo, a že my máme s ním i mezi sebou společenství. Zřejmě jde o otázku nesvárů v komunitě křesťanů. Náš text je skvělou ilustrací toho, jak se v křesťanské praxi snoubí zápas o dokonalost s naší slabostí a sklonem k hříchu. Pravda, lítost a úsilí.

1 Jan 2,1-5a

Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.

Zpět na obsah

Zpěv před Evangeliem

Aleluja. Pane Ježíši, odhal nám smysl Písma, učiň, ať naše srdce hoří, když k nám mluvíš. Aleluja.

EVANGELIUM

Každý z evangelistů vybral a literárně upravil závěr svého evangelia tak, jak se domníval, že bude na co nejkratším prostoru co nejvíce vystihovat proběhlé události. Lukáš věnuje prostor vyprávění o dvou učednících a jejich cestě do Emauz. A teprve po této „přípravě“ přichází Ježíš ke všem do večeřadla. Všimněme si, že jde o téměř závěrečné verše Lukášova evangelia.

Lk 24,35-48

Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: „Máte tady něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, po- čínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky.“

Zpět na obsah

PROMLUVA

Ve všech třech úryvcích je řeč o pokání a odpuštění v souvislosti se vzkříšeným Pánem. Není možné myslet a mluvit jen o Ježíšově utrpení na kříži (máme, bohužel, jen pobožnost křížové cesty, ale ne už pobožnost "činnosti vzkříšeného Pána" - řečeno názorně). Je třeba myslet a vědět, že Ježíš teď stále působí jako vzkříšený Pán. A podle svědectví našich dnešních úryvků z Písma i některých dalších (Jan 20,23; 1 Kor 15,17) vyplývá, že odpuštění hříchů je ze vzkříšení!

Texty o setkání se Vzkříšeným se pohybují na pomezí mezi "uvěřitelným a neuvěřitelným", obvyklým a neobvyklým, mezi tím, co známe, a mezi tím, co náš svět zcela přesahuje. Nebo jinak řečeno: Ježíšovo vzkříšení je něco, co přesahuje oblast naší zkušenosti (je to transcendentální skutečnost), a proto mohou vyprávění o setkání se Vzkříšeným zachytit jen něco z celku této vše přesahující skutečnosti, lidskými pojmy ne zcela vypověditelné.

Všimněme si, že v žádném setkání se Vzkříšeným nepřichází Ježíš "na žádost" učedníků, že ho nijak "nevyvolávají". Přichází vždy ze své vůle, lépe: nečekaně se objevuje. A sám vyzývá učedníky, aby se přesvědčili, že je to on sám (dotkněte se mě!). Tím je dán také důraz na realitu (ne snovost) Ježíšova nového života.

Pro nás, kdo jsme odchováni myšlenkami o samostatné existenci duše po smrti, se mohou zdát texty o vzkříšení až příliš "přízemní", hmotné. Ale je třeba si uvědomit, že Židé vcelku neměli představu o samostatné existenci duše jako samostatné duchovní substance. Pro ně byla hmotná a duchovní stránka člověka jednotou. Buď člověk "měl duši a tělo", a tedy žil, nebo zde byla mrtvola, člověk tedy odešel do šeolu (říše stínů, podsvětí), a to znamenalo, že vlastně nežil. Proto důraz evangelia na to, že hrob byl prázdný (tedy mrtvola tam nebyla, byla proměněna, Ježíš žil).

V řadě velikonočních textů (i v našem) je zmínka o Ježíšově jídle s učedníky nebo před učedníky. Ve světě Nového zákona to má hlubší význam než jenom demonstrace Ježíšova skutečného života: společné jídlo je výrazem společenství těch, kdo spolu jí (tedy Ježíše s učedníky). Je to také poukaz na nejvýznamnější společné jídlo prvotní církve, totiž na Eucharistii. A do třetice je obrazem mesiánské hostiny (viz starozákonní texty na toto téma).

Jak asi Ježíš "otevřel učedníkům mysl, aby rozuměli Písmu"? Lze tu myslet na dar Ducha. Ale také na to, že ti, kdo se setkali s neuvěřitelnou a vše převracející skutečností vzkříšení, chápali vše to, co doposud znali (Starý zákon, Ježíšovo pozemské kázání) nově, že právě vzkříšení bylo klíčem k novému porozumění.

