Svatí a světice církevního roku - září


ŘEHOŘ VELIKÝ
3. září
Patron: hudebníků a zpěváků
Atributy: holubice, kniha, chudí
* kolem 540 Řím; + 604 Řím

Řehoř se narodil v římské šlechtické rodině v paláci na Monte Celio; byl to pravnuk papeže Felixe III. Jako velmi mladý muž byl zaměstnán na nejvyšších správních úřadech; v necelých třiceti letech byl městským prefektem, což byla vysoká hodnost. Pak se po jistém váhání zřekl svého úřadu a světa vůbec, prodal své jmění a v otcovském paláci založil benediktinský klášter zasvěcený svatému Ondřeji; dalších šest klášterů zřídil na rodinných pozemcích na Sicílii. Papež Pelagius II. ho však dlouho při studiu bible a patristiky nenechal, vysvětil ho na jáhna římské církve; stál v čele jednoho ze sedmi církevních okresů Říma. Velmi se osvědčil a papež ho jmenoval nunciem na dvoře byzantského císaře Mauritia; získal si tam velikou úctu. V hlavním městě Byzance byl celkem šest roků; využil pobytu i k tomu, aby se zasvětil do teologie i řečtiny. Do římského kláštera se vrátil roku 585 a papež za ním často docházel a radil se s ním. Za dva roky se rozvodnila Tibera a většina obyvatel, kteří před ní utekli, zemřela později na mor; zemřel i Pelagius II.
Římský lid i klérus, zděšení žalostným stavem Itálie, chtěli mít za papeže jen Řehoře; byl to nejen mnich svatého života, ale i výborný diplomat a administrátor, který se osvědčil už v době, kdy byl římským prefektem. Znovu se zpěčoval přijmout nejvyšší církevní hodnost a podvolil se, teprve když ho k tomu vybídl i císař Mauritius. Bylo to v době, kdy do Itálie vtrhli Langobardi. Země trpěla hladem a nový papež pomáhal, seč byl; v Římě bylo i mnoho učenců, jen řeholnic tři tisíce. Řehoř používal výtěžku z církevního jmění nejen k nákupu potravin, ale vykupoval i zajatce a platil dobyvatelům vysoké poplatky, jen aby pomohl utištěným. Mauritius mu vytýkal takovýto vztah k Langobardům, ale jeho korespondence s Theolindou, bavorskou princeznou a manželkou langobardského krále Autharia a matkou jeho nástupce Agilufa, připravovala půdu k pozdějšímu obrácení celého kmene; křest následníka trůnu Adelwalda potvrdil správnost jeho záměrů. Ve Španělsku přestoupil jeho zásluhou pozdější vizigótský král Rekkared od ariánství ke katolické víře, spojení s mocnou franckou královnou Brunhildou, jinak despotickou vládkyní, umožnilo volný průchod i podporu čtyřiceti mnichům vedeným Augustinem, vyslaným na misie do Anglie. Obrátil se zády k Byzanci a vkládal svou naději do mladých germánských národů; měl obzvlášť rád Angly.
Řehoř Veliký usiloval o jednotu Západu a Východu, uspořádal církevní vztahy v Římě, v italských diecézích i ostatních provinciích, kontroloval civilní úřady, obzvlášť ty, které měly na starosti chudinskou péči a výchovu, reformoval liturgii a navíc kázal, psal knihy: Pojednání o pastýřském listě, Homilie, Dialogy. Dopisů po něm zůstalo osm set čtyřiapadesát; ty nejlíp ukazují, jak mu nebylo lhostejné nic, co se dálo v křest'anském světě. Ve svém teologickém a církevněpolitickém pojetí byl ovlivněn Augustinem; předal mnoho z duchovního odkazu církevních Otců nastupujícímu období, kterému říkáme středověk. "Konzulem Božím" nazval ho v epitafu neznámý autor; on sám se spokojil titulem "služebník služebníků Božích".

