Svatí a světice církevního roku - červen


JUSTIN
1. červen
* kolem 100 Nablus, Sýrie; +166 Řím

Justin pocházel z řecko-pohanské rodiny a už v raném mládí hledal pravdu, ale zklamán stoicismem, peripatetickou školou, platonismem i pythagorovci, nalezl nakonec klid a radost v křesťanském učení, "jediné spolehlivé a pravé filozofii". Po svém obrácení na víru pracoval neúnavně jako učitel křesťanského učení, ale také jako prostředník mezi řeckou filozofií a křesťanstvím. Přišel do Říma za Antonina Pia a otevřel si tam školu. Nespokojil se jen ústním vyučováním, ale uveřejňoval i filozofická pojednání. Ve svých dvou Apologiích nejen jasně ukazuje, jaké stanovisko zaujal ke každodenním náboženským problémům; vystoupil v nich i též na obranu pronásledovaných křesťanů. Obrátil se jimi na císaře i římský senát a žádal
je o pomoc; snažil se čelit obžalobám z bezbožectví a nepřátelství vůči státu, jak bylo křesťanům vytýkáno, apeloval na filozofické svědomí a porozumění císaře Antonina Pia a snad i Marka Aurelia. Ukazoval, že nejlepší z pohanských filozofů v sobě už nesli zárodek křest'anství. Justinovo učení se soustřeďuje na Slovo, o němž mluví po platonském způsobu. V Ježíši Kristu se plně zjevil Logos; je rozšířen o celém světě; každý člověk má z něho v sobě jakoby jeho zárodek. Toto učení umožňovalo Justinovi pokus "sklenout most" mezi křesťanstvím a filozofií. V Apologiích je i vzácné svědectví o liturgii té doby, o katechezi v prvotní církvi a teologii eucharistie. Zajímavý je i jeho Dialog s Tryphonem, učeným Židem.
Za jeho působení v Římě povstali proti němu četní protivníci. Nejzarytější mezi nimi byl kynik Crescens, na jehož oznámení byl Justin se svými žáky zatčen a předveden před městského prefekta. Zachovala se nám akta ze soudního jednání s dialogy mezi vyšetřovatelem a obžalovanými; byli to stateční lidé. Prefekt hrozil, že nepřinesou-li ihned povinnou oběť bohům, vynese rozsudek smrti. "Dělej, co chceš, jsme křesťané." Všichni byli stati; byla mezi nimi i žena.
Na obsah


KAREL LWANGA A DRUHOVÉ
3. červen
*1865, Bulimu, Uganda; +1886 u Rugbay

Karel Lwanga byl ve dvaceti letech pokřtěn; za pronásledování křesťanů, k němuž došlo za vlády krále Mwanga, byl on a dvanáct jeho přátel, pážat na královském dvoře, za živa upáleno. Většinou byli čerstvě pokřtěni; čtyři teprve čekali na křest, ty pokřtil Karel před popravou. Byli obžalováni pro porušení úředních povinností, ale vpravdě vzbudili královu nenávist, protože odepřeli vyhovět jeho perverzním choutkám; tím se snad vysvětluje i to, že mezi mučedníky nebyla žádná z křesťanských panen, jak se s nimi setkáváme v podobných tragédiích. Všech obětí bylo přes sto, katolíků i anglikánů; popravy začaly v květnu 1886 a skončily v lednu 1887. V roce 1920 bylo blahoslaveno a 1964 svatořečeno dvaadvacet mladých lidí z Ugandy, prvních křesťanských mučedníků černé Afriky.
Na obsah
 


