Svatí a světice církevního roku - srpen


EUSEBIUS Z VERCELLI
2.srpen
*kolem 300 Sardinie;  +371 Vercelli

Eusebius, první biskup v piemontském Vercelli, začínal jako lektor římské církevní obce; na biskupa byl vysvěcen 345. Stejně jako Atanáš Alexandrijsky a Hilarius z Poitiers byl statečným obhájcem níkajského kréda proti bludnému ariánskému učení. Na jedné z milánských synod, ovlivněné ariánským císařem Constantiem II., byl roku 355 poslán do vyhnanství - nejprve do Palestiny, potom do Kappadocie a do horního Egypta; vešel tak do styku s nejživějšími křesťanskými centry své doby. Když se mohl po nastoupení císaře Julia vrátit do Vercelli - byl ve vyhnanství osm let - přinesl si zvýšenou pastýřskou horlivost a živou starost o svatost svého kléru. Byl prvním západním biskupem, který nařídil, aby kněží žili společně pod regulí, jako to učinil o čtyřicet let později svatý Augustin v Hippo. Zanechal po sobě dopisy adresované císaři, svým kněžím a italskému lidu. Jeho statečný postoj vyjadřuje jeho list ariánskému císaři: "Rozhodl jsem se, že přijdu co nejdřív do Milána. Když budu v tvé přítomnosti - to ti slibuji - budu dělat všecko to, co uznám za dobré a co je správné před Bohem."

Na obsah
 

JAN MARIA VIANNEY
4. srpen
*1786 Dardilly;  +1859 Ars
Patron: farářů
Atributy: kněz, štóla

Dětství Jana Marie Vianneye je poznamenáno vším tím, co provázalo Francouzskou revoluci; nebylo učitelů, katechismus učily přestrojené řeholnice, první přijímání se slavilo v zatemněné stodole. Jana, který dělal doma málem čeledína a spával ve stáji, vzal k sobě na faru v Ecully učený kněz Balley a připravoval ho na kněžství, ale kvůli napoleonským verbířům přišel Jan o čtrnáct měsíců, neboť se musil skrývat. V lyonském semináři neprospíval, musil odejít, ale nakonec byl přece jenom na přímluvu generálního vikáře, přítele faráře Balleye, roku 1815 na kněze vysvěcen. Doporučení znělo blahovolně: "Je zbožný, umí se modlit růženec a uctívá Matku Boží. Milost a jeho srdce dokončí ostatní."
Po vysvěcení byl Jan Maria přidělen jako kaplan faráři Balleyovi, a tento vážený kněz si ho zvolil za zpovědníka a zároveň ho s láskou uváděl do tajemství modlitby a askeze. Za třicet měsíců zemřel s věhlasem světce, a jakou zanechal ve svém kaplanovi vzpomínku, je vidět z toho, že Jan Maria měl až do smrti nad krbem jeho staré zrcadlo, neboť "vídalo jeho tvář". Nyní byl odkázán sám na sebe, bez přátel a druhů, a v takovémto duševním rozpoložení byl ustanoven za faráře do malé vesnice Ars, jejíž duchovní život stál na nultém stupni; jeden z jeho předchůdců, vynikající kněz, tvrdil už patnáct let předtím, že obyvatelé této vesnice nemají kromě křtu "nic, co by je odlišovalo od zvířat". Apoštolát mladého kněze se setkává s nepochopením, s odporem a on na to reaguje modlitbou, askezí, téměř nejí a je z toho nakonec tak zničen, že prosí lyonského arcibiskupa, aby ho přeložil jinam.
Měl nastoupit do Salles, ale řeka Saone byla v tu dobu rozvodněná a navíc mu zastoupilo cestu těch několik málo věřících, jejichž životy se jeho působením od základu změnily. Zůstal tedy, opravil zpustlý kostel a začal konat v okolí lidové misie. Nebyl vynikající řečník, zato však zpovědník; jemuž nebylo možno odolat, a proto začaly za ním chodit do Arsu stovky lidí, a několik rodin se tam dokonce přestěhovalo. I vesnice sama, dosud víc než lhostejná, jako by se probírala z těžké nemoci:
Brzy však došlo k reakci zcela opačné. Jako záminku si vzali jeho skrytí nepřátelé těhotné mladé děvče, začali čmárat na zdi fary urážlivé nápisy a i v okolí se v kavárnách mluvilo jen o faráři. Stěžovali si i u okolních farářů že jim říká z kazatelny "strašné pravdy" ; vpravdě to byly lopotně zpracované výtahy z tehdejších kazatelských knih, jak ukazuje pětaosmdesát kázání, která se z doby mezi rokem 1820-29 uchovala. Jan Maria v tom viděl úklady ďábla, a proto jeho vnitřní krize, jaké provázely životy tolika světců, připadajících si v oslnivém jasu Boží lásky trojnásob malí, nabývala hrozivých rozměrů. Faráře z Arsu držely jen mše svaté a děti. Změnil vesnickou školu v útulek pro ty nejubožejší a každé odpoledne je vyučoval katechismu; tehdy také začalo to, co bylo později označováno jako zázraky. Tento dětský domov, který byl v jeho osamělosti i pro něho domovem, byl zároveň těžkým břemenem, protože starosti o jeho zajištění byly zakrátko nad jeho síly. Už dávno rozdal všecko, co měl, a znovu žádal biskupa o přeložení, ale nakonec opět zůstal.
V roce 1832 řádila v celé Francii epidemie cholery, ale vesnice Ars zůstala ušetřena; přibývalo i jiných nepochopitelných úkazů spjatých se "svatým" farářem, jak ho všichni nazývali. Do Arsu proudily tisíce lidí, kteří chtěli konat pokání, ale také nalézt úlevu pro své útrapy duševní i tělesné; Vianney dnem nocí zpovídal a těch několik hodin, které mu zbývaly, klečel na modlitbách nebo se mrskal. Nakonec vyčerpán vnější činností i tajným bojem, těžce onemocněl. Všichni už s úzkostí čekali, že zemře, ale on se jakoby zázrakem uzdravil. Oslaben nemocí, pokusil se o útěk z vesnice, kam už teď z Lyonu denně dojížděl dostavník s lidmi, pro něž byl farář z Arsu poslední nadějí; tentokrát se útěk podařil, ale nakonec byl Jan Maria věřícími dopaden a téměř násilím odvlečen zpátky do vesnice. "Kdybych byl věděl, co je kněz," řekl později, "byl bych se v mládí zachránil někde u trapistů, místo abych šel do semináře."
Přetížen znovu prací a stále plný úzkosti, že vedle ostatních kněží je "pouhý vesnický ťulpas", vyžádal si na biskupství odborníka v podobě kaplana, ale ten si začal brzy hrát na pána; farář ustoupil zcela do pozadí, omlouval svého spolubratra a mlčky trpěl: Poutníků však stále přibývalo, ročně jich přicházelo už kolem 100 000, a třebaže se zdálo, že Vianney je na konci svých sil, jeho láska a trpělivost jako by neměly mezí. Biskup pánovitého kaplana na rozhořčené protesty věřících přesadil a přidělil mu jiného, který mu pak byl opravdovým synem. V té době už neměl farář z Arsu nic, prodal dokonce kvůli chudým své poslední zuby. Byl zavalen tolikerou bolestí světa i zlem, které poznával mřížkou zpovědnice, že jednou řekl: "Konečně příslušníci obce zabijí ubohého hříšníka." Vesnice Ars však žila křesťansky. "Byla to milost tak mocná," vyjádřil se jeden ze svědků, že nikdo nemohl klást odpor."
Dostalo se mu nakonec poct, jako málokomu z kněží, dokonce i rytířství Čestné legie, ale on sám byl stále přesvědčen o své "nicotnosti". "Člověk je tak velký, že mu nic na světě nemůže stačit," řekl kdysi. "Jen když se obrátí k Bohu, je spokojen. Vytáhni rybu z vody: nebude moci žít. Tak je na tom člověk bez Boha."