Na obsah
 

MELICHAR GRODECKÝ
7. září
* 1584 Těšín; + 1619 Košice

Pocházel z polské rodiny Grodzieckich, studoval v Praze a Štýrském Hradci. Vstoupil k jezuitům a působil v klementinské koleji v Praze jako ředitel semináře sv. Václava. Když byli členové Tovaryšstva Ježíšova za stavovského povstání z českých zemí vypuzeni, uchýlil se Grodecký do košické koleje jako kazatel mezi Slováky a Maďary. Po obsazení města vojáky Gabriela Bethlena roku 1619 byl Grodecký a jeho řádoví druhové, Marek Štěpán Križín, rodák z chorvatských Križevců a ředitel trnavského semináře, a Štěpán Pongraz ze Sedmihradska, zatčeni a po marném mučení k odpadu od katolické víry umučeni 7. září 1619. Jejich těla odpočívají v trnavském jezuitském kostele. Blahořečeni byli pod společným jménem "košických mučedníků".

Na obsah


KAREL SPINOLA
10. září
* 1564 Janov; + 1622 Nagasaki

Italská rodina, z níž blahoslavený Karel Spinola pocházel, se později usadila v Praze a byla ve službách císařského dvora. Karel se narodil v Janově a ve dvaceti letech vstoupil do pražského Tovaryšstva Ježíšova, kde zatoužil po zámořských misiích mezi pohany. Po dobrodružné cestě, která začala roku 1595s se dostal 1602 do Japonska a působil tam horlivě v odpovědném úřadě prokurátora všech jezuitských misií se sídlem v Nagasaki. Spolu s jinými kněžími a věřícími se stal obětí pronásledování křesťanů. Byl přivázán ke kůlu a upálen.

Na obsah


JAN ZLATOÚSTÝ
13. září
Patron: kazatelů
Atributy: anděl, holubice, kniha
* kolem 345 Antiochie; + 407 Komana

Svého otce, vojenského velitele východní prefektury, ztratil Jan velmi mlád a jeho matka Anthusa svěřila jeho výchovu slavnému učiteli rétoriky Libaniovi. Pohanský filozof o ní řekl: "Jaké podivuhodné ženy nalézáme u křesťanů!" Jan byl výborný student, a když v osmnácti letech vyšel ze škol, lákal ho zprvu svět soudů a divadel, ale pak se u své matky připravoval na křest. Věnoval se studiu svatých knih, vedl asketický život a posléze přijal nižší svěcení. Chtěl jít na poušť, a když mu to matka rozmluvila, usadili se poblíž městské brány, aby měl klid k rozjímání. Antiochie, třetí město říše, měla slavnou teologickou školu a tradici; Jan poslouchal biblické exegeze u Diodora z Tarsu, prvního učitele té doby. Po smrti své matky vedl přísný život postu a nočního bdění v horách mezi mnichy, ale po dvou letech se musil vrátit s otřeseným zdravím do Antiochie. Zde ho biskup Meletius vysvětil na jáhna a za pět roků na kněze; tehdy začala jeho výjimečná kariéra duchovního spisovatele a kazatele. Kázal zde vcelku dvanáct let a kolem jeho kazatelny se tísnily stále větší zástupy; jeho výmluvnost mu vynesla titul Zlatoústý. Kritizoval otevřeně nešvary doby, zasazoval se za chudé a pranýřoval sociální nespravedlnost, dovedl být něžný i sarkastický; tato jeho přímost a statečnost mu později vynesla vyhnanství.
Jeho věhlas se donesl až do hlavního města Konstantinopole, a když tam roku 397 zemřel nádherymilovný, ale bezvýznamný biskup Nektarios, určil všemocný ministr Entropios za jeho nástupce Jana Zlatoústého. Snad při jeho volbě myslili především na jeho jméno řečníka a kazatele, ale v něm se brzy odhalil mnich a duchovní správce. Začal reformovat nejprve své nejbližší okolí: zbavil biskupský palác všeho přepychu, který tam jeho předchůdce snesl, přestal přijímat hosty, aby tak škrtl veliké náklady spojené s hostinami, což pohoršilo církevní hodnostáře zvyklé žít na úrovni císařských úředníků, potulní mniši se musili vrátit do klášterů, a protože jeho pravomoc primase sahala do oblasti Malé Asie, dohlížel na vedení diecézí a nehodné biskupy sesazoval. Stejně jako v Antiochii staral se o nešťastné a chudé, organizoval za pomoci bohatých dam sociální zařízení k zmírnění bídy. Pro něho i kostel byl domem chudých, a ne pouze domem Božím; měli tam najít krásu liturgie i výzdoby, jakou si mohou dopřát jen mocní tohoto světa, byl to však i azyl pro lidi nespravedlivě pronásledované. Jakmile však Jan začal kritizovat nákladné zábavy a přepych vedoucích kruhů stejně jako zlořády v kněžstvu, postavili se proti němu všichni kromě lidu, který v něm viděl ochránce; obzvláště dvorní dámy proti němu popouzely císařovnu Eudoxii. S ní se dostal do sporů nejprve kvůli kacířům, odpůrcům biskupovým, které ona chránila, a později pro kázání pranýřující ženské neřesti, v němž viděla narážku na sebe. Podařilo se jí využít nepřátelského vztahu alexandrijského biskupa Theofila k němu a poslat Jana do vyhnanství. Jan Zlatoústý byl však v Konstantinopoli tak populární, že musilo zasáhnout vojsko, a když došlo ke krveprolití, dal se Jan do rukou úřadů a ty ho poslaly do Prenetu v Bithýnii. Nespokojenost v lidu nabyla takových rozměrů, že ho císařovna povolala zpátky - přispěla prý k tomu i nějaká tragická událost, snad zemětřesení, která pověrčivou Eudoxii polekala - ale dlouho Jan ve svém úřadu přece nezůstal.
Když se konaly okázalé slavnosti při odhalení pomníku císařovny, Jan to kritizoval, a později při jeho kázání se zdálo, jako by veřejně přirovnával Eudoxii k Herodiadě, smutně proslulé svou nenávistí k Janu Křtiteli; tehdy došlo mezi biskupem a palácem k definitivní roztržce. Byl ve své katedrále roku 404 zatčen a byl střežen ve svém domě. Když ho chtěl lid vyprostit, strhly se krvavé bitky. Proto se Jan sám vydal vojákům a byl převezen do městyse Kukusu na arménské hranici. Cestou kázal dál, a protože jeho ctitelů přibývalo, obzvlášť z Antiochie, byl dán rozkaz přemístit ho 1500 kilometrů severněji, na úpatí Kavkazu; byl to pochod smrti. Ještě ve vesničce Komona, dnešním Bizeri, byl přijat s láskou a úctou, ale pak došel už jen pět kilometrů a skonal. Roku 1438 byly jeho ostatky přeneseny slavnostně z Bizeri do Konstantinopolu.