Norbert 
6. června

Norbert z Xantenu, narozený kolem roku 1082 v německé hraběcí rodině, žil v mládí dosti lehkomyslně, a přestože patřil k duchovnímu stavu, zajímal se pouze o světské radovánky a tělesné rozkoše. Zásadní obrat v jeho smýšlení nastal až roku 1115, kdy si Norbert plně uvědomil své hříchy a rozhodl se, že svůj život od základu změní. Nechal se tedy vysvětit na kněze a požádal papeže Gelasia II., aby ho vyslal na misii. Papež rád svolil a Norbert se stal potulným kazatelem. V zimě v létě procházel v chatrném oděvu francouzskými a německými kraji, hlásal všude evangelium a s obrovskou energií vystupoval proti světsky žijícím duchovním, kterých tehdy nebylo málo. Roku 1120 přišel s několika svými žáky do laonského kraje a usadil se v místě zvaném Prémontré (lat. Praemonstratum), kde brzy vznikl nový klášter. Měli bychom vlastně říci, že zde vznikl nový řád, neboť Norbert usiloval o obnovu původního řeholního ideálu a po svých žácích vyžadoval úplnou chudobu, pokoru a mlčenlivost. Právě tyto požadavky získaly klášteru obrovskou popularitu a způsobily rychlé rozšíření premonstrátského řádu po Evropě. Sám Norbert však musel Prémontré již roku 1126 opustit, neboť byl jmenován magdeburským arcibiskupem, tj. hlavou diecéze známé světským životem svých duchovních. Nového úkolu se ujal s vervou a v několika letech tu plně prosadil své reformní dílo. Sv. Norbert zemřel v Magdeburku 6. června 1134. 
Vypráví se, že mladý Norbert rád navštěvoval hlučné šlechtické zábavy, a často proto cestoval po celém dolním Porýní. Jednou v létě se taková oslava konala ve Vredenu, ležícím asi 50 km severovýchodně od Xantenu, a Norbert si usmyslel, že na ní rozhodně nebude chybět. Vsedl tedy na koně a spolu se svým sluhou uháněl tryskem rovinatou krajinou, jakoby mu šlo o život. Nebyli ani v polovině cesty, když se obloha začala zatahovat, a během hodiny zahalily kraj těžké černé bouřkové mraky. Spustil se prudký liják a potemnělou krajinu osvětlovaly jen klikaté dráhy blesků. Norbert, který se chtěl dostat do nejbližší vesnice, pobídl koně k ještě většímu trysku, až zvíře doslova letělo. Věrný sluha cválající poněkud vzadu měl o svého pána strach a proto na něj křikl: "Norberte, kam hodláte jet? Vraťte se, ruka Boží je proti vám!" Jezdec toho však nedbal a uháněl se svým koněm dál. Náhle zemi osvítila obrovská bílá koule, která s hromovým rachotem sjela z nebe těsně před Norberta. Kůň se vzepjal a shodil svého jezdce do trávy. Ten po dopadu ztratil vědomí a teprve po hodině, když už bouře pomalu odcházela, přišel opět k sobě. Jakmile se mu vrátila schopnost uvažovat, pochopil, že dostal pořádnou lekci. Mohl se ve svém životě opravdu máločím pochlubit. Žil světsky a svou duchovní službu bral na lehkou váhu. S tím ale bude konec! Od této příhody byl Norbert jako vyměněný, lépe řečeno takový, jakého jej známe z historie. 
Na obsah
 

ANTONÍN Z PADOVY
13. červen
Patron: pekařů, cestujících
Atributy: nese Ježíška, hostie, káže rybám, monstrance
*1195 Lisabon; +1231 Arcela u Padovy