Na obsah
 

SIXTUS II. A DRUHOVÉ
7. srpen
III. století

Sixtus II. byl papežem od roku 257 do roku 258; toto kratičké období jeho pontifikátu objasní nejlépe zpráva, kterou napsal kartaginský biskup Cyprian svému příteli: "Císař Valerianus dal senátu příkaz, aby biskupové, kněží a jáhni byli popravováni ihned. Sixtus byl sťat na jednom hřbitově 6. srpna a čtyři jáhnové s ním." Papež Sixtus II. byl zatčen uprostřed liturgického shromáždění na Kallistově hřbitově i se svými jáhny; dva jiní byli popraveni na sousedním hřbitově a jáhen Vavřinec po krutém mučení až za čtyři dny.

Na obsah
 

KAJETÁN
7. srpen
*1480 Vicenza;  +1547 Neapol

Kajetán vystudoval v Padově práva a jako doktor byl apoštolským protokolářem v Římě; knězem se stal až později. Všecek svůj volný čas věnoval modlitbě a návštěvě nemocnice. Když se po několikaletém pobytu ve svém rodném městě vrátil do Říma založil se svým přítelem Janem Petrem Caraffou, budoucím papežem Pavlem IV , kongregaci řeholních kleriků, kteří měli žít v chudobě a sloužit náboženskému vzdělání kněžstva i lidu; oni oba se zřekli všeho jmění. Podle diecéze, kde byl Caraffa biskupem, se členové kongregace jmenovali theatinové; říkalo se jim také kajetáni. Když roku 1527 němečtí a španělští žoldnéři zpustošili Řím, byl zničen i jejich dům, ale jim se podařilo uprchnout do Benátek a tam v práci pokračovat. Poslední léta strávil Kajetán v Neapoli, kde po životě plném lásky k bližnímu zemřel. Po jeho smrti se theatinové rychle rozšířili i do sousedních zemí.

Na obsah

DOMINIK
8. srpen
Patron: krejčích, ochránce proti horečce a krupobití
Atributy: pes třímající v tlamě hořící pochodeň, kniha, lilie, kámen
*1170 Calaruega u Burgosu;  +1221 Bologna

Calaruega byla vesnice, v níž jeho rodina měla rozlehlé pozemky, ale Dominik byl dán brzy ke strýci arciknězi v blízkém Gimielu de Izán; zde u něho dostal základy vzdělání a náboženské výchovy. Studoval potom v Palencii svobodná umění a už tady se projevila jeho láska k chudým a trpícím. Za velkého hladu prodal všecko, co měl, i drahé knihy, které potřeboval ke studiu, a peníze rozdal hladovějícím; jeho záliba v modlitbě a rozjímání ukazovala na jeho sklon k duchovnímu životu. Po skončení studií byl přijat jako klerik do kapituly v Osmě a tam v osmadvaceti letech vysvěcen na kněze. Jeho otcovský přítel převor Diego de Azevedo byl mezitím povýšen na biskupa a kastilský král Alfons VIII. se rozhodl poslat ho do Dánska, aby vyjednal sňatek infanta Ferdinanda s tamější princeznou. Diego si vzal s sebou Dominika, který byl v té době podpřevorem. Tato cesta měla rozhodující význam pro jeho budoucí životní cíl; v jižní Francii pozoroval bedlivě sektářská hnutí valdenských a albigenských, obracejících se po svém k evangeliu.
Jejich druhá cesta vedle roku 1206 do Říma. Chtěli být oba posláni na misie ke Kumánům, ale papež Inocenc III. dal přednost jižní Francii, kde byly náboženské poměry stále napjatější. Šlechta i měšťané smýšleli vůči církvi nepřátelsky; papežští legáti měli proto za úkol zvěstovat pravdu, napravovat duchovní a přivádět bludaře k pravému učení. Diego však zemřel a Dominik musil v tomto zmateném prostředí sám hledat způsob, jak řídit "záležitosti víry a míru", o nichž mluvil papež. Vede si zajímavě; jeho činnost je reakce proti místnímu kléru zatíženému feudálním aparátem, spjatému s konzervatizmem venkovského hospodaření, bez nástrojů čelit kultuře nových měst. Dominik se rozhodl hlásat stejně jako albigenští návrat k evangeliu, ale pod vedením církve, ne proti ní; navíc toto poselství spojil se životem stejně chudým, jakým žil náš Spasitel. Takové misie připouštěly rozmluvy s kacíři, žijícími uprostřed hrůz války, k níž došlo 1208 po zavraždění papežského legáta Petra z Castelnau. Za pět roků byl příznivec albigenských Rajmund z Toulouse poražen u Muretu Šimonem z Monfortu. Roku 1215; kdy už měl Dominik kolem sebe několik druhů stejně zanícených, pozval je toulouský biskup Fulko, aby v jeho diecézi vystupovali jako kazatelé, ale Dominik měl větší plány. Když doprovázel biskupa na IV lateránský koncil, nabídl papeži, že pro účinnější boj s kacířstvím založí řád kazatelů. Inocenc III. radil, aby si nejdřív vybrali reguli a dali si od biskupa přidělit kostel, že on jim pak řád potvrdí; zakrátko však zemřel. Dominik po návratu do Toulouse svolal poradu a na ní se rozhodli pro reguli svatého Augustina i doplňující stanovy. Řád bratří kazatelů potvrdil 1217 papež Honorius III.; běžně se jim říkalo dominikáni.
Zakladatel neponechal všechny mnichy v Toulouse, ale posílal je po skupinkách do hlavních univerzitních center křesťanského světa, především do Paříže, dále do Boloně, Madridu i jinam. Takto neb 1 řád závislý na místních, mnohdy navzájem odlišných politický h poměrech, což znamenalo znamenitý příspěvek k univerzalismu církve. Dominikánských klášterů rychle přibývalo; Dominik je pravidelně vizitoval. Roku 1220 svolal delegáty všech klášterů na první generální kapitulu a tam byla zpracována konstituce přizpůsobená poslání řádu kazatelů a inspirovaná demokratickým ideálem který tehdy oživoval obce, korporace i univerzity. Podruhé se takto sešli v Bologni roku 1221 a tam byly kláštery, zakládané expanzívně na křesťanském Západu, rozděleny do osmi provincií. Krátce nato Dominik zemřel, předčasně vyčerpán, a byl pohřben v Boloni.

Na obsah
 

VAVŘINEC
10. srpen
Patron: knihovníků, hasičů, kuchařů
Atributy: rošt, palma
+258 Řím

Vavřinec přisluhoval papeži Sixtu II. při oslavě eucharistie a byl zřejmě svědkem jeho zatčení a popravy, ale sám byl zatčen až za několik dní. Byl intendantem církve, a proto ho pravděpodobně nejdříve mučili, aby jim vydal archivy a jmění církve. Podle legendy mu totiž svěřil papež kráčející na smrt poklady církve, které na něm císař Valerianus vymáhal, Vavřinec po třídenní lhůtě přivedl zástup chudých a nemocných, jimž předtím rozdal církevní majetek, a představil je j ako pravý křesťanský poklad. O tom, že podstoupil zkoušku ohněm, nemůže být pochyb, jak dosvědčuje nápis, který dal papež Damas vyrýt na jeho náhrobní kámen: "Rány, katy, plameny, mučení, řetězy, to vše mohla přemoci jen Vavřincova víra." Legenda vypráví, že při mučení obrátil na víru jednoho z vojáků; toho ihned popravili a jeho položili na rošt. Z tohoto žhavého lože obrátil se prý Vavřinec na císaře Valeriana a volal na něho: "Opekl jsi mě po jedné straně! Obrat' mě a sněz!"
Byl popraven roku 258 a stal se ihned předmětem výjimečného kultu. Vyprávění o jeho utrpení je z velké části legendární, ale inspirovalo mnoho umělců, básníků i kazatelů, a tak se stal arcijáhen Vavřinec jedním z nejslavnějších římských mučedníků. Když chtěl Filip II. oslavit své vítězství u Saint-Quentin 10. srpna 1557, věnoval svatému Vavřincovi, který má ten den svátek, svůj slavný Escorial, klášter a zároveň královský palác, jemuž dal podobu roštu jako vzpomínku na světcův mučicí nástroj. Svatý Vavřinec je patronem knihovníků, poněvadž měl na starosti církevní knihy, patronem hasičů, kuchařů a jiných zaměstnání, která mají co dělat s ohněm, protože i pod jeho roštem plál oheň.