Na obsah


LUDMILA
16. září
Patronka: česká, vinařů, babiček, vychovatelů
Atributy: dlouhý plášť, hlava s knížecí čapkou, korunkou a závojem
* 921 Tetín

Svatá Ludmila pocházela z knížecího roku pšovského v severních Čechách. Byla manželkou prvního křesťanského knížete v naší zemi Bořivoje, pokřtěného sv. Metodějem na Velehradě. V opravdové křesťanské víře a v lásce k slovanské bohoslužbě vychovala nejen své syny Spytihněva a Vratislava, nýbrž i svého vnuka svatého Václava, za něhož v době jeho nezletilosti vládla. To nelibě nesla dosud stále ještě pohansky smýšlející strana mezi velmoži, v jejichž čelo se postavila Václavova matka Drahomíra; dala ji zardousit jejím vlastním závojem. Když nastoupil vládu svatý Václav, nechal přenést tělo první české světice a mučednice 925 do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě, kde odpočívá dodnes.

Na obsah


KORNELIUS
17. září
+ 253 Civitavecchia

Kněz Kornelius byl zvolen za papeže roku 251; jeho předchůdcem byl umučený papež Fabián. Hned na začátku svého pontifikátu byl postaven před otázku, jestli křesťané, kteří za pronásledování odpadli, smějí být opět připuštěni do církevní obce. Kornelius, stejně jako Cyprián a ostatní biskupové, zastával mírnější praxi, zatímco jeho odpůrce, kněz Novatian, předčící papeže nadáním, ale ne svatostí, byl toho názoru, že odpadlíkům církev odpustit nemůže. Z dopisů, které Korneliovi Cyprián posílal, se dovídáme, že to byl papež ušlechtilý a dobrý. Za Gallienova pronásledování roku 253 byl vypovězen do přístavu Civitavecchia a tam zemřel; je pohřben na Kallistově hřbitově.

