Svatí a světice církevního roku - červenec




CYRIL A METODĚJ
5. červenec


CYRIL
Patron: spolupatron Evropy (s Metodějem)
Atributy: v mnišském hábitu s knihou, skříňka s ostatky
*827 Soluň; +869 Řím

METODĚJ
Patron: spolupatron Evropy (s Cyrilem)
Atributy: v biskupském rouchu, s berlí v podobě řeckého písmena tau, mitra
*SoIuň; +885 Velehrad

Konstantin, který krátce před smrtí přijal jako mnich jméno Cyril a jeho starší bratr Michal, budoucí Metoděj, byli syny vysokého úředníka v Soluni, původem asi Řeka. Metodějovi, který byl velmi zdatný fyzicky i intelektuálně, svěřil byzantský císař správu slovanské kolonie v Makedonii, zatímco Cyril vychovaný současně s císařem Michalem III., odmítl skvělý sňatek, přijal jáhenské svěcení a stal se knihovníkem konstantinopolského patriarchy. Vyučoval později filosofii ale r. 858 učitelské činnosti a uchýlil se do kláštera v Bithýnii, kde žil už několik let Metoděj.
Roku 860 byli oba bratři posláni na císařův rozkaz k Chazarům u Černého moře, mezi Donem a Kavkazem. Byla to politicko-náboženská mise mezi Židy a muslimy. V Chersonu nalezl Cyril ostatky, které on i jeho vrstevníci považovali za ostatky římského Klementa, mučedníka a třetího nástupce Petrova. Když se za tři roky vrátili do Konstantinopole, svěřil jim císař novou misi; poslal je na Moravu, kde chtěl kníže Rostislav vyvážit vliv bavorských misionáru, vytvářejících politickou závislost na východofrancké říši, takovými misionáři, kteří by znali slovanský jazyk. Cyril vytvořil slovanské písmo, jehož abeceda měla 38 písmen odvozených z písmen řeckých, hlaholici, která během dalších staletí se zjednodušila na cyrilici. Oba bratři přeložili do tzv. staroslověnštiny bibli a liturgické texty, takže se tento jazyk, kterým se dosud jen mluvilo, rázem octl mezi třemi jazyky, jež byly považovány za posvátné: hebrejštinou, řečtinou a latinou. Bratři zde působili přes tři roky, ale jejich činnost vzbudila nevoli bavorského biskupství; obzvlášť byla napadána církevněslovanská řeč v liturgii. Rostislav snil o vlastní církevní provincii, která by byla na říšské církvi nezávislá. Cyril a Metoděj se tedy vydali do Říma, a byli slavnostně přijati papežem Hadrianem II., neboť s sebou přinesli ostatky sv. Klementa. Obhájili výtečně své misionářské metody a staroslověnská bohoslužba byla schválena. Cyril se v Římě roznemohl a zemřel ve stáří dvaačtyřiceti let; jeho tělo bylo pochováno v bazilice sv. Klementa, kde je dodnes uctíváno.
Papež Hadrian II. jmenoval Metoděje arcibiskupem v Sirmiu a papežským legátem v Panonii a na Moravě. Tím však napětí mezi východofranckou a slovanskou církví nebylo odstraněno, germánští misionáři naopak nařkli Metoděje z kacířství; byl zatčen, dva a půl roku vězněn v Ellwangenu a teprve na energický zásah papeže Jana VIII. roku 873 propuštěn; jinak se papež byzantskému vlivu v dunajských zemích snažil čelit. Bylo tragické, že Rostislavův nástupce Svatopluk nejevil zájem o velké dílo řecké misie, snad i proto, že germánští věrozvěsti byli shovívavější k nemorálním výstřelkům jeho a jeho družiny než Metoděj. Velký misionář zemřel roku 885 ve Velehradě a byl pohřben ve své katedrále. Jeho žáci se po vyhnání z Moravy obrátili do Bulharska a Chorvatska a obdařili tyto kraje - a skrze ně později i Rusko - svéráznou civilizací.
Na obsah