Na obsah
 

KLÁRA
11. srpen
Patronka: malířů, vyšívaček, sklenářů, pradlen
Atributy: klariska, opatská berla, kalich, monstrance
*1194 Assisi;  +1253 San Damiano u Assisi

Klára byla prvorozená dcera rytíře Faverone a šlechtičny Ortulany; její rodný dům stál na dómském náměstí v Assisi. V té době začali měšťané prosazovat svůj vliv, takže docházelo ke sporům mezi nimi a šlechtici; bohatý, mocný rod Offreducci-Faverone se octl v ohnisku těchto půtek. Když v roce 1202 začaly tvrdé boje mezi Assisi a Perugiou, musila rodina uprchnout, neboť si před vzbouřenými obchodníky a měšťany nebyla jista. Na straně rebelujících stál muž, který později zasáhl tak mocně do Klářina života: František, syn bohatého obchodníka se suknem.
Dostalo se jí vzdělání, jak se slušelo na šlechtickou dcerku, začali se o ni ucházet bohatí mladí muži a rod očekával, že se jeho majetek i vliv jejím sňatkem zvětší. V té době už slyšela o Františkovi a jeho druzích, kteří se rozhodli následovat chudého Ukřižovaného připojili se k němu i její bratranci Rufinus a Silvestr. Když se kolem roku 1210 vrátil František z Říma, věděli všichni v městečku že velký papež Inocenc III. dal svolení k takovému způsobu života; Františkovo kázání v dómě jí naráz ukázalo, co má dělat. Obrátila se na něho; oběma bylo jasné, že podmínkou je tu naprostá chudoba, ale nevěděli, jak by měla Klára, dcera bohaté rodiny, podle tohoto předsevzetí žít. Jediným řešením byl klášterní život. Klára věděla, že by narazila na tvrdý odpor především u svého otce, a utekla v noci, doprovázena svou přítelkyní, do kaple Matky Boží skryté v lese. Tam před oltářem odložila všecky své skvosty a přijala z Františkových rukou šedý kajícnický oděv, závoj a pás.
Příbuzní ji po dlouhém pátrání nalezli v klášteře benediktinek San Paolo u Bastie, kam ji František té noci zavedl. Když ji přemlouvali a hrozili jí násilím, strhla před nimi závoj a ukázala jim ostříhanou hlavu; to by byla jasná odpověď, nebýt toho, že se k ní připojila i její sestra Anežka. V klášteřích se teď řeholnice bály násilných zásahů rodiny, a proto František odvedl obě sestry do San Damiana, kde potom Klára na jeho radu založila ženský řád podobný řádu menších bratří. V klášteře klarisek žila jeho zakladatelka až do své smrti; přišla tam za ní i její nejmladší sestra Beatrice a později také její matka.
Stejně jako františkáni žily i zde řeholnice v naprosté chudobě; Klára o ní psala krásně svaté Anežce České. Na IV lateránském koncilu bylo rozhodnuto, že neschválené řádové obce musí převzít reguli schváleného řádu; klarisky musily přijmout reguli benediktinskou, v níž se nemluví o chudobě. Klára se až do své smrti domáhala, aby její obci byla přiznána františkánská regule chudoby, ale zprvu dosáhla jen toho, že jí papež Inocenc III. udělil 1216 privilegium pauperitatis, kanonické právo nemít ani majetek, ani rentu. Roku 1253, dva dny před Klářinou smrtí, potvrdil konečně papež Inocenc IV. řádovou reguli klarisek, jak ji ona stanovila; tento dokument o její neochvějné věrnosti chudobě jí daly sestry do rakve.
Klára byla téměř třicet roků, až do své smrti, těžce nemocná, takže většinou řídila svůj řád z lůžka; přitom byla k sobě tak tvrdá, že svatý František musil zasáhnout a vymezit jí její kajícné úkony. Prožila neklidné mládí, ale i v klášteře na ni doléhaly vnější události. Roku 1240 táhli k Assisi Saracéni císaře Fridricha II., a protože ženský klášter San Damiano ležel před městem, zdál se jim snadnou kořistí. Klára se dlouho modlila a potom jim poslala vstříc kněze s nejsvětější svatostí; hordy Saracénů se rychle stáhly zpět. Také celému městu Assisi přišla modlitba budoucí světice na pomoc, když je v létě 124I ohrožoval se svým vojskem Vitalis z Aversy. Papež Inocenc IV. ji před její smrtí dvakrát navštívil, což byla pocta, jaké se od oficiálních představitelů církve málokomu dostalo. Jaké úctě a lásce se těšila, říkají slova kardinála Ugolina, pozdějšího papeže Řehoře IX.: "Svěřuji Ti svou duší a odporoučím Ti svého ducha, jako Kristus na kříži poručil svého ducha Otci."

Na obsah
 

PONCIÁN A HIPPOLYT
13. srpen
kolem 235 Sardinie

Poncián, který byl papežem od roku 230 až 235, mohl při shovívavosti císaře Alexandra Severa pokračovat v díle svých bezprostředních předchůdců, zejména svatého Kalista. Jeho jediným protivníkem byl kněz Hippolyt, vynikající učenec, exeget a teolog, který rozpoutal v Římě rozkol už za jeho předchůdců; bylo by ho možno označit za prvního vzdoropapeže: Když byl Alexander zavražděn, dal císař Maximinus deportovat na Sardinii, "ostrov smrti", Ponciána i Hippolyta. Oba abdikovali, než zemřeli nedostatkem a vyčerpáním, proto jsou oba považováni za mučedníky a jejich památka se slaví ve stejný den, totiž ve výročí převozu jejich těl do Říma.

Na obsah
 

ŠTĚPÁN I. UHERSKÝ
16. srpen
Patron maďarský
* kolem 970 Ostřihom;  +1038 Budín
Atributy: koruna a žezlo