Na obsah


CYPRIÁN
17. září
* po roce 200 Kartágo; + 258 Kartágo

Cyprián působil s velkým úspěchem jako učitel rétoriky a také jako advokát v rodném městě. Když mu bylo čtyřicet let, setkal se s knězem Ceciliem a ten ho přivedl ke křesťanství. Mluví o této konverzi ve svém Listu Donátovi obdobně jako později svatý Augustin ve svých Vyznáních. Roku 246 přijal křest, ale už jako katechumen složil slib čistoty a velký díl svého jmění věnoval chudým. Brzy byl vysvěcen na kněze a po smrti biskupa Donáta zvolen za hlavu kartaginské církve. Tento rychlý vzestup vzbudil mezi kleriky žárlivost; tím spíš, že Kartágo se vyvinulo v metropoli latinské Afriky, takže měl jistý primát mezi sto padesáti biskupy této oblasti.
Deset let jeho působení byly samé boje a utrpení. Za rok, za císaře Decia, začalo pronásledování křesťanů; vladař žádal na všech svých poddaných, aby se účastnili veřejného obětování bohům k blahu vladaře a říše; potvrzení o účasti vydávaly místní úřady. Četní křesťané odpadli, jiní si opatřili potvrzení bud' tím, že na oko obětovali, nebo si ho koupili, či získali skrze své známé. Úřady se snažily dopadnout nejprve biskupy, aby byli věřící bez vůdců. Proto se Cyprián skrýval nedaleko Kartága, neboť chtěl být s nimi stále ve styku. Když pronásledování skončilo a mohl se zase vrátit do svého města, vyvstala otázka, co s těmi, kdo v té době odpadli a nyní opět chtěli zpátky do církve. Křesťané, kteří odolali, vybízejí představitele církve, aby byli k odpadlíkům tvrdí. Cyprián jim zpočátku ukládá těžké pokání, napomínaje zároveň "hrdiny víry", aby byli skromnější. V kněžstvu a mezi věřícími se utvořily dva tábory a v kartaginské církvi hrozila roztržka. Synoda svolaná roku 251 přijala nakonec stupeň pokání úměrný provinění. Za čtyři roky však vypukl nový konflikt, tentokrát mezi papežem Štěpánem I. a kartaginským biskupem. Šlo přitom o platnost tzv. "kacířských křtů"; Cyprián a ostatní afričtí biskupové dávali všechny konvertity, vyznávající předtím bludné učení, křtít, neboť často řádný křest ani nepřijali. Papež pro to neměl porozumění, protože schizmatikové, s nimiž měli v Římě co dělat, nebyli podle něho kacíři, nýbrž tu prý šlo jen o disciplinární otázky; stačil obřad usmíření. Znovu hrozila roztržka, řecká východní církev se přikláněla k hledisku afrických biskupů, ale právě v tu dobu začalo za císaře Valeriána nové pronásledování křesťanů, jednou z prvních obětí se stal papež Štěpán, za rok jeho nástupce Sixtus II.; Cyprián byl poslán do vyhnanství do Korby, sto kilometrů od Kartága. Když roku 258 chystal Valerián zostřený edikt, dal prokonsul přivést biskupa do Kartága, aby ho mohl v daný čas soudit. Z protokolu, který byl za tohoto procesu sepsán, poznáváme Cypriána v krajní situaci, a byl to postoj statečný. "V tvé krvi má být obnovena kázeň," řekl mu prokonsul. Když přečetl, že Cyprián má zemřít mečem, odpověděl biskup: "Díky Bohu!" a zástupy křesťanů, které přihlížely soudu, volaly: "Chceme zemřít s ním!" Všichni ho doprovázeli na pole, kde měl být sťat; Cyprián odložil svůj červený plášť, vrhl se k zemi k modlitbě, pak dal dalmatiku jáhnům a stál ve lněné tunice, čekaje na kata. Dal si sám pásku na oči, ruce mu svázal kněz a jáhen. Tak skončil ten, který byl nazván nejvýznamnějším mužem třetího století.

Na obsah


MATOUŠ
21. září
Patron: celníků a bankovních úředníků
Atributy: anděl u píšícího autora, měšec, kopí, kalamář a brk
I. století

Levi, syn Alféův, nebyl římským zaměstnancem, nájemcem daní, ale obyčejným mýtným bud' ve službách Héróda Antipa, nebo města Kafarnaum. Seděl ve své místnosti, když šel kolem Ježíš a řekl mu: "Pojď za mnou!" A Levi vstal a šel za Kristem; jistě to byl
ten, kdo se v evangeliu nazývá Matouš, jeden z Dvanácti. Vystrojil hostinu, ale farizeové projevovali nespokojenost: jak to, že Ježíš jí a pije s celníky a hříšníky. A Ježíš jim odpověděl: "Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky." Jinak víme o Matoušovi jen to, že Ježíše všude následoval. Podle tradice kázal po Letnicích v Palestině, v Etiopii, Persii; zemřel prý mučednickou smrtí.
Matouš je autorem prvního evangelia; katolická kritika soudí, že v první verzi byl text psán aramejsky a potom přeložen do řečtiny, nekatolíci se přiklánějí k originálu řeckému. Obsahuje pět řečí Kristových, z nichž nejdůležitější je Kázání na hoře, opravdová charta křesťanského života.