BENEDIKT
11. červenec
Patron: Evropy a Západu
Atributy: pohár s hadem nebo krkavcem
*kolem 480 Nursia; +547 Monte Cassino

Benedikt procházel z drobné šlechty usedlé v Nursii (dnešní Norcia). Studoval v Římě práva, ale znechucen rozmařilým životem hlavního města, odešel do horského městysu Enfide a odtud ještě dá1 do hor, protože se stal ve svém okolí příliš známý; zde přijal z rukou mnicha řečeného Říman řeholní hábit. Od té doby žil jako poustevník v jeskyni poblíž Subiaca, a když se kolem něho seskupili žáci, rozhodl se, že založí napůl klášterní obec. Po nezdaru ve Vicovaru, kde ho neteční mniši pro jeho přísný život nenáviděli, či dokonce se ho pokusili otrávit, založil dvanáct menších klášterů o dvanácti. mniších; kolem sebe měl vybranou skupinu. Začínal být daleko široko proslulý a římští šleChtici mu svěřovali výchovu svých synů. Když sousední kněží začali na jeho dílo žárlit, usadil se roku 529 s malou skupinou mnichů v Kampánii ve staré pevnosti Monte Cassino. Postavil tam dvě oratoře, a když se zaměřil.i na život zcela mnišský, zbudoval klášter, který se pak stal centrem náboženské kultury; uvítl tam kromě jiných i gótského krále Totilu. Tam napsal zakladatel benediktinského řádu i svou Reguli, která měla na pozdější vývoj řeholního života rozhodující vliv a učinila z autora otce západního mnišství. Tato regule, která obsahuje 73 krátkých kapitol a prolog, byla pružná a vyrovnaná. Snažila se vytvořit atmosféru umírněnosti, pokoje, rozkvětu, vedla mnichy k pokoře, totiž k náboženské dokonalosti, k níž se dochází vnitřní kázni, odříkáním a poslušností. Benediktinský klášter tvoří rodinu, kde je opat otcem a jejíž členové jsou spjati těsným poutem úcty a lásky. Nemají nic svého; klášter, izolovaný od světa klauzurou, udržuje s ním nicméně styk skrze pohostinství, jež pěstuje. Mniši, zpívající ve stanovených hodinách denních i nočních chvalozpěvy k slávě Boží, jsou regulí vázáni k práci duševní i manuální.
Svatý Benedikt požádal těsně před smrtí své mnichy, aby ho dovedli do chrámu, a tam, podpírán jimi, s rukama rozepjatýma k nebi, zemřel 547. Monte Cassino, zničené 584 Langobardy, bylo obnoveno teprve 718 Petronaxem. Mezitím byly ostatky svatého Benedikta a jeho sestry svaté Scholastiky, pohřbené podle Řehoře Velikého společně, převezeny do opatství Flery ve Francii. V roce 1958 byl Benedikt prohlášen "otcem Evropy a patronem Západu".
Na obsah

 

ČESLAV
17. červenec
*kolem 1180 Slezsko; +1242 Vratislav

Blahoslavený Česlav pocházel z polské rodiny. Když v Římě poznal svatého Dominika a jeho řád bratří kazatelů, rozhodl se do něho vstoupit a rozšířit jej ve své vlasti i v okolních zemích. Založil několik dominikánských klášterů, zvláště ve Vratislavi a v Praze. Zemřel jako převor dominikánského konventu ve Vratislavi.
Na obsah

 

HYACINT
17. červenec
XIII. století

Svatý Hyacint se narodil v urozené rodině v polském Opolsku na zámku Lance. Jako krakovský kanovník se vydal na pout' do Říma, setkal se tam podobně jako Česlav s Dominikem a byl přijat do jeho řádu. Založil řadu středisek bratří kazatelů, zvláště v Krakově, Gdaňsku a Kyjevě, a vytvořil tak 1228 rozsáhlou polskou provincii O. B., k níž patřily od roku 1301 i české země. Hyacint, polsky zvaný Jacek, zemřel po plodném misijním působení nejen v Polsku, ale i v Rusku a Prusku.
Na obsah