Poslední věty našeho úryvku jsou jakýmsi programem působení církve: bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů, a to všem národům. Právě tento úkol církve je asi třeba dnes nově promyslet. Samotná struktura tohoto konání je asi stále stejná, mohla by být asi takováto:

- označení (oddělení) pravdy a lži, dobra a zla.
- zvěst o Boží lásce, která zve k odpuštění a odpouští.
- možnost být zproštěn vin.
- samo uvěření, odpuštění, život z milosti.

Ale jaká je náplň této struktury dnes? Jak a v čem dnes může člověk, i nevěřící člověk, poznat hřích, totiž poznat vinu, za niž je sám odpovědný? Kde a jak potom hledá odpuštění? Je schopen vůbec s ním počítat? A nakonec - je skutečně konkrétní církev, v níž žijeme, hlasatelem pokání a odpuštění, jak to vidí evangelium nebo jak to rozvádí encyklika Jana Pavla II. o Božím milosrdenství Dives in misericordiae? Být hlasatelkou odpuštění a pokání, asi vyžaduje od církve odvahu být církví chudou (tedy ne - mocnou, ne - vládnoucí, ne - vždy chválenou) a být církví pravdivou, která se sama v sobě i kolem sebe snaží rozlišovat pravdu od lží, "padni komu padni". Má-li toto všechno být v církvi, nemůže se to do ní dostat jinak než přes naše životy.

Aleš Opatrný

Zpět na obsah

ANTIFONA K PŘIJÍMÁNÍ

Bylo třeba, aby Kristus trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a v jeho jménu aby bylo hlásáno pokání, aby všem národům byly odpuštěny hříchy. Aleluja.

MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ

Nasytil jsi nás, Bože, chlebem věčného života; dej, ať v jeho síle dojdeme k neporušitelné slávě vzkříšení. Skrze Krista, našeho Pána.

K ZAMYŠLENÍ

Znovu čteme zprávu o Kristově příchodu mezi apoštoly. Může nás zarazit, že evangelista podtrhuje překvapení učedníků. Ježíš je živý! Ukazuje své ruce a bok, rány na těle zůstaly a nepůsobí již bolest. Musí tedy jít o tělo fyzické a nikoli jen zdánlivé, jaké by vykouzlil nějaký přelud. Ježíšovo vzkříšené tělo není zatíženo bolestí a smrtí, ale zároveň je fyzické, nese podobu, kterou mělo před smrtí. Je zjevné, že jde o tělo vzkříšené, nesené jak přirozeností božskou, tak ale současně i lidskou. Máme před očima veliké Boží tajemství!

Zpět na obsah

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

PONDĚLÍ 16.4.

Sk 6,8-15

Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagogy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Navedli tedy některé lidi, aby vypovídali: „Slyšeli jsme ho, jak mluví rouhavé řeči proti Mojžíšovi a proti Bohu.“ Tím rozbouřili lid, starší a učitele Zákona. Ti ho pak přepadli a násilím ho přivedli do velerady. Přivedli také křivé svědky a ti vypovídali: „Tenhle člověk neustále vede řeči proti chrámu a proti Zákonu. Tak jsme ho slyšeli, že říkal: `Ježíš Nazaretský rozboří tento chrám a změní ustanovení, která máme od Mojžíše.'„ Všichni, kdo seděli ve veleradě, upřeně se na něho podívali a viděli, že se jeho tvář podobá tváři anděla.

Jan 6,22-29

Lidé, kteří zůstali na protějším břehu moře, si všimli, že tam byl jenom jediný člun a že Ježíš zároveň se svými učedníky na loď nevstoupil, ale že učedníci odjeli sami. Přijely jiné čluny z Tiberiady blízko k místu, kde lidé jedli chléb, nad kterým Pán vzdal díky. Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou (na břehu), nasedali do člunů, přijeli do Kafarnaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: „Mistře, kdy jsi sem přijel?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí.“ Zeptali se ho: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“

Komentář: Jan 6,22-29
Kristus nabádá, abychom jej nehledali jen pro pohodu a duševní klid, natož pak jen ke splnění materiálních tužeb. Možná je to i dnes aktuální. Dovolím Pánu poopravit své falešné představy o Bohu?

ÚTERÝ 17.4.