Antonín bylo jeho jméno řeholní, pokřtěn byl na Ferdinanda; pocházel ze vznešené, zbožné rodiny, která mu nijak nebránila vstoupit v patnácti letech do augustiniánského kláštera. Neměl tam však klid ke studiu, neboť klášter byl zatažen do sporu mezi králem Alfonsem II. a biskupem z Porta. Antonín opustil po dvou letech rodné město a přestoupil do kláštera Santa Cruz v Coimbře, kde mohl nerušeně studovat teologii a připravovat se na kněžství. Do kláštera byly z Maroka převezeny ostatky prvních františkánských mučedníků; vzbudilo to v něm touhu jít jejich bolestnou cestou. U fortny kláštera se stýkal s františkány, kteří tam chodili prosit o almužny; připojil se k nim, vstoupil do jejich řádu a prosil o svolení, aby mohl konat misie v Maroku. Tam však onemocněl, musil se vrátit, a na zpáteční cestě zahnala bouře jeho loď k italským břehům. Zamířil do Portionkule u Assisi, kde byla generální kapitula jeho řádu. Ve Forli byl vysvěcen na kněze, a když musil před společným slavnostním jídlem promluvit, - nikdo jiný se bez přípravy neodvážil mluvit - byla to řeč tak skvělá, že to vzbudilo úžas. Představení ho poslali do horní Itálie, aby kázal proti sektě katarů; byla to šťastná volba. Antonín šel jako chudý potulný kazatel od vesnice k vesnici, od města k městu a zvěstoval katolické učení o chudobě; jeho život byl potvrzením toho, co říkal. Znal výborně Písmo, mluvil téměř jeho slovy a to ho v dialogu se sektáři činilo neporazitelným; navíc udivovala posluchače, i katary, jeho zbožnost. Po dvou letech dostal od Františka z Assisi příkaz založit v Boloni první studijní dům svého řádu a on sám se tam stal prvním učitelem teologie.
Roku 1225 mohl už práci přenechat svým spolubratrům a sám se vydal na cestu do jižní Francie, kde se vedla válka proti sektě albigenských. Papež Inocenc III. nařídil proti nim křížovou výpravu, kterou vedl Simon de Montfort; účastnil se jí i král Ludvík VIII. Byla to válka pustošivá, a třebaže albigenští byli 1213 u Muratu a Toulouse poraženi, skončila teprve roku 1229 za regentky Blanky Kastilské pařížskou smlouvou.
Antonín se nestaral o vojsko a zbraně, spoléhal jenom na Boží slovo a svou lásku ke svedeným sektářům; kázal v Toulouse, která byla střediskem kacířů, pracoval tam i svatý Dominik. Ačkoli v jeho kázáních proti bludařům nebylo jediné hanlivé slovo, nic povýšeně útočného; byl sice nazván "kladivem kacířů", to se však nejspíš vztahovalo na úspěch jeho promluv. Založil zde několik klášterů, které měly pokračovat v jeho díle a vrátil se dva roky před ukončením války do horní Itálie. Obzvláštní úspěch měla jeho postní kázání v Padově, kde lidé už v noci proudili ke kostelu, a protože se sem nevešli, musil Antonín kázat pod širým nebem. Když kázal v přítomnosti Řehoře IX., nazval ho papež pro jeho znalost bible "archou svatého Písma". Účinek jeho kázání byl neuvěřitelný; dlužníci byli propouštěni z vězení, lichvářské úroky vraceny, nevěstky, zloději a ostatní příživníci činili pokání; ještě dnes platí v Itálii zákon z roku 1231, že dlužník ručí svým majetkem, ne svou osobou a svobodou.
Vyčerpán vším tím nadlidským úsilím, zemřel Antonín z Padovy mlád, bylo mu šestatřicet let.
Na obsah


VÍT
15. červen
Patron: saský a český, mládeže, vinařů, hostinských, lékárníků, kovářů
Atributy: kniha, kohout, lev, kotel, koruna, chléb
+ kolem 304

Vít byl synem bohatého sicilského pohana Hylase a měl za vychovatele křesťany, Krescencii a Modesta; ten dal chlapce bez vědomí jeho otce pokřtít. Guvernér Valerian vybídl Hylase, aby přiměl syna odpadnout od víry, ale ten se o to pokoušel marně. Dítě bylo několikrát mučeno, ale pokaždé se z toho jakoby zázrakem dostalo; nakonec podstoupilo v Lukánii mučednickou smrt i s Modestem a Krescencií; stalo se to na počátku čtvrtého století za pronásledování Diokleciánova. Kult mučedníka Víta se rychle šířil, obzvlášť v Německu patřil mezi svaté pomocníky a býval vzýván při posunčině, "tanci svatého Víta". Jeho ostatky byly roku 836 převezeny do kláštera Korvey na řece Weser, zmínka o jeho kultu je z konce pátého století. V Čechách se rozšířila jeho památka hlavně za sv. Václava, který mu zasvětil hlavní pražský chrám a uložil zde rámě sv. Víta, jež mu daroval Jindřich I. Ptáčník. Další ostatky z Pavie přivezl do Prahy Karel.
Na obsah


