Svatí a světice církevního roku - duben

 

FRANTIŠEK Z PAULY
2. duben
Patron: poustevníků a mořeplavců, opatrovník neplodných manželství
Atributy: řádový šat nebo hůl s nápisem Charitas, důtky, lebka, potápějící se lod'
* 1436 Paola, Kalábrie; +1507 Plessis-lés-Tours

František vstoupil už jako čtrnáctiletý do řádu minoritů, ale už po třech letech se uchýlil do jeskyně u Cozenzy, aby tam žil v naprosté odloučenosti a askezi. Pověst o jeho svatosti a zázracích přilákala k němu brzy žáky, z nichž se pak stali začas mniši nového, Františkem založeného řádu nejmenších bratří, zvaných také pauláni. Regule byla velmi přísná, řád byl veden jako žebravý. Jaké jméno měl František z Pauly, v němž bylo něco z askety i divotvorce, je vidět z toho, že francouzský král Ludvík XI., člověk velmi pověrčivý, ho povolal k sobě do Plessis-lés-Tours. Doufal, že ho svatý muž vytrhne ze smrtelné úzkosti, které se nadevše obával. František byl však dalek toho, aby krále takto léčil, a místo toho ho připravoval na křesťanské ukončení života. Svého pobytu v° Francii přitom využíval k tomu, aby i tam šířil svůj řád. Zemřel v místě králova sídla.
Na obsah

IZIDOR
4. duben
*kolem 556 u Sevilly; +636 Sevilla

Izidor ztratil v raném věku otce, vysokého úředníka vizigótského krále Atnanagilda, a o jeho výchovu pečoval jeho starší bratr Leandr, kněz výjimečně vzdělaný, opat kláštera; nabyl tak nejen velkých vědomostí, ale učil se u něho i mnišské zbožnosti a lásce k lidem nejubožejším. Když ve třiceti letech se stal po bratrovi opatem on, napsal dílo o klášterním životě. Objasnil v něm hlavní ctnosti, které mnich musí mít, kladl důraz na chudobu, stálost, liturgickou modlitbu, četbu a práci. Jako sevillský biskup, nástupce zesnulého bratra Leandra, projevil velký talent organizátorský. Jeho aktivita se projevila obzvlášť za národních koncilů. které se konaly čas od času v Toledu, opravdové duchovní metropoli vizigótského Španělska; sepsal ostatně chartu těchto koncilů, stanOvící přesně působnost španělské církve. Jako rádce králů měl vliv na politické vedení země; sblížil se obzvlášť se vzdělaným králem Sisebutem, který mu věnoval báseň. Po dvou staletích pustošení a intelektuálního o úpadku těžilo španělské sedmé století z toho, co bylo možno nazvat "izidorskou renesancí". Vyvrcholením jeho episkopátu byla všeobecná španělská synoda v roce 633, která si vzala za cíl hájit církevní práva a obnovit v zemi křesťanský život. Mezi dvaašedesáti biskupy zaujímal Izidor první místo; všichni v něm obdivovali bojovníka za pravdu, velkého církevního Otce, představitele náboženské i světské učenosti. Izidor byl tehdy skutečně nejlepším znalcem starověku a jeho knihovna byla v jeho době nejbohatší; čestné místo mezi knihami měla bible. Izidor připravil její nové kritické vydání, vyznačující se čistotou textu.
Jeho hlavním dílem jsou Etymologie, zabírající dvacet knih. Je to jakýsi inventář všeho lidského poznání, které on ještě rozhojnil, takže celý středověk se z něho učil; pokud jde o lingvistickou stránku, zajímá znalce dodnes. Zanechal po sobě význačná díla historická, ~ako jsou Dějiny Gótů, Vandalů a Suebů, obsahující skvělou Chválu Spanělska, náboženská, jako jeho Kněžské povinnosti a Sentence, či poetické meditace Nářky hříšné duše. Možno říci, že Izidorovo dílo ozářilo celou civilizaci západního středověku.
Jeho ostatky byly v XI. století přeneseny ze Sevilly do Leonu, kde byla na jeho počest postavena bazilika nesoucí jeho jméno.
Na obsah