Vajk byl syn arpádovského knížete Gejzy, po němž se uchovala charakteristická slova: "Jsem dost bohatý, abych mohl obětovat bohům a zároveň sloužit křesťanskému Bohu." Gejzova žena, pocházející ze Sedmihradska, byla křesťanka; a to kromě politických důvodů byla nejspíš příčina, proč otevřel svou zemi bavorským kněžím, z nichž jeden pokřtil roku 973 jeho i syna Vajka; ten dostal po patronu pasovského kostela jméno Štěpán. V zemi se mísilo pohanství s křesťanstvím, které však bylo zatím méně věcí srdce, spíš mělo, stejně jako příklon k Západu, upevnit knížecí moc. Na Štěpána hluboce zapůsobil svatý Vojtěch, který ho biřmoval a roku .995 zprostředkoval jeho sňatek s Giselou, sestrou bavorského vévody, budoucího císaře Jindřicha II. Když za dva roky Gejza zemřel, nastoupil po něm Štěpán, postavou malý, ale charakterem, odvahou i vůdcovskými schopnostmi vynikající. Vítěznou bitvou u Veszprému se zbavil svých soupeřů i nebezpečí; že by mohlo dojít k návratu k pohanství, stejně jako potlačením povstání knížat Gyuly a Antonyho, pokřtěných v Konstantinopoli, ztroskotal jejich pokus podřídit zemi Byzanci.
Štěpán vlastně Uhry teprve vytvořil, ať z hlediska politického nebo náboženského či sociálního. Projevil se jako geniální státník: spojil se s apoštolskou stolicí a Západem, upevnil suverenitu státu, jak proti císařství římskoněmeckému, tak proti císařství byzantskému, zrušil kmenovou autonomii, zavedl lenní řád, založil ústřední správu a přitom udržel národní charakter svého lidu. Učinil z Uher baštu křesťanského Západu proti mongolskému a tureckému nebezpečí. Měl velké zásluhy o katolickou církev ve své zemi. Povolal do Uher mnichy z Bavor, Čech, Itálie, především benediktiny, založil řadu klášterů, pro každých deset vesnic dal postavit kostel a v blízkosti svého paláce nádhernou katedrálu; také osvobodil otroky a nařídil svěcení neděle.
Velmi mu záleželo na tom, aby papež uznal uherský stát, a proto poslal do Říma svého hlavního spolupracovníka mnicha Astrika. Ten skutečně vymohl pro svého pána u papeže Silvestra II. výsadu zakládat biskupství a jmenovat duchovní hodnostáře, a dokonce mu přivezl od něho královskou korunu. Štěpán byl pomazán a korunován na apoštolského uherského krále roku 1000 v Ostřihomi; hned potom rozdělil zemi na dvě arcibiskupství - Ostřihom a Kalocsa každé pak na čtyři diecéze. Duch evangelií se obrážel i v jeho zákonodárství; on sám byl naplněn duchem křesťanské lásky.
Dvě bolestné události zastínily jeho poslední léta. Syn Emerich , který se měl stát ještě za jeho života spolukrálem, byl před korunovací na lovu zabit divokýrn kancem, a tak bylo království bez přímého dědice. Jediným potomkem arpádovského rodu byl Vasul, který sice už dospěl v muže, ale byl pro mladické poklesky ve vězení. Štěpán ho propustil z vazby; odpustil mu, a protože sám byl těžce nemocen, chtěl ho učinit králem ještě za svého života. Vasul se mu špatně odvděčil: účastnil se komplotu, jehož cílem bylo zavraždění krále a návrat pohanství; tři hlavní spiklenci s Vasulem v čele byli popraveni. Štěpán svolal své poradce a určil za svého nástupce syna své benátské sestry; s připomínkou, aby všichni setrvali v pravé víře a milovali spravedlnost.
Štěpán zemřel po dvaačtyřiceti letech panování a byl pohřben vedle svého syna Emericha v Stoličném Bělehradu; právem bylo o tomto křesťanském vladaři řečeno, že to byl svatý Ludvík XI. století.

Na obsah
 

JAN EUDES
19. srpen
*1601 Ri u Argentanu;  +1680 Caen

Jan studoval na jezuitské koleji v Caen a tam se také rozhodl, že vstoupí do duchovního stavu; v poslední třídě přijal tonzuru i nižší svěcení. Když prošel teologickou fakultou, rovněž v Caen, vstoupil v Paříži do Oratoře, kongregace světských kněží. Přijímal ho sám Bérulle, její zakladatel. Vysvěcen na kněze byl roku 1625. Účastnil se horlivě práce, několikrát ošetřoval v Normandii nemocné morem, ale nade vše ho lákaly lidové misie; od roku 1632 do roku 1676 jich absolvoval sto patnáct. Trvaly dva nebo tři měsíce a po tu dobu měl Jan Eudes nejméně dvě kázání denně. Záření, které z něho vycházelo, mu získávalo úctu i přátelství lidí; ti měli pocit, jako by ho znali odjakživa. Misie ho přivedly i ke spisovatelské práci; roku 1636 vyš1o jeho Cvičení zbožnosti a za rok dílo, které bylo znovu a znovu vydáváno - Život a Ježíšovo království v duších křesťanů. Na misiích rovněž zjistil žalostný stav světského kněžstva a začal se zabývat myšlenkou, že založí seminář a zajistí tak jeho vzdělání. Povzbuzen biskupem z Angennes i samým Richelieuem, požádal královský úřad o povolení zřídit seminář v Caen, a opravdu je 1642 dostal. Když s tím přišel na generálního představeného Oratoře, bylo mu řečeno, že je to počínání ukvapené, nepromyšlené ale on se svého, plánu zříci nehodlal. Založil pro svůj seminář kongregací zasvěcenou Ježíši a Marii, která mu umožnila zřídit další semináře v Bretagni a Normandii; z Oratoře byl ovšem vyloučen.
Jan Eudes se zabýval též problémem padlých děvčat, a proto založil i ženskou kongregaci sester křesťanské lásky, ale těmito dvěma fundacemi mu vznikly nesčíslné potíže, zvětšené ještě jeho nepřátelským postojem k jansenistům, kteří byli tehdy velmi mocní. Narazil na jejich odpor, i když prosazoval liturgický kult Nejsvětějšího srdce Ježíšova a srdce Panny Marie. Dnes můžeme říci, že byl v první řadě těch, kdo restaurovali katolicismus ve Francii sedmnáctého věku.

Na obsah
 

BERNARD Z CLAIRVAUX
20. srpen
Patron: včelařů a voskařů
Atributy: kniha, kříž a úl
*1090 zámek de Fontaine u Dijonu;  +1153 Clairvaux

Bernard pocházel z urozené rodiny, jeho matkou byla blahoslavená Aleth. Na škole v Chatillonu se mu dostalo dobrého vzdělání, poznal tam i díla klasiků antické literatury a všecko nasvědčovalo tomu, že by tento inteligentní, cílevědomý žák mohl udělat velkou kariéru vědecko-církevní. On se však po smrti své matky obrátil k rozjímavému životu a v postním roce 1112 požádal o přijetí do kláštera Citeaux, proslulého svou chudobou i přísností, a právě proto tehdy se nacházejícího spíš na sestupu než vzestupu. Ten nastal, když Bernard s sebou přivedl třicet vědecky vzdělaných, urozených kleriků i stejně vysoce postavených laiků; mezi nimi byli rovněž jeho bratři. V tomto centru hluboké reformy benediktinského řádu vedl Bernard po tři roky mystický život věnovaný studiu; modlitbě i nadměrnému umrtvování, které ho zdravotně poznamenalo natrvalo.
Roku 1115 pověřil opat Bernarda, aby založil opatství v Clairvaux, a i když ten se jen nerad loučil s rozjímavým životem v samotě, věnoval se tomuto úkolu s opravdovostí, kterou se vyznačovalo všecko jeho úsilí; jeho mniši hó ovšem vždycky nedokázali sledovat na cestě za jeho ideálem. V té době byl vysvěcen na kněze biskupem ze Chalons-sur-Marne, slavným filozofem Vilémem de Champeaux, s nímž se pak spřátelil a který si vymohl, aby mohl pečovat i o jeho těžce narušené zdraví. Nařídil mu rok odpočinku, který byl však i rokem dlouhých rozprav s dvěma velkými scholastiky, biskupem ze Chalons a remešským opatem Vilémem de Saint-Thierry.
Po návratu do kláštera nastala jeho zásluhou rychlá exploze cisterciáckého řádu, Clairvaux měl zakrátko 700 mnichů a 160 přidružených klášterů. Bernardova svatost, horlivost, žár jeho slov i jeho spisů vyzařovaly do celého křesťanského světa; jeho korespondence je obsáhlejší než korespondence papežů a císařů jeho doby. Zasahoval jako rozhodčí ve sporech mezi řády, a když po smrti papeže Honoria V byla jednota církve při volbě papežů ohrožena, podařilo se mu získat pro zvolení papeže Inocence II. Francii, Anglii, Německo, Španělsko a část Itálie. Následujícího roku doprovázel papeže na cestách a v Lutychu neohroženě hájil církev před císařem. V krátkých intervalech vystupoval jako smírčí duch v Pise, Janově, Miláně, a když se vrátil do kláštera, už ho zas volal papež do Itálie, aby rozhodl v konfliktu císaře a Rogera Sicilského. 1139 byl zvolen za arcibiskupa remešského, ale on se z pokory prohlásil za nekompetentního. Na koncilu v Sens zvítězil svým vlivem nad stoupenci Abélarda, jehož omyly odsoudil; v příštích letech byl v Saint-Denis, kde se mu podařilo usmířit Ludvíka VII. s hrabětem de Champagne, zakrátko už zas kázal v oblasti Languedoc proti albigenským. Tato sekta, hlásající apoštolskou chudobu a přísnou askezi zavrhovala kněžství, hierarchii i svátosti; třebaže zde Bernard mnoho lidí obrátil, sekta přežila do století třináctého, kdy proti ní papež vyhlásil křížovou výpravu.
Velkou radost prožil Bernard roku 1145, kdy byl za papeže zvolen jeden z jeho prvních mnichu a žáku Paganelli; přijal jméno Evžen III.
Víc než kdy jindy stával se Bernard "sloupem církve". Nový papež ho pověřil hlásáním kříže proti islámským Turkům; podařilo se mu získat francouzského krále Ludvika VII. a císaře Konrada. Výprava však skončila velkým zklamáním a Bernard byl vydán mnoha útokům. Krátce potom uvítal v Clairvaux papeže Evžena III. a doprovodil ho do Verdunu a do Tréves. K tomuto papeži měl obzvlášť vroucí vztah a ve spise O úctě, který mu věnoval, jako by pokračoval v úloze učitele. Pranýřoval v něm nešvary na papežském dvoře, říká v něm, že náměstek Kristův na bílém koni v hedvábí, s drahokamy, doprovázený vojáky a sluhy připomíná spíš císaře Konstantina než svatého Petra; papežská moc není v panování, ale ve službě a péči o nevěstu církev.
Svatý Bernard byl spíš typ rozjímavého muže a náročného moralisty než teologa. Z jeho spisů vyniká jeho Apologie s mnoha výpady proti přepychu kostelů v okruhu kláštera Cluny, O mravech a povinnosti biskupů, O konverzi; proslulá jsou však také četná kázání věnovaná chvále Panny Marie. Jeho lyrismus a zápal mu vynesly titul "mariánský učitel"; pokud jde o jeho šest kázání o Písní písní; pronesených v-posledních letech jeho života, jsou vrcholem jeho literárního a duchovního díla; jedním ze skvostů křesťanské literatury.