František Solano 
24. července

Františkánský mnich a lidový kazatel František Solano, narozený roku 1549 v Mantille, pocházel z bohaté andaluské rodiny a vzdělání nabyl na různých jezuitských školách ve Španělsku. Říká se, že již v mládí vynikal horoucí vírou v Ukřižovaného, žil v přísné kajícnosti a nejedl masité pokrmy. Když dospěl v muže, rozhodl se pro řeholní život a vstoupil do minoritského kláštera v Mantille. Zde se cele oddal kontemplaci a modlitbě, často se bičoval a jeho ložem byla tvrdá postel bez přikrývky. Po vysvěcení na kněze vyučoval klášterní novice, ale pomáhal i při ošetřování nemocných, za nimiž pravidelně docházel z kláštera. Roku 1589 představení řádu rozhodli, že František pojede do Jižní Ameriky, kde bylo potřeba nových kazatelů. Světec ani na okamžik nezaváhal, vsedl na koráb a po dobrodružné plavbě se dostal do Limy, hlavního města místokrálovství Peru. V novém působišti se velmi rychle aklimatizoval, naučil se jazyku Indiánů a v příštích dvaceti letech získal pro Krista více než sto tisíc zdejších obyvatel. Jeho zázračné schopnosti přiváděly lidi do zbožného vytržení. Ještě dnes ho velmi uctívají v paraguayské provincii La Rioja a hlavně v povodí řek Magdalena a Socotomio. František Solano zemřel roku 1610 a jeho poslední slova podle tradice zněla: "Raduji se, že je psáno: Do domu Hospodinova půjdeme." 
Řekli jsme již, že Františkova cesta do Nového světa byla dramatická, a proto se u ní blíže zastavíme. Na počátku ovšem nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k nějakým komplikacím. Koráb v klidu překonal Atlantik a přistál v Santo Domingu na Haiti, kde se začalo s doplňováním zásob a vody. František vystoupil jako jiní cestující na břeh a následující čas trávil pochůzkami po městě a po přístavu. Kdo se někdy plavil po moři, dobře ví, jak krásně se člověk cítí, když má zase pevnou půdu pod nohama. A právě takové pocity zažíval i František. Chodil a chodil a nepovšiml si, že koráb zvedl kotvy a zamířil k výjezdu z přístavu. Když zjistil pravý stav věci, bylo už pozdě a on z toho usoudil, že se má stát Kristovým svědkem již zde na Haiti. Loď se ale po deseti hodinách vrátila a František mohl pokračovat v cestě. Po několika dnech klidné plavby se moře začalo vzdouvat a do nitra lodi se vevalila voda. Mužstvo v čele s kapitánem nastoupilo do člunů, ale František je odmítl následovat, protože se nechtěl odloučit od několika stovek černých otroků, kteří byli přikováni v podpalubí. Shromáždil tyto nebožáky kolem sebe, seznámil je s nejdůležitějšími zásadami křesťanské věrouky a zeptal se jich, zda chtějí spatřit Boží tvář v nebi. A všichni volali: "Ano, ano!" a stali se křesťany. Náhle se loď uprostřed přelomila, jedna polovina se i s lidmi potopila a druhá - na níž byl i František - zůstala na hladině. Světec držel nad hlavou kříž, nahlas se modlil a všechny napomínal, aby neztratili důvěru v Pána. Tři dny se vrak zmítal na moři, a pak vlna vyvrhla na loď voskovou svíčku. Trosečníci ji v noci umístili do palubní lucerny, a brzy si jich povšimli na pevnině. Okamžitě k nim poslali čluny a zachránili všechny, kteří neštěstí přežili. 
Na obsah