VINCENC FERRERSKÝ
5. duben
*1350 Valencie; +1419 Vannes, Bretagne

Vincenc tíhl už od raného mládí k náboženskému životu; v sedmnácti letech vstoupil do dominikánského řádu a po složení slibu byl poslán na různé školy, až se octl i v Barceloně. Zde se naráz projevil jako vynikající kazatel, zabývající se obzvlášť osudem a spásou Maurů a Židů. Když byl po vysvěcení na kněze zvolen za převora valencijského kláštera, upoutal pozornost Petra de Luna, legáta avignonského papeže Klementa VII., a tím okamžikem začala jeho podivuhodná životní dráha. Legát zasedl roku 1394 pod jménem Benedikt XIII. na papežský stolec a povolal Vincence k sobě jako kaplana a zpovědníka, který měl zároveň přednášet kněžím teologii. V té době těžce onemocněl a nenadálé uzdravení považoval za zázrak spojený s pobídkou samého Ježíše Krista, aby šel kázat zástupům a získával duše. Už předtím se pokoušel přimět Benedikta XIII., aby odstoupil, protože viděl, k jakým zmatkům vede západní schizma. Když se mu to nepodařilo, necítil se k papežskému dvoru nijak vázán a rozhodl se, že bude procházet zeměmi i městy, v nichž všude zanechaly strašné stopy epidemie i hrůzy stoleté války, vybízet k pokání, zvěstovat příchod Antikrista a konec světa. Lidé v něm viděli proroka už od té doby, co předpověděl ve Valencii Alonsu de Borja tiáru, a on později pod jménem Kalist III. skutečně papežem zvolen byl. Benedikt XIII. ho nechtěl dlouho propustit, až konečně roku 1399 se vydal Vincenc na cestu.
Dvacet let trval jeden z nejzvláštnějších putovních apoštolátů v dějinách církve. Projížděl na oslu Španělskem, Itálií, Francií a všude za ním táhly stovky, leckdy i tisíce mužů a žen, kajícně se bičujících a nahlas se modlících, vpředu kříž, jako procesí. Vincenc byl tvrdý sám k sobě a ve věcech víry neúprosný, ale jinak plný pochopení pro lidskou bídu tělesnou i duchovní. Králové Jan Kastilský a Ferdinand Aragonský mu byli příznivě nakloněni a pomáhali mu. Když se jim zdálo, že by bylo načase ukončil zmatky, které vyvolávalo západní schizma, pozvali roku 1416 k jednání v Perpignanu také Vincence. Když odepřel poslušnost Benediktu XIII., kterého marně vybízel, aby odstoupil, mluvil velký kazatel i za Aragonii, Kastilsko a Navarru, papež byl skutečně sesazen, což umožnilo konec schizmatu; kostnický koncil se pak mohl svobodně rozhodovat. Jistě to nebylo pro Vincence snadné, ale stavěl blaho jednotné církve nad příchylnost k avignonskému papeži.
Z Perpignanu zamířil Vincenc na sever, ale do Kostnice nešel, ačkoli ho tam zval vlivný teolog a církevní politik Jan Gerson, zato navštívil v Besanonu budoucí svatou Colette, reformátorku klarisek. Přitahovala ho Normandie a Bretagne, jako by tušil, že tam zemře. Od skončení schizmatu se už svých kdysi oblíbených témat o příchodu Antikrista a brzkém zániku světa nedotkl. Leckoho později zarážel tento jeho omyl, ale jiní vykladači viděli v této hyperbole záměrný taktický tah, jak vyburcovat lidi z mravní lhostejnosti, které uprostřed té neklidné doby stále víc propadali, a obrátitj e k duchovnímu životu. Ve Vannes ho vítal sám vévoda a biskup; toto město bylo posledním místem jeho apoštolské pouti. Před smrtí si dal předčítat text o utrpení našeho Spasitele, pak políbil krucifix a zemřel; jeho tvář prý zalila nadpřirozená radost.
Na obsah
 

JAN KŘTITEL DE LA SALLE
7. duben
Patron: vychovatelů
* 1651 Remeš; +1718 Rouen

Jan Křtitel de la Salle, patron vychovatelů, si vysloužil tento titul tím, že v XVII. století razil cesty moderní výchově. Vyučování v mateřské řeči místo v latině, zákaz tělesných trestů, školení dělníků při jejich povolání, zakládání obecných škol, učitelských seminářů, to všecko byly novoty, které narážely na odpor i v církevních kruzích. Mohl vést pohodlný život kanovníka kapituly, pomáhat svým deseti sourozencům, ale jemu šlo o blaho obecné. Když byly v rodné Remeši otevřeny dvě farní školy pro chlapce, rozhodl se, že se o třetí postará sám, a to i finančně. Brzy si však uvědomil, že v těchto školách pro chudé není dost učitelů. V roce 1681 měl na bytě několik mladých učitelů; potom se s nimi přestěhoval do sousední budovy. Těm, které mohl považovat za své žáky, nabídl řeholní život; zůstávali dál laiky, ale jinak se zasvětili Bohu. Chtěje se víc věnovat těm, kteří se budou zakrátko nazývat bratři křesťanských škol nebo krátce školní bratři, vzdal se svého kanovnického místa a svůj dědický podíl rozdal chudým.
Jan Křtitel zakládal v remešské oblasti další školy a v Remeši samé seminář pro učitele; zároveň s tímto ústavem tu byl noviciát pro bratry. Trvalo dvanáct let, než se prosadil i v Paříži, kde se zpočátku s dvěma bratry ujal zpustlé farní školy v Saint-Sulpice. Noviciát byl zřízen ve Vaugirardu; tam pak se svými nejstaršími žáky složil řeholní sliby. Byl zvolen představeným kongregace a kromě prací spojených s tímto úřadem psal díla, která z něho činí jednoho z předchůdců moderní pedagogiky, jako je jeho Francouzský slabikář. Zanechal po sobě i jiná závažná díla - Meditace, Dopisy a obzvlášť Řízení křesťanských škol. Jeho největším odkazem byla ovšem kongregace zasvěcená výchově chudých; sloužila jako model všem pozdějším učitelským kongregacím.
Na obsah