Na obsah
 

PIUS X.
21. srpen
*1835 Roese i Trevisa;  +1914 Řím

Giuseppe Sarto byl syn drobného rolníka, který si přivydělával jako listonoš. Malý Beppo, jak mu většinou říkali, rostl k radosti rodičů i místního faráře, kterému rád a často ministroval. V jedenácti letech chodil do latinské školy v Castelfranco - tam a zpět čtrnáct kilometrů - až se posléze našlo volné místo v kněžském semináři v Padově, takže mohl dokončit gymnázium a studovat filozofii a teologii. 1858 byl v Castelfranco vysvěcen na kněze, prošel nižšími kněžskými hodnostmi a v padesáti letech byl jmenován biskupem v Mantově. "Starý selský farář se nehodí za biskupa," řekl tenkrát, a když se ho později úředně ptali, chce-li přijmout v Benátkách místo patriarchy, odpověděl telegraficky: "To mi ještě chybělo. Sarto." Jako kardinál jel 1903 do Říma volit papeže se zpátečním lístkem v kapse. Protože však Rakousko mělo výhrady proti kardinálu Rampollovi , kterého chtělo konkláve zvolit, padla volba většinou hlasů na Sarta; i teď se vzpíral. Zůstal i jako papež tím, čím byl od začátku své kněžské dráhy: duchovním správcem.
Nástupce Lva XIII. obrátil veškeré své úsilí k tomu, co bylo jeho heslem: "Všecko v Kristu obnovit, aby Kristus byl vším ve všem." Ve všech italských biskupstvích byly konány apoštolské vizitace; při nové organizaci seminářů byl kladen důraz na vědecké vzdělání kandidátů kněžství, ale také na askezi. Už jako benátský patriarcha měl na mysli reformu chrámové hudby, která "má probudit zbožnost věřících a ulehčit jim modlení"; obzvlášť si cenil gregoriánského chorálu. Ke zlepšení liturgie mělo sloužit nové vydání breviáře a římského misálu; benediktinský řád dostal příkaz připravit kritické vydání Vulgáty; studium bible měl podporovat nově založený Biblický pontifikální institut. Vyučování náboženství mělo být systematičtější, přijímat svátosti bylo možno denně, a to i menší děti, nemusilo se čekat, až jím bude čtrnáct roků, jak tomu bylo předtím. Přepracován měl být kodex církevního práva, obzvlášť právo manželské; všude šlo o to bránit a prohloubit, co tu bylo, méně už uvádět nějaké novoty. Je však třeba uvážit, do jakého neklidného období spadal jeho pontifikát. Když v roce 1905 vypověděla francouzská vláda konkordát a vyhlásila odluku církve od státu, odsoudil papež toto jednostranné porušení úmluvy. Demokracie a její doktríny tíhnoucí k socialismu neměly nikdy sympatie Pia X., který považoval i založení "katolické strany" za neslučitelné s monarchickou konstitucí církve; ledaže by byla "strana" těsně podřízena episkopátu. Tak toleroval a dokonce povzbuzoval katolickou stranu belgickou, která se rozvíjela ve stínu kardinála Merciera, a v Rakousku stranu křesťanskosociální, jejíž protikapitalistické zaměření se komplikovalo dosti prudkým antisemitismem. Německý "střed" byl naproti tomu v očích papeže příliš nezávislý. Ve Francii a v Itálii reagoval Pius X. na křesťanskou demokracii odmítavě, neboť nebyla podle něho podnikem opravdu náboženským.
Katolicismus se před první světovou válkou octl v jedné z nejvážnějších krizí v dějinách idejí: jako viněta zde bylo slovo modernismus, zvolené ne právě šťastně, protože se zdálo, jako by se katolická církev stavěla proti všemu modernímu, novému, pokrokovému. Šlo o reformní hnutí, které si razilo cestu uvnitř katolické teologie a šířilo se v kruzích stále větších. Papež mluvil ostře o "rebelech" a v dekretu Lamentabili odsoudil pětašedesát bludných tezí o zjevení, dogmatu, víře, svátostech a církvích; odsoudil tím nezávislost biblické exegeze, kriticismus, subjektivismus, evolucionismus. Měla to být hráz proti intelektuální anarchii, ale církev toto stanovisko uvrhlo na léta do jisté strnulosti, kdy se nebezpečně ztrácel kontakt mezi náboženstvím a kulturou,. církví a světem.
Pius X. zemřel na začátku první světové války, kterou předvídal a již se marně pokoušel odvrátit. Tento papež, který si i jako pontifex uchoval prostotu venkovského faráře, byl milován od samého začátku své kněžské dráhy; rozuměl lidu a lid jemu. Když jako benátský patriarcha odjížděl do Říma k volbě nového papeže, prosili ho věřící, aby se vrátil zpátky. "Vrátím se, ať živý nebo mrtvý," odpověděl. Když při svatořečení roku 1959 bylo jeho tělo vyzdviženo - zůstalo po pětačtyřiceti letech neporušené, ačkoli na jeho přání nebylo balzamováno - dal je Jan XIII. před definitivním uložením v chrámu sv. Petra převézt na několik dní do Benátek, aby tak mrtvý papež splnil svůj slib. Byl to triumfální návrat, jako by se milovaný patriarcha vracel živý do milovaných Benátek.