Na obsah


KOSMA A DAMIÁN
26. září
Patroni: lékařů a lékárníků
Atributy: nádoba s léky, lékařské nástroje

O mučednících Kosmovi a Damiánovi nemáme žádné jisté zprávy. Podle legendárního záznamu byli blíženci a pracovali v Cilicii jako lékaři; protože od chudých pacientů nebrali peníze, obdrželi přízvisko anárgyroi, to jest ti, kterým se neplatí. Snad právě tato okolnost způsobila, že po jejich mučednické smrti se jejich kult tak rychle rozšířil na
Východě i na Západě. Už v pátém století měli dvě baziliky v Konstantinopoli; také v Ravenně, v Římě a v Edesse jim byly zasvěceny nádherné chrámy.

Na obsah


VINCENC Z PAULA
7. září
* 1581 Pouy; + 1660 Paříž

Vincenc vyšel ze skrovných poměrů a to snad do jisté míry ovlivnilo rodinu, takže ho určila pro duchovní stav. V patnácti letech začal studovat na koleji v Dax, kde našel příznivce v obecním starším panu de Comet; pak studoval teologii v Toulouse. Nebylo mu ještě dvacet roků, když ho biskup z Périgueux vysvětil na kněze, ale faru, o niž se ucházel až v Římě, dostal jeho soupeř; byl na tom finančně špatně, měl dluhy, a proto roku 1605 zmizel z Bordeaux a dva roky o něm nebylo slyšet. Dědická záležitost ho donutila podniknout cestu do Marseille, ale na zpáteční cestě ho zajali piráti a prodali jako otroka do Tunisu. Byl tam postupně zaměstnán u rybáře, pak u alchymisty a nakonec u bývalého františkána, který přestoupil na muslimskou víru. Toho nakonec obrátil zpět na katolickou víru a uprchl s ním v člunu; roku 1607 se octl v Avignonu, kde získal přátelství vicelegáta Montoria tím, že mu prozradil alchymistická tajemství. Tyto zprávy obsahují mnoho nepravděpodobného; s jistotou nalézáme Vnncencovu stopu roku 1608, kdy zamířil do Paříže, aby tam našel nějaké obročí, které by mu zajistilo bezstarostný život.
Roku 1610 se stal domácím duchovním u Markéty de Valois, první ženy Jindřicha IV , a později dostal opatství v diecézi Saintes, jehož příjmy byly pouze průměrné. V tu dobu se seznámil s Bérullem, který brzy nato založil Oratoř, a pod jeho vlivem se cele obrátil k vnitřnímu životu. Byl nějakou dobu farářem v Clichy u Paříže, a roku 1613 přijal na Bérullovu žádost místo vychovatele u hraběte de Gondi, generála galejí. V té době došlo k tomu, co nazval Vincenc "konverzí", totiž ke slibu, že se zasvětí Bohu ve službě chudým, jimiž se za nezletilosti Ludvika XIII. ve Francii doslova hemžilo; obzvlášť jako farář v Chatillon-sur-Chalaronne totiž poznal mravní i hmotnou bídu lidí. Tehdy založil první bratrství milosrdné lásky, které mělo pomáhat chudým a nemocným. Když se vrátil ke Gondiům, konal misie na statcích hrabství a zároveň se stal duchovním správcem galejí. Podnikal akce ve prospěch vyděděných, venkovanů zruinovaných třicetiletou válkou a nalezených dětí.
Když mu roku 1624 dala paní de Gondi 45 000 liber na udržování stálých misií mezi 8000 venkovany svého panství, vytvořil Vincenc speciální skupinu pro venkovský apoštolát: společnost misijních kněží, nazvaných lazaristé, protože se usadili v převorství svatého Lazara. Staral se zároveň o vzdělání kněží, které bylo v těch dobách nevalné. Kongregace působila v různých městech Francie, od roku 1643 také v cizině; Vincenc zakládal misijní stanice v Alžírsku, Tunisu, na Madagaskaru. Současně založil společnost Dcer milosrdné lásky, vincentek, která dosáhla nesmírné popularity; pomáhala mu při tom zbožná vdova Louise de Marillac.
Měl podporu i oficiálních míst, obzvlášť královny Anny Rakouské a vévodkyně d'Aiguillon, neteře kardinála Richelieua. Roku 1643 ho královna pozvala do rady, kde se rozhodovalo o jmenování církevních hodnostářů. Na neštěstí pohněval ministra Mazarina. Když za vzpoury frondy, strany nepřátelské dvoru, obzvlášť Anně Rakouské a Mazarinovi, poradil královně, aby tohoto ministra propustila, a on nakonec zvítězil, věděl Vincenc, že upadne v nemilost. Ostatně na dvoře, kde vládl takový sklon k intrikám i k potěšením frivolního rázu, se necítil dobře. Co asi zářilo z toho skromného muže, je vidět z toho, že Ludvík XIII. umřel v jeho náručí. Byl to opravdu "velký svatý velkého století".
Jeho poslední léta jsou poznamenána chorobou; na sklonku života byl téměř ochrnutý, ale ducha stále jasného. Jeho pohřeb se podobal triumfálnímu průvodu; je pohřben u lazaristů v Paříži.