Sk 7,51 – 8,1a

Štěpán pravil lidu, starším a učitelům Zákona: „Vy tvrdošíjní s neobřezaným srdcem a neobřezanýma ušima! Vy vždycky odporujete Duchu svatému - jak vaši otcové, tak i vy. Koho z proroků nepronásledovali vaši otcové? Zabíjeli ty, kteří předpovídali příchod Spravedlivého. A vy jste ho teď skutečně zradili a zavraždili! Zákon od andělů vyhlášený jste sice přijali, ale nezachovali jste ho.“ Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže - jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těch slovech skonal. Šavel plně schvaloval, že ho zabili.

Jan 6,30-35

Zástup řekl Ježíšovi: „Jaké ty děláš znamení, abychom (ho) viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: `Chléb z nebe jim dal jíst.'„ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Prosili ho tedy: „Pane, dávej nám ten chléb pořád.“ Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“

Komentář: Jan 6,30-35
Kristova nabídka nikdy nekončí. Jeho poselství, jeho chleba se nikdy nikdo „nepřejí“.

STŘEDA 18.4.

Sk 8,1b-8

V Jeruzalémě se strhlo veliké pronásledování církevní obce. Všichni kromě apoštolů se rozprchli po judském a samařském kraji. Zbožní muži pochovali Štěpána a velmi nad ním naříkali. Šavel pak pustošil křesťanskou obec: vnikal do domů, odvlékal muže i ženy a zavíral je do žaláře. Ti tedy, co se tak rozprchli, procházeli (zemí) a hlásali slovo evangelia. Tak přišel Filip do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha (posedlých) totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnutých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.

Jan 6,35-40

Ježíš řekl zástupům: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Ale řekl jsem vám: Viděli jste mě, a přece nevěříte. Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu, protože jsem sestoupil z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal. A to je vůle toho, který mě poslal: abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím v poslední den.“

Komentář: Jan 6,35-40
K těmto slovům se chci vracet, když přistupuji k Jeho stolu. Uvědomím si, že jsou příslibem radosti, která nikdy nekončí. I zaslíbením, že se u jednoho stolu setkáme…

ČTVRTEK 19.4.

Sk 8,26-40

Anděl Páně promluvil k Filipovi: „Vstaň a jdi na jih na cestu, která směřuje z Jeruzaléma dolů do Gazy a vede pustinou.“ On vstal a šel. Právě tehdy přišel do Jeruzaléma jeden Etiopan, komoří a hodnostář u etiopské královny-kandaky, vrchní správce jejího celého pokladu, aby se zúčastnil bohoslužebných slavností. Když se vracel na svém voze, četl proroka Izaiáše. Tu řekl Duch Filipovi: „Běž a připoj se k tomu vozu!“ Filip tedy přiběhl a slyšel, že čte proroka Izaiáše. Řekl mu: „A rozumíš tomu, co čteš?“ On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží.“ A požádal Filipa, aby nastoupil a sedl si s ním. To místo z Písma, které právě četl, znělo: `Jako ovce, když ji vedou na porážku, jak beránek je bez hlesu před tím, kdo ho stříhá, tak ani on neotevřel ústa. Pro jeho ponížení byl zrušen nad ním soud. Kdo pochopí jeho vrstevníky? Neboť bude vzat ze země jeho život.' Komoří se Filipa zeptal: „Prosím tě, o kom to prorok mluví? O sobě, či o někom jiném?“ Filip se tedy ujal slova a zvěstoval mu radostnou zvěst o Ježíšovi, a vycházel přitom od onoho místa z Písma. Jak tak jeli cestou, přišli k jakési vodě. „Podívej se - tady je voda!“ zvolal komoří. „Co brání, abych nebyl pokřtěn?“ A poručil, aby se vůz zastavil. Pak oba, Filip i komoří, sestoupili do vody a (Filip) ho pokřtil. A když vystoupili z vody, Duch Páně uchvátil Filipa, takže ho už komoří nespatřil. Jel tedy dále svou cestou a radoval se. Filip se pak objevil v Azotu. Procházel krajem a všude v městech hlásal radostnou zvěst, až došel do Césareje.

Jan 6,44-51

Ježíš řekl zástupům: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: `Všichni budou vyučeni od Boha.' Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, kdo je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“

Komentář: Jan 6,44-51
Kristus chce vytvořit (a tvoří s naší spoluprací) životní a živé společenství! Nechci se nikdy stavět do role moudrého, který by z tohoto společenství někoho vylučoval…

PÁTEK 20.4.