Marina 
17. června

Oltář v Oberstadionu nedaleko Ulmu zdobí od roku 1458 obraz řeholnice, držící tělíčko neoblečeného dítěte. Podle textu ve svatozáři jde o sv. Marinu, jednu z nejméně známých světic křesťanských dějin. Nevíme o ní takřka nic, datem jejího narození počínaje a místem posledního odpočinku konče. Máme k dispozici jenom legendy... 
Říká se, že otec sv. Mariny chtěl po manželčině smrti vstoupit do kláštera, ale nemínil se odloučit od své jediné dcery. Dlouhou dobu uvažoval, jak by tento rozpor vyřešil, a nakonec se rozhodl, že přiměje Marinu, aby v mužském přestrojení odešla do kláštera s ním. Ona se pochopitelně zdráhala otcovu přání vyhovět, ale když viděla, jak mu na tom záleží, svolila. Mniši oba laskavě přijali a nikdo neměl ani tušení, že onen příjemný mladý muž, který se představil jako Marinus, je ve skutečnosti ženou. Marina si postupně získala důvěru svých spolubratří a všechny práce vykonávala k největší opatově spokojenosti. Jednoho dne - Marině bylo právě 27 let - se však starý otec roznemohl a brzy cítil, že nastává jeho poslední hodinka. Poslal tedy pro svou dceru, a když přišla, vymohl si na ní slib, že o jejich tajemství nikdy nikomu neřekne. Krátce na to v tichosti skonal. Marinin život se otcovou smrtí příliš nezměnil - přebývala dál ve své cele a čas od času chodila pracovat k jistému měšťanovi, který bydlel nedaleko kláštera. A právě to se jí stalo osudným. Měšťanova manželka, která měla poměr s jedním rytířem a byla s ním v jiném stavu, obvinila mnicha Marina, že ji znásilnil. Marina byla okamžitě povolána k opatovi, a poněvadž se vůbec nehájila, byla uznána vinnou a musela za trest odejít z kláštera. Žila pak několik let v blízkém městě a stále usilovala o to, aby jí opat dal rozhřešení. O své nevině se nikdy nikomu nezmínila. Nakonec jí opat k nelibosti mnohých řeholníků odpustil a ona se mohla vrátit zpět. Nyní však v plné míře poznala, co je to pohrdání. Všichni se na ni dívali skrze prsty a dávali jí jen takové práce, které nikdo nechtěl dělat. Marina své utrpení snášela statečně, nikdy nikomu neodporovala a až do své smrti se za všechny spolubratry modlila. Když ve vysokém věku zemřela, byl jeden bratr pověřen omytím jejího těla a přípravou pohřbu. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že mnich Marinus je ve skutečnosti ženou! Bratři pochopili, jak Marině ublížili, a přichystali jí důstojný pohřeb. Protože se na jejím hrobě brzy udály četné zázraky, byla Marina zařazena mezi svaté a hlavně ve Švábsku dosáhl její kult velkého rozšíření. 
Na obsah
 

JAN NEPOMUK NEUMANN
19. červen
Atributy: kostel, kříž, odznaky arcibiskupské hodnosti
*1811 Prachatice; +1860 Filadelfie