Na obsah

VÁCLAV
28. září
Patron: český
Atributy: kopí s praporem, meč, štít se svatováclavskou orlicí
* kolem roku 905; + 929 nebo 935 Stará Boleslav

Svatý Václav se narodil kolem roku 905 jako starší syn vévody Vratislava. O jeho výchovu se pečlivě starala jeho babička svatá Ludmila, která za něho v době jeho nedospělosti vládla; vedla ho ke zbožnosti a spravedlnosti, jež mu pak získaly velkou oblibu mezi chudými a utlačenými. Jako vévoda Čech se snažil o kulturní i náboženské povznesení své země,
a chtěje uskutečnit toto dílo, přimkl se k západnímu kulturnímu společenství; spoléhal víc na podporu církve Germánie, hlavně Řezna, než na slovanské misionáře, dědice svatého Cyrila a Metoděje. Tato těsná spolupráce s církví, přísnost k neukázněné, vnitřně ještě pohanské šlechtě a nakonec i to, že musil přijmout závislost na králi Jindřichu I. Ptáčníkovi, vyvolaly opozici v čele s jeho mladším bratrem Boleslavem, toužícím po vládě; na jeho popud byl nakonec sv. Václav zabit. Spíš než o mučednictví lze mluvit o politické vraždě, ale v českém národě zůstal zářivý zjev mladého šlechetného knížete navždy spjat s jeho křesťanskou láskou k lidu. Za národního patrona byl svatý Václav, "dědic české země", uznáván od XI. století.
Chcete vědět více o sv. Václavovi a době ve které žil ?

Na obsah

MICHAEL, GABRIEL A RAFAEL
29. září

Michael, jehož jméno znamená "Kdo je jako Bůh?", je anděl v pravém smyslu slova, vítěz nad démonem, vůdce nebeských vojsk, ochránce Izraele. Jan ve Zjevení vypravuje o boji mezi Michaelem a drakem: "Tehdy nastal na nebi boj: Michael a jeho andělé se dali do boje s drakem; drak i jeho andělé se postavili proti nim, ale neobstáli a přišli o svoje místo na nebi. Velký drak - starý had, nazývaný ďábel a satan, svůdce celé země - byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním. Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: ,Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému, neboť byl svržen žalobník našich bratří, co na ně žaloval před Bohem ve dne v noci."`
Michael se stal docela přirozeně ochráncem římské církve; tak se objevuje zejména v liturgii. Je obzvlášť uctíván ve Francii, kde stovky míst nesou jeho jméno. Byl to svatý Michael, kdo podněcoval Janu z Arku, aby šla zachránit Francii; Ludvík XI. založil řád sv. Michaela. Ikonografie tohoto archanděla je velmi bohatá; od renesance je znázorňován v rouchu stále honosnějším. Je patronem řemesel, která potřebují žár peci, jako jsou pekaři nebo oplatkáři.
Archanděl Gabriel je vedle Michaela a Rafaela jednou ze tří nebeských bytostí, kterým dává bible vlastní jméno. Gabriel znamená "hrdina Boží"; nalézáme ho v lidské podobě u Daniela, jako Boží posel zvěstuje Zachariášoví narození Jana Křtitele a Marii narození Ježíšovo. Do desátého století není nikde zmínka o oslavách na jeho počest.
Rafael je podle bible jedním ze sedmi archandělů. Jeho jméno znamená: "Bůh uzdravuje." Jeho role uzdravovatele vystupuje obzvlášť v příběhu o Tobiáši starším, který oslepl: chránil jeho syna na cestě do Médie. Když byli blízko cíle, upozornil Rafael Tobiáše mladšího, že je mu Sára určena za ženu. Byla svatba a archanděl doprovázel mladou dvojici na cestě k Tobiáši staršímu. Podle jeho rady přiložil syn otci na oči rybí žluč a vrátil mu zrak.