Na obsah
 

RŮŽENA Z LIMY
23. srpen
Patronka: zahrad a zahradníků
Atributy: růže, slavík, zajíc a kotva
*1586 Lima v Peru;  +1617 Lima

Otec se jmenoval Gaspar del Flores a matka Maria del Oliva, dceři dali jméno Isabela. Indiánská žena, která v jejich rodině pracovala, přirovnala obličej děvčátka k růží, a říkala mu od té doby Rosa. Když jí bylo jedenáct let, biřmoval ji biskup Toribio a ona si ponechala toto druhé jméno. Už od malička se obracela myšlenkami k Bohu a děsila se hříchu; přitom musila tvrdě pracovat, aby pomohla rodičům, kteří se octli v tísni. Pro Růženu byla vzorem Kateřina Sienská; stejně jako ona byla terciářkou dominikánského řádu. Vedla kajícný život na usmíření za krvavé činy španělských dobyvatelů i za obrácení svého národa; ustřihla si vlasy, aby zmařila plán svého sňatku s mladým mužem z dobré rodiny, tiskla si na hlavu korunu z kovaného železa, nosila košili kajícnic a bičovala se; takový život budil u současníků úžas i pohoršení. Růžena si byla jasně vědoma toho, co říká svatý Pavel: ,;Kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi to neprospěje." Měla obzvlášť ráda indiány a toužila od mládí po misiích mezi nimi, ale jako žena se musila omezit na město a okolí. Šlo by mi jen o to přinést indiánům za cenu potu a krve záchranu a spásu," říkala, a přitom věděla od svého bratra v Chile, čeho jsou některé kmeny schopny. Zbývali limští chudí a nemocní. Tvrdost amerického života a denní podívaná na utrpení vtiskly Růženinu duchu nesentimentální ráz: ;,Nehleď, matko, na to, aby ti nemocní nepotřísnili šaty hnisem. Mnohem hanebněji poskvrnili krutí kati obličej mého Spasitele slinou."
Růžena založila první klášter pro kontemplativní řád v Jižní Americe. Byla výjimečně umělecky nadaná a sama vyhledala místo, navrhla plány, opatřila peníze; klášter otevřel své brány limským ženám za šest roků po Růženině smrti. Kolem cely, kde zemřela, vznikl druhý ženský klášter; její kult se šířil z Limy až do Madridu. Při převozu jejího těla do kostela Santo Domingo přicházelo tolik lidí, že vicekrálova stráž musila chránit ostatky milované světice. V Limě stojí k její poctě největší pomník v Peru.

Na obsah
 

BARTOLOMĚJ
24. srpen
Patron: sedláků, krejčích, pastevců, vinařů, řezníků, koželuhů a knihvazačů
Atributy: kniha a nůž
I. století

Bartoloměj je na seznamu apoštolů prvních tří evangelií i ve Skutcích apoštolů. Jeho plné jméno bylo pravděpodobně Natanael Bar-Tolmai, přijmeme-li velmi pravděpodobný dohad, že Bartoloměj je totožný s tímto učedm'kem Ježíšovým. Ten se zprvu pochybovačně ptá Filipa, když se dozví, že "našli toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci", a že "je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta". "Může z Nazareta vzejít něco dobrého?". O něm říká Ježíš, když vidí, jak k němu Natanael přichází: ;,To je pravý Izraelita, v kterém není lsti." A Natanael, přemožen nakonec, řekne: "Mistře, ty jsi syn Boží, ty jsi král izraelský!" Nevíme nic o Bartolomějově činnosti po Letnicích; podle legend působil ve Frygii, v Mezopotámii či dokonce v Indii: Nejspíš proto, že podle tohoto podání zemřel mučednickou smrtí; stažen zaživa, jak ho také znázornil Michelangelo, a obzvlášť Ribera, je svatý Bartoloměj patronem řezníků, koželuhů a knihvazačů.

Na obsah
 

BENEDIKT A DRUHOVÉ
25. srpen
+1003

Bylo jich pět, proto byli zváni hromadným jménem Pět svatých bratří. Benedikt a Jan přišli z kláštera sv. Romualda u Ravenny hlásat v Polsku dokonalost křesťanského života; v hnězdenském kraji se k nim přidali tři Poláci - Matouš, Izák a mladý kuchař laik Kristýn. Benedikt byl pověřen, aby donesl z Říma povolení k misijnímu působení mezi tamními obyvateli; peníze na cestu dostal od Boleslava Chrabrého. Došel však jen do Prahy a musil se vrátit; peníze 10 hřiven nebo podle českého podání 100 hřiven stříbra - vrátil panovníkovi. Pověst o bohaté výbavě na cestu přilákala lupiče, ti v noci 11. listopadu 1003 klášter přepadli a po marném vymáhání peněz mučením všech pět bratří zabili. Jejich těla byla později přenesena do Hnězdna a roku 1130 do Prahy. Na Moravě uctívali místo Benedikta sv. Kristýna s bratřími.

Na obsah
 

LUDVÍK IX.
25. srpen
*1214 Poissy;  +1270 před Tunisem

Ludvíkův otec zemřel, když bylo princi dvanáct let: do jeho plnoletosti za něho vládla jeho energická matka Blanka Kastilská. Dostalo se mu vzdělání, jaké tehdy mohl získat jen následník trůnu; matka dbala hlavně na to, aby si byl už od raného mládí vědom křesťanských povinností. Ve dvaceti letech ho oženila s Markétou, třináctiletou dcerou hraběte de Provence, ale se zřetelem na mládí nevěsty musili žít manželé ještě šest roků odděleně- do jejich manželství zasahovala Blanka až nevhodně i později. Jako politik to byla žena velmi zdatná, a ještě v době, kdy bylo Ludvíkovi dvaadvacet roků a byl tedy plnoletý, řídila státní záležitosti, a to nejméně ještě šest let. Potom vládl,sám moudře a s autoritou; bez velkých potíží potlačil vzpouru jižních i západních šlechticů a v zemi zavládl klid. Královské předpisy vymezovaly povinnosti vyšších úředníků, aby se zabránilo ve zneužívání moci, špatných zvycích, korupci; jiné předpisy směřovaly k upevnění panovnické moci - jako nařízení zakazující ordálie - či k zajištění mravního řádu: zákaz prostituce a her, tresty pro rouhače.
Na sklonku roku 1244 byl Ludvík těžce nemocen a učinil slib, že podnikne křížovou výpravu, aby osvobodil Jeruzalém, který znovu padl do rukou mohamedánů. Výprava se pro liknavé přípravy opozdila o čtyři roky, ale konečně křižáci za vedení mladého krále vypluli směrem na Egypt, hlavní střed muslimské moci, a dobyli Damiette. Za několik měsíců král utrpěl před Mansourahem těžkou porážku, a navíc byl se svými rytíři zajat; jako výkupné musil vyklidit Damiette, nemluvě o peněžní částce. Mnoho jeho druhů se vrátilo do Francie, ale on sám zůstal ještě tři roky v Palestině, kde opevňoval města, která křižáci drželi, a snažil se vykoupit co nejvíc zajatců. Mezitím zemřela jeho matka, která za něho vládla, čelíc selským vzbouřencům; po této zprávě se Ludvík vrátil do Francie a věnoval se státnickým záležitostem.
Sám žil spíš jako řeholník než král. Jeho způsob života byl vždycky prostý, ale po návratu z Egypta se stal ještě přísnější. Zřekl se lovu, který mu dřív působil potěšení, odložil přepych v oblékání, dokonce se bičoval. Byl to laskavý, něžný manžel; Markéta mu dala jedenáct dětí, z nichž naživu zůstalo devět. Jeho láskou byli chudí a nemocní; sám prý dával malomocným obklady. Jeho křesťanský postoj se obrážel i v jeho zákonodárství. Ve Vincennes, kde často sídlil, měli k němu volný přístup všichni, jimž bylo nějak ukřivděno; soud konal v parku pod dubem. Nešlo jen o jeho poddané, obraceli se k němu jako ke spravedlivému rozhodčímu i odjinud. V rozkošné Historii svatého Ludvíka od králova důvěrného společníka Joinvilla nalézáme mnoho příkladů z každodenního života, jak navenek prosté bylo vladařovo svědectví. Jeho zálibu v nadpřirozenu a čistotě nalézáme ztělesněnou v pařížské Sainte-Chapelle, kde uložil trnovou korunu, relikvii přivezenou z Palestiny. Měl velký podíl na práci Tomáše Akvinského, podporoval Roberta de Sorbon; zakladatele Sorbonny.
Ludvík IX. se snažil udržet mezi vladaři mír i navenek. Když se roku 1242 vylodil ve Francii Jindřich III., aby pomáhal vzbouřeným šlechticům z kraje Poitou, porazil ho u Taillebourgu a Saintes, ale vzápětí zahájil s Angličany jednání, které skončilo pařížskou smlouvou; v témž duchu učinil kompromis s aragonským králem a z lásky k míru nezasáhl do boje mezi Svatým stolcem a Fridrichem II. Měl však duši křižáka, cele obrácenou k Božímu hrobu; je možno dokonce říci, že byl posledním křižákem v rytířském smyslu toho slova. Když sultán Baibars zabral velký kus Palestiny, rozhodl se zorganizovat novou výpravu; ne právě k velkému nadšení svých velmožů. Tentokrát v srpnu roku 1270 zamířil k Tunisu, který se mu zdál být dobrou útočnou základnou proti Egyptu. Velmi brzy začala v jeho vojsku tábořícímu na dohled od města řádit cholera; mezi prvními mrtvými byl i králův syn hrabě de Nevers. Onemocněl však i Ludvík. Protože cítil blízký konec, dal ještě svému synovi, pozdějšímu Filipu Smělému, poslední rady a požehnání. Potom poručil, aby ho položili na lůžko z popela; a tam zemřel s pažemi rozpjatými jako kříž.