Svatý Jan Nepomuk Neumann vystudoval Gymnázium i kněžský b
seminář v Českých Budějovicích a už tam se rozhodl, že po vy
svěcení odjede do Ameriky jako misionář. Ačkoli už mluvil osmi jazyky, chtěl si své znalosti doplnit ještě na pražské univerzitě, ale vcelku se tam dožil zklamání; i studentům byl napůl pro smích tento "nadkatolík", jak mu říkali. Jeho zápisky z té doby hovoří i o jeho vnitřních zápasech, a1e všude v nich nakonec proniká jeho bezmezná důvěra v Prozřetelnost.
Teologická studia ukončil roku 1835, ale pro přílišný počet kněží v budějovické diecézi bylo svěcení jeho ročníku odloženo. Neumann se rozhodl, že odjede do Ameriky bez svěcení: nechtěl rodičům působit bolest a odešel bez rozloučení, s dvěma sty franky, v ošumělých šatech a roztrhaných botách. Na loď, vstoupil v Le Havru a 1. června 1836 přistál na americké půdě. Za tři týdny po příjezdu byl v New Yorku vysvěcen a za tři dny nato už byl na cestě k Niagarským vodopádům, kde měl vést v okruhu asi osmdesáti kilometrů duchovní správu. Pilní, ale poněkud drsní osadníci byli národnosti německé. francouzské a irské. Dával se jim tak cele, že se o Velikonocích 1840 zhroutil, přepracován a oslaben malárií. A právě v té době dostal dopis od jednoho redemptoristy, který da1 jeho životu nový směr; v listopadu vstoupil v Pittsburgu do řádu, a tam v několika letech dosáhl vysokých hodností; stal se nakonec viceprovinciálem pro Severní Ameriku. Když byl v této funkci vystřídán,
věnoval se literární práci, vydal malý katechismus, který dosáhl vcelku osmatřiceti vydání, pak velký katechismus a dějepravu.
Tento skromný muž modlitby a bratrské lásky byl znenadání jmenován biskupem ve Filadelfii, která byla po New Yorku a Baltimore nejvýznamnější diecézí tehdejší Ameriky. Marně chtěl této hodnosti uniknout, měl za to, že této úlohy ještě nedorostl; bylo mu jedenačtyřicet roků, když byl z papežova příkazu na biskupa vysvěcen. Byl to podle mínění věřících podivný biskup, neboť nejraději jedl s chudými ze společné mísy lžící bramborovou polévku, nosil si sám v kufříku do kostela mešní potřeby, o Velikonocích roznášel časně ráno ministrantům vajíčka v pestrém šátku, sám si myl nádobí; zato u tabule, kde musel sedat s dámami a pány z vyšší společnosti, většinou mlčel. Chudí mohli k němu přijít kdykoli. "Když něco potřebujete, dejte mi, prosím, vědět, o ostatní se už postarám."
Když viděl jak se děti na státních liberálních školách odcizují církvi a víře, vypracoval školní program, který předložil na prvním koncilu amerických biskupů. "Ani jediný farní kostel bez farní školy!" Za jeho krátkého úředního období vzniklo tak sto nových škol a osmdesát kostelů a kaplí. Pracoval dlouho do noci a těch několik málo hodin odpočinku prospal obvykle u psacího stolu. Přitom čteme v jeho první biografii, že "žádný kněz v diecézi nestrávil víc času ve zpovědnici než biskup sám".
Vyčerpán až do dna, zhroutil se milovaný biskup na jedné filadelfské ulici a byl naráz mrtev; nebylo mu ještě devětačtyřicet. Baltimorský arcibiskup řekl na jeho pohřbu: "Byl každým okamžikem připraven zemřít, neboť putoval s Bohem a žil z víry."
Na obsah


JAN KŘTITEL
24. červen
Patron: Malty
Atributy: beránek, kříž, nápis Ecce agnus Dei
I. století

Otcem Jana Křtitele byl kněz Zachariáš a matkou Alžběta, rovněž z kněžské rodiny. Manželé byli už staří a neměli děti. Když Zachariáš jednoho dne přinášel kadidlovou oběť, zjevil se mu anděl Páně a oznámil mu, že se mu narodí syn; dá mu jméno Jan a jeho posláním bude být předchůdcem Mesiášovým. Zachariáš o jeho slovech zapochyboval a oněměl; za nějaký čas Alžběta počala. Tři měsíce před narozením Jana přijala návštěvu své příbuzné Marie z Nazareta. Sotva ji Marie pozdravila, pohnulo sebou dítě v lůně matky. Za půl roku se Jan narodil a Zachariášovi se vrátila řeč.
Když Jan vyrostl, říká nám Písmo, vystoupil na poušti a hlásal křest na odpuštění hříchů. Když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby mu položili otázku: "Kdo j si ty?", vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Zeptali se ho: "Co tedy? Jsi Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ty ten Prorok?" Odpověděl: ,,Ne.`` Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám sobě?`` Řekl: "Já jsem hlas volající na poušti: ,Vyrovnejte cestu Pánu', jak řekl prorok Izaiáš." Někteří z těch poslaných byli farizeové. Ti se ho zeptali: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?`` Jan jim odpověděl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stoji ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm."
Tehdy přišel k Jordánu za Janem z Galileje Ježíš, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu v tom zabraňoval a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně!" Ježíš mu však na to řekl: "Nech, ať se to nyní stane, neboť tak je to třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." Později, když už byl Jan Křtitel ve vězení, vydal zas Ježíš svědectví o tomto muži, který nosil šaty z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Řekl zástupům: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos zmítaný větrem? Anebo jste vyšli uvidět člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ,Já posílám svého posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu před tebou. ` Skutečně, říkám vám: mezi zrozenými ze ženy nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel."
Jan se octl ve vězení, když přišel k Herodu Antipovi, údělnému knížeti, a vytýkal mu, že v Římě odloudil svému nevlastnímu bratru Filipovi jeho manželku Herodiadu a dceru Salome: "Není dovoleno, aby ji měl za ženu." Herodes ho dal zatknout a uvěznit v tvrzi Macherontě, ale neodvážil se dát ho popravit; bál se lidu, protože ho pokládali za proroka. Když slavil narozeniny, tančila Salome před hosty, a jemu se tak zalíbila, že jí pod přísahou slíbil, o cokoli požádá. A ona z návodu své matky chtěla hlavu Jana Křtitele. Král se zarmoutil, ale nechtěl slib a přísahu zrušit a dal Jana ve vězení stít. Kat přinesl na míse jeho hlavu, dal ji dívce a ta ji donesla matce. Stětí, od Římanů převzatý způsob popravy, bylo pro Židy nejpotupnější smrtí. Učedníci Jana Křtitele snad byli při popravě, podle tradice pohřbili jeho tělo v Sebastě, dnešním Sivasu.
Na obsah