Na obsah


JERONÝM
30. září
Patron: překladatelů
Atribut: stařec s dlouhým vousem, kardinálský klobouk a lev
* kolem 345 Stridon, Dalmácie; + 419 Betlém

Jeronýmovi rodiče byli křesťané, ale syna pokřtít nedali. Na studie ho poslali do Milána a do Říma; vybral si gramatiku, rétoriku a filozofii. Byl to mladý muž vysoké inteligence, znamenité paměti, ale zároveň povahy vášnivé, nedůvěřivé, žárlivé; žil občas bouřlivě a po létech si na poušti vyčítal tyto laciné lásky. Hlubší byly jeho přátelské vztahy, seznámil se s Bonosiem a Rufinem. Roku 366 se dal zapsat do seznamu katechumenů, křest přijal z rukou papeže Liberia. Po krátkém pobytu v Trevíru a Akvileji se vydal po souši na východ, kde bylo v pouštích mnoho klášterů. V Antiochii doplnil své biblické studie a zdokonalil se v hebrejštině; odtud odešel na poušť mezi poustevníky a zde při svém temperamentu prožil nejrozmanitější pokušení a stále se mu vracely vzpomínky na Řím. Víc než starozákonní proroci lákal ho znovu Vergilius, Cicero, Platón; poustevníci se mu zdáli nevědomí, hádaví, špinaví. Vrátil se do Antiochie a tam ho biskup Paulinus vysvětil na kněze, i zde si však vymohl podmínku, že bude mít volnost pohybu a že bude moci zůstat věrný mnišství. Povolán do Konstantinopole, překládal tam Origenovy homilie a Eusebiovu Kroniku.
Roku 382 doprovázel do Říma biskupa z Antiochie a Salamíny a tam se přátelsky sblížil s papežem Damasem; stal se dokonce jeho sekretářem. Ten ho pověřil, aby revidoval latinský překlad evangelií, což byl úkol, který ho pak zaměstnal na dvacet let. V té době se stal i duchovním rádcem několika vznešených římských dam, které navštěvoval v jejich přepychových vilách na Aventinu a vykládal jim Písmo. Tato činnost vzbudila tím víc kritik, čím bezúhonněji Jeroným žil. "Mluvil bych míň k ženám, kdyby se mě na Písmo svaté ptali víc muži," odpovídal. Vyšší římská společnost a hlavně nedbalí kněží měli na papežova sekretáře spadeno, tito už jen proto, že je nutil nahradit překlad Nového zákona, na který byli zvyklí, překladem novým; dvořané mu zase záviděli papežovu přízeň. Získal si mnoho nepřátel i pro svůj sklon k polemice, výsměšný tón, sarkasmus. Když papež Damas zemřel a jeho nástupce si Jeronýma už tak necenil - také odpůrci dotírali směleji - opustil Řím a obrátil se znovu na východ; za ním se vydalo i několik dam z římské aristokracie s doprovodem i služebnictvem. Byla mezi nimi i budoucí svatá Pavla s dcerou Eustochií. Jeroným navštívil v Egyptě několik klášterů a pak se usadil v Betlémě, vedl tam jeden klášter mužský a tři ženské, pracoval na překladu celé bible do latiny, pro nějž se vžilo označení Vulgáta, psal komentáře k Písmu a dopisoval si s teology své doby. Jeho překlad Písma je považován na svou dobu za vynikající, jeho listy i polemické spisy jsou důležité dobové dokumenty, jinak významným teologem nebo mystikem nebyl; celý jeho život i dílo však svědčí o jeho velké lásce ke Kristu a k církvi.

Na obsah