Na obsah
 

JOSEF KALAZANSKÝ
25. srpen
*1556 Peralta;  +1648 Řím

Josef pocházel z bohaté severošpanělské rodiny a už ve škole mu říkali "malý svatý". Otec ho poslal na univerzitu do Valencie, ale zde mu zamilovaná sestřenice strojila tak tvrdošíjné úklady, že odešel na univerzitu v Alcalá a tam se seznámil s budoucím kardinálem Colonnou. 1583 byl vysvěcen na kněze a začas ho biskup z Urgelu povolal jako generálního sekretáře pro pyrenejský, terénně obtížný úsek diecéze. Zde konal vizitace s takovou obětavostí že byl jmenován, v této funkci pro celou diecézi. Zdálo se, že bude mít před sebou skvělou kariéru, on se však znenadání svého postavení vzdal, jmění po otci rozdělil mezi chudé a odešel do Říma kde pak žil pět let v domě svého přítele Colonny. Pomáhal nemocným, obzvláště za morové epidemie roku 1595, a všímal si i dětí bez domova, zpustlých, potloukajících se po ulicích, o něž se nikdo nestaral. Josef sice vstoupil do bratrstva pro křesťanské vyučování, jehož členové vyučovali v neděli děti i dospělé náboženství, ale jemu bylo brzy jasné, že tohle nestačí. Školní vzdělání bylo tenkrát jen pro děti zámožných rodičů, a proto se Josef obrátil na učitele farních škol jestli by nevyučovali chudé děti zdarma, a potom i na jezuity a dominikány, ale pokaždé z toho sešlo. Rozhodl se tedy, že se dá do práce sám. S dvěma kněžími otevřel v místnosti, kterou mu nabídl farář od svaté Doroty, první bezplatnou školu v Evropě. Už za týden měl sto žáků a brzy se mohl přestěhovat i s několika kněžími do nové budovy, kde žili společně. Za dva roky měli už sedm set žáků a škola získala tak dobré jméno, že tam posílali děti i rodiče zámožní; část nájmu platil pravidelně papež Klement VIII.
Tento úspěch vzbudil v jistých kruzích záští a žárlivost. Pomluvili Josefa u papeže a ten tam poslal dva kardinály na neohlášenou inspekci; výsledek byl takový, že papež převzal institut pod osobní ochranu. Za několik roků za papeže Pavla V se opakoval tento případ se stejným výsledkem: papež částku, kterou pravidelně posílal, zdvojnásobil. Brzy byly otevřeny další domy i mimo Řím, dokonce i v několika dalších evropských zemích. 1621 byla společnost uznána jako náboženský řád - piaristé - a Josef jmenován generálním představeným. Jeho zasloužený vzestup byl začátkem útrap, které skončily až jeho smrtí. Do řádu byl totiž přijat mladý kněz Mario Sozzi, i když tu byly pochybnosti o jeho charakteru. Sozzi prokázal nějaké služby inkvizici a byl tam dobře zapsán. S tímto ctižádostivcem se spolčil jakýsi Cherubini, který měl rovněž mocné příznivce: Sozzi dosáhl toho, že byl jmenován provinciálem, ale on toužil po generalátu. Pomlouval Josefa, kde jen mohl, mluvil o jeho senilitě a neschopnosti vést řád, až se ho zastal kardinál Cesarini. Dal zabavit papíry a dopisy Sozziho, aby mohl odhalit jeho pletichy, ale ten přešel k protiútoku: mezi papíry bylo několik dokumentů římské inkvizice, a třebaže s nimi neměl Josef co dělat, Sozzi ho udal a generální představený byl zatčen. Mezi lidem, který Josefa pro jeho velké zásluhy miloval, vzbudilo velké rozhořčení, když byl veden jako zločinec do vězení; bylo mu tenkrát osmdesát šest let.
Brzy se ukázalo, že je nevinen - znovu v tom směru zasáhl kardinál Cesarini - ale Sozzi se už mezitím dostal na jeho místo. Jako vizitátora si vzal jakéhosi Pietrasanta a společně s Cherubinim přivedl řád na okraj propasti; Josef jako jeden z řeholníků nebyl ušetřen jediné šikany, jediného pokoření. Nesl to se vší poslušností a podřízeností, byli to přece jeho představení. Sozzi zanedlouho zemřel, Cherubini byl usvědčen ze zpronevěry a musil ze Říma, umřel i Pietrasanta, ale naživu zůstala jistá Olympia, nejzavilejší nepřítelka Josefova, papežova příbuzná. Měla za zpovědníka piaristu, který byl přeložen do jiného města; dávala vinu Josefovi, a proto se spojila s jeho nepřáteli a dosáhla nakonec toho, že papež 1546 řád piaristů zrušil. Zdálo se, že životní dílo devadesátiletého kněze ztroskotalo ve všem všudy a on s ním; nesl to statečně, s pokorou, jako by těžká utrpení posledních let nemohla narušit jeho vnitřní mír. Čím byl pro lid, pro chudé i nemocné, ukázalo se nejlíp, když už na smrt nemocný ležel v nemocnici; nepřetržitý proud lidí procházel místností, každý chtěl mít od něho poslední požehnání. Zemřel, aniž se dočkal konce krize, ale splnilo se, več v nejhlubším pokoření nepřestal věřit: za osm roků po jeho smrti byl piaristický řád obnoven.

Na obsah
 

MONIKA
27. srpen
*332 Thagaste v Alžírsku;  +387 Ostia

Monika strávila většinu svého života v Thagaste a téměř vše, co o ní víme, pochází ze spisu jejího milovaného syna Augustina, především z deváté knihy jeho podivuhodných Vyznání. Monika se jako mladá dívka provdala za pohana Patricia, muže povahy netečné, a zase prchlivé; mladá žena měla velké potíže i se svou hašteřivou tchyní, ale nakonec si oba svou mírností získala. Patricius zemřel kolem roku 371, předtím pokřtěn; zanechal po sobě dceru a dva syny. Monika lpěla hlavně na starším Augustinovi, jinochu přímo zázračného nadání, do něhož skládala všecku svou naději. On však žil v tu dobu životem velmi bezuzdným, ať už šlo o věci tělesné nebo duchovní, neboť několik let se přikláněl k manicheismu náboženskému, učení, které vytvořil ve III. století z prvků orientálních náboženství, ale i křesťanství Peršan Mání. "Syn, pro něhož teklo tolik slz, nemůže být ztracen," řekl jí svatý Ambrož, když doprovázela Augustina do Milána, kde přijal profesuru. Jeho konverze ji naplnila nesmírnou radostí, jejím největším dnem v životě byl památný velikonoční den roku 387, kdy stála při jeho křtu. Rozhodli se oba, že se vrátí do Afriky, a když čekali v Ostii na loď, dlouze spolu rozmlouvali o onom světě, po němž Monika toužila od okamžiku, kdy dosáhla pozemského cíle; za několik dní opravdu zemřela. Její ostatky spočívaly až do roku 1430 v Ostii, odkud byly převezeny do kostela sv. Augustina v Římě.