František Solano 
24. července

Františkánský mnich a lidový kazatel František Solano, narozený roku 1549 v Mantille, pocházel z bohaté andaluské rodiny a vzdělání nabyl na různých jezuitských školách ve Španělsku. Říká se, že již v mládí vynikal horoucí vírou v Ukřižovaného, žil v přísné kajícnosti a nejedl masité pokrmy. Když dospěl v muže, rozhodl se pro řeholní život a vstoupil do minoritského kláštera v Mantille. Zde se cele oddal kontemplaci a modlitbě, často se bičoval a jeho ložem byla tvrdá postel bez přikrývky. Po vysvěcení na kněze vyučoval klášterní novice, ale pomáhal i při ošetřování nemocných, za nimiž pravidelně docházel z kláštera. Roku 1589 představení řádu rozhodli, že František pojede do Jižní Ameriky, kde bylo potřeba nových kazatelů. Světec ani na okamžik nezaváhal, vsedl na koráb a po dobrodružné plavbě se dostal do Limy, hlavního města místokrálovství Peru. V novém působišti se velmi rychle aklimatizoval, naučil se jazyku Indiánů a v příštích dvaceti letech získal pro Krista více než sto tisíc zdejších obyvatel. Jeho zázračné schopnosti přiváděly lidi do zbožného vytržení. Ještě dnes ho velmi uctívají v paraguayské provincii La Rioja a hlavně v povodí řek Magdalena a Socotomio. František Solano zemřel roku 1610 a jeho poslední slova podle tradice zněla: "Raduji se, že je psáno: Do domu Hospodinova půjdeme." 
Řekli jsme již, že Františkova cesta do Nového světa byla dramatická, a proto se u ní blíže zastavíme. Na počátku ovšem nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k nějakým komplikacím. Koráb v klidu překonal Atlantik a přistál v Santo Domingu na Haiti, kde se začalo s doplňováním zásob a vody. František vystoupil jako jiní cestující na břeh a následující čas trávil pochůzkami po městě a po přístavu. Kdo se někdy plavil po moři, dobře ví, jak krásně se člověk cítí, když má zase pevnou půdu pod nohama. A právě takové pocity zažíval i František. Chodil a chodil a nepovšiml si, že koráb zvedl kotvy a zamířil k výjezdu z přístavu. Když zjistil pravý stav věci, bylo už pozdě a on z toho usoudil, že se má stát Kristovým svědkem již zde na Haiti. Loď se ale po deseti hodinách vrátila a František mohl pokračovat v cestě. Po několika dnech klidné plavby se moře začalo vzdouvat a do nitra lodi se vevalila voda. Mužstvo v čele s kapitánem nastoupilo do člunů, ale František je odmítl následovat, protože se nechtěl odloučit od několika stovek černých otroků, kteří byli přikováni v podpalubí. Shromáždil tyto nebožáky kolem sebe, seznámil je s nejdůležitějšími zásadami křesťanské věrouky a zeptal se jich, zda chtějí spatřit Boží tvář v nebi. A všichni volali: "Ano, ano!" a stali se křesťany. Náhle se loď uprostřed přelomila, jedna polovina se i s lidmi potopila a druhá - na níž byl i František - zůstala na hladině. Světec držel nad hlavou kříž, nahlas se modlil a všechny napomínal, aby neztratili důvěru v Pána. Tři dny se vrak zmítal na moři, a pak vlna vyvrhla na loď voskovou svíčku. Trosečníci ji v noci umístili do palubní lucerny, a brzy si jich povšimli na pevnině. Okamžitě k nim poslali čluny a zachránili všechny, kteří neštěstí přežili. 
Na obsah