Sk 9,1-20

Šavel ještě soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně. Přišel k veleknězi a vyžádal si od něho pověřující listy na synagogy v Damašku: najde-li tam některé stoupence toho vyznání, muže i ženy, aby je mohl přivést v poutech do Jeruzaléma. Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“ Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat.“ Muži, kteří s ním konali tu cestu, stáli neschopní slova. Slyšeli sice hlas, ale neviděli nikoho. Šavel pak vstal ze země. Oči měl otevřené, ale nic neviděl. Vzali ho proto za ruce a dovedli do Damašku. A tři dni zůstal slepý a nic nejedl ani nepil. V Damašku žil jeden učedník, jmenoval se Ananiáš. Pán k němu ve vidění promluvil: „Ananiáši!“ On odpověděl: „Prosím, Pane.“ Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá a vyhledej tam v Judově domě muže, který se jmenuje Šavel z Tarsu. Právě se modlí.“ (Šavel) uzřel ve vidění muže jménem Ananiáše, jak k němu vchází a vkládá na něho ruce, aby zase viděl. Ananiáš odpověděl: „Pane, od mnoha lidí jsem slyšel, kolik zla způsobil právě tento člověk tvým věřícím v Jeruzalémě. I tady má od velekněží moc, aby dal spoutat všechny, kdo vzývají tvé jméno.“ Ale Pán mu řekl: „Jen jdi. Neboť on je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům. Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět.“ Ananiáš tedy šel, vstoupil do toho domu a vložil na něho ruce se slovy: „Bratře Šavle, Pán mě poslal, Ježíš, který se ti ukázal na cestě sem. Máš zase nabýt zraku a dostat v plnosti Ducha svatého.“ V té chvíli jako by mu šupiny spadly s očí, zase viděl a hned se dal pokřtít. Potom pojedl a vrátily se mu síly. Pak pobyl nějaký čas s učedníky v Damašku. A hned začal v synagogách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn.

Jan 6,52-59

Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“ Tak mluvil, když učil v synagoze v Kafarnau.

Komentář: Jan 6,52-59
Na realistické a rozumářské námitky odpovídá Kristus konkrétně. Ale i přímo básnicky… Prolínání mého života s životem Božím je tak přirozené!

SOBOTA 21.4.

Sk 9,31-42

Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého. Petr se vydal na okružní cestu a přišel i ke křesťanům, kteří žili v Lyddě. Tam našel jednoho člověka, jmenoval se Eneáš, který ležel osm let ochrnutý na lehátku. Petr mu řekl: „Eneáši, Ježíš Kristus ti vrací zdraví! Vstaň a sám si ustel!“ A on ihned vstal. Všichni lyddští a saronští obyvatelé ho viděli, a obrátili se k Pánu. V Joppe žila jedna učednice jménem Tabita, to je v překladu Srnka. Konala velmi mnoho dobrých skutků a bohatě rozdávala almužny. Ale roznemohla se tehdy a zemřela. Umyli ji a položili do horní místnosti. Joppe leží blízko Lyddy. Když učedníci uslyšeli, že je tam Petr, poslali k němu dva muže s prosbou: „Neváhej a přijď sem k nám!“ Petr tedy vstal a šel s nimi. Když tam přišel, zavedli ho do horní místnosti. Všechny vdovy se postavily kolem něho a s pláčem mu ukazovaly sukně a pláště, které jim ušila Srnka, dokud ještě byla s nimi. Petr poslal všechny ven, poklekl a modlil se. Potom se obrátil k mrtvole a řekl: „Tabito, vstaň!“ Ona otevřela oči, podívala se na Petra a posadila se. Podal jí ruku a pozdvihl ji. Zavolal pak dovnitř křesťany a vdovy a ukázal jim ji živou. Zpráva o tom se roznesla po celém Joppe a mnoho lidí přijalo víru v Pána.

Jan 6,60-69

Mnozí z jeho učedníků řekli: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: „Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří.“ Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. A dodal: „Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“

Komentář: Jan 6,60-69
To, že i dnes mnozí odcházejí, nemusí být naší vinou. Vždyť tenkrát odešli i po slovech našeho Pána. Svobodné rozhodnutí! Ze svobody, kterou Bůh poskytuje člověku, až zamrazí…

Zpět na obsah