Na obsah
 

AUGUSTIN
28. srpen
Patron: teologů a knihtiskařů
Atributy: stařec v biskupském rouchu, hůl, kniha a brk
*354 Thagaste Alžírsko;  +430 Hippo Regius

Monika dala zapsat Augustina hned po narození mezi katechumeny, uchazeče o křest, ale k obřadu mělo dojít až později, jak tomu v prvotní církvi bylo často. Když mu bylo dvanáct let, chtěla ho dát pokřtít, ale chlapec se těžce roznemohl, a pak se už o tom nemluvilo. Do školy chodil několik tříd v Thagaste a potom na přednášky gramatiky v Madauře, aby se mohl stát řečníkem. Jeho otec, drobný úředník, by ho mohl na studiích stěží vydržovat, nebýt mecenáše, který se chlapce ujal. Z četby na Augustina neudělal nijak zvláštní dojem Homér a řečtina vůbec, zato Vergilius prolévající slzy nad neštěstím královny Didony. V šestnácti letech se musil vrátit domů, neboť se ocitl bez peněz, a zahálka ho přivedla do společnosti mladistvých rváčů a všelijakých darebů, od nichž se ho matka marně snažila odvrátit. Pak mohl přece jen zas pokračovat v rétorských i právnických studiích v Kartágu, kde prošel nejrůznějšími formami dobrodružství a lásky; s jednou z mladých milenek měl syna Adeodata - s jeho matkou žil vcelku čtrnáct let. Úspěch na studiích ho plnil pýchou, zájem žen o krásného studenta lahodil jeho marnivosti; v té době se mu matčino náboženství zdálo "pohádkou, jakou vyprávějí chůvy". Četba bible ho zklamala: měl pocit, že Písmo může uspokojit jen duchy prosté a omezené, zato četba Cicerona v něm probudila "lásku k moudrosti". V té době ho také získalo učení manicheistů, zdálo se mu jakoby vyšší formou křesťanství. Vnitřní klid a harmonii nenašel však nikde; pod vším tím povrchním zůstávala v něm touha po pravdě.
Když dokončil studie, otevřel si v rodném městě školu gramatiky. Necítil se tam však spokojen, neboť byl vystaven neustálým prosbám matky, aby skoncoval s neukázněným životem i manicheismem, a navíc ztratil drahého přítele. Odešel do Kartága a tam vyučoval řečnictví. V tu dobu mu už připadal manicheismus povrchní a také vyučování mu nedalo, co od něho čekal. Po devíti letech přednášel o řečnictví v Římě a za rok odešel do Milána, který byl tehdy hlavním městem římské říše; zde teprve postupně docházel k tomu, co od mládí přes všecku nezřízenost hledal. Četl zde Platóna, ale jeho intelektuální i duchovní vývoj usměrnily především Plotinovy Enneady; stále ho však ještě přitahoval úspěch, peníze. Velmi silně na něho působily rozhovory s milánským biskupem Ambrožem, římským aristokratem, pastýřem malých a chudých, jehož vzdělání i výmluvnost strhovaly mladého afrického řečníka. Před Augustinem se otvíral duchovní svět, svět tajemství.
Zatímco evangelium mu odhalovalo dvě velké pravdy, které platonikové neznali - Krista spasitele a milost dávající vítězství - působily tu na něho též i prosby jeho matky Moniky, která žila v Miláně s ním a kromě jiného ho přiměla, aby se rozešel s matkou syna Adeodata, a rozhovory s Ambrožem; to vše připravovalo vnitřní převrat slavného novoplatónského řečníka. Došlo k němu roku 386, když rozjímal na zahradě svého milánského domu. Uslyšel dětský hlas který řekl jasně: "Tolle! lege! Vezmi, čti!" Augustin otevřel knihu epištol svatého Pavla, která ležela na stole, a padl jeho zrak na text v třinácté kapitole listu k Římanům: "Veďme počestný život, jako ve dne; ne v hodování a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že to vyvolává žádosti." To byla odpověď na otázku, kterou krátce předtím vyřkl slovy žalmisty: "Co nyní, Pane? A jak dlouho? Pochopil, že zbývá jen díkůčinění.
Ještě několik týdnů vyučoval jako profesor rétoriky, pak úřad složil a odešel s matkou a několika přáteli na statek jednoho kolegy v Cassiaciaku nedaleko Milána. Ve velikonoční noci 387 přijal křest z rukou biskupa Ambrože a s ním i jeho syn Adeodat.
Když jeho matka Monika v Ostii zemřela, zdržel se ještě několik měsíců v Římě a potom přes Kartágo zamířil k rodnému městu. Prodal všecko, co měl, peníze rozdal chudým a pak se s několika křesťany uchýlil na svůj bývalý statek a tam žili v chudobě a rozjímání, syn Adeodat zemřel. Toto období trvalo tři roky a za tu dobu se pověst o jeho svatosti rozšířila široko daleko. Když se jednou modlil v kostele v Hippo, poznali ho věřící a požádali biskupa Valeria, aby ho vysvětil na kněze; Augustin to přijal s rozpaky. Znamenalo to zanechat milovaných studií, zříci se radosti z rozjímavého života a sloužit bratrům v Kristu. Biskup mu však dovolil, aby se spolu se svými druhy usadil v budově přilehlé ke kostelu, a navíc mu povolil kázat, což bylo tehdy v Africe vyhrazeno jen biskupům; to ovšem vzbudilo žárlivost. Roku 395 ho Valerius vysvětil na biskupa a Augustin po jeho smrti převzal jeho úřad; zastával toto místo čtyřiatřicet let.
Biskup Augustin zůstal ve svém soukromém životě řeholníkem, jeho palác se změnil v klášter, kde s ním žili klerikové, kteří si zvolili život chudoby a odříkání podle regule, obsahující základní pravidla společného života náboženské obce; tito muži, které bychom už mohli nazvat augustiniány, se později téměř všichni stali zakladateli klášterů s biskupy v severní Africe. Augustin byl sám příkladem přísného života; jeho láska k lidem ho přivedla k tomu, že prodal i posvátné nádoby, aby mohl vykoupit zajatce. Často říkal, že "sténá pod břemenem biskupského úřadu"; den co den liturgie, svátosti, v neděli a o svátcích kázání, někdy dvakrát denně - uchovalo se nám jich kolem čtyř set - příprava katechumenů na křest, správa církevního jmění, péče o chudé a sirotky, celá řada povinností a on nebyl zdraví příliš pevného. Vedle práce spojené s biskupským úřadem neustále psal, ať je to jeho nejznámější dílo O Boží obci, v němž hájí křesťanství před nařčením, že je vinno zkázou římské říše, a rozvíjí osobitou filozofii dějin, podle které obec Boží, to jest křesťanská církev, vede boj s obcí ďáblovou, světským státem, či jeho Vyznání, nejstarší dochovaná autobiografie evropské literatury, četba dodnes živá. Korespondoval s předními lidmi své doby; s papežem i císařem, vedl polemiky proti manicheistům, donatistům, pelagiánům.
Svatý Augustin zemřel v době,. kdy bylo jeho město osmnáct měsíců obléháno Vandaly; ti později vyhnali africké biskupy, ale jim se podařilo vzít s sebou ostatky největšího církevního Otce starověku a dopravit je na Sardinii. Když tento ostrov zabrali Saracéni, s pomocí Lombardanů bylo vykoupeno a pohřbeno v kostele svatého Petra v Pavii.

Na obsah