STANISLAV
11. duben
Patron: polský
Atributy: biskup s mečem nebo vzkříšeným mrtvým
*1030 Szczepanow u Krakova; +1079 Krakov

Stanislav měl bohaté, zbožné rodiče, kteří se dočkali jediného syna teprve po třiceti letech manželství. Když se vrátil ze studií v Paříži, prodal jmění po rodičích a peníze rozdal chudým. Byl kanovníkem při krakovské katedrále a upozornil na sebe jako vynikající kazatel. Po smrti biskupa Lamberta Zuly nastoupil roku 1072 na jeho místo. V Polsku tehdy vládl BoIesIav II., udatný válečník, pro svou zhýralost a výstřednosti nazvaný Krutý. Jedině biskup Stanislav měl odvahu vytýkat mu jeho veřejné pohoršlivé činy; král sice sliboval, že se napraví, ale znovu upadal do neřestí. Když dal unést ženu jednoho velmože Stanislav se mu opět odvážil čelit, a to tím, že mu pohrozil exkomunikací. Boleslav zuřil a snažil se biskupa pomluvami zdiskreditovat; marně, jeho svatost kdekdo znal. Za nějakou dobu ho Stanislav pro jiné pohoršení skutečně veřejně exkomunikoval, ale Boleslav to nebral na vědomí a chodil na bohoslužby dále. Biskup se rozhodl, že bude sloužit mši svatou v kostele sv. Michala, který byl mimo město. Boleslav šel za ním i tam a vlastní rukou ho zavraždil. Za deset let bylo světcovo tělo přeneseno do Krakova a pohřbeno v pevnostním kostele. Boleslav, kterého papež sesadil, se kál a skončil jako bratr laik u benediktinů.
Na obsah
 

MARTIN I.
13. duben
* Umbrie; +655 Sevastopol

Martin byl papežem od roku 649 do roku 653. Hned na začátku pontifikátu musil hájit katolickou víru proti monotheletům, kteří učili, že v osobě Ježíše Krista byla jedna jediná vůle, totiž božská, nikoli lidská; tím by ovšem bylo pravé, plné lidství Kristovo uvedeno v pochybnost. Byzantský císař Konstantin II., který stál na straně bludařů, obvinil papeže ze spoluviny na politickém komplotu, dal ho zatknout a odvézt do Konstantinopole; cestou i ve vězení musil velekněz podstoupit nesčetné útrapy. Byl odsouzen na smrt, v přítomnosti císaře zbaven papežské hodnosti, ale dát provést rozsudek se Konstantin přece jenom neodvážil. Martin byl deportován na Krym; snášel mlčky utrpení i pokořování, ale nejvíc ho zarmoutilo, že na něho zapomněli římští kněží, kteří přes svůj slib nečekali na jeho smrt a zvolili jeho nástupce.
Na obsah

 

BERNADETA SOUBIROUSOVÁ
16. duben
*1844 Lourdy; +1879 Nevers nad Loirou

Bernadeta se narodila jako dcerka lourdského mlynáře. Od dětství trpěla nemocemi. Když jí bylo asi čtrnáct let, zjevila se jí v lesní jeskyni Panna Maria, oděná do bílého roucha. Vyzvala dívku, aby se šla napít a omýt v blízkém prameni, který se pak ukázal jako léčivý. Panna Maria se jí pak zjevila ještě sedmnáctkrát. Zpráva o tomto zjevení se rychle rozlétla po celém kraji a později i ve Francii a po celé Evropě a celá záležitost se stala předmětem vášnivých sporů i různých výkladů. Bernadeta se pak uchýlila do kláštera, kde v pouhých pětatřiceti letech zemřela.
Lourdy se však staly jedním z nejproslulejších poutních míst vůbec a každoročně tam přicházejí milionové zástupy poutníků, toužících po uzdravení. Protože zázračná moc tohoto místa se prokázala již mnohokrát, jeho světová proslulost trvá dodnes.
Na obsah


ANSELM
21. duben
*1033 Aosta; +1109 Canterbury

Jeho matka byla spřízněna s rodinou savojského hraběte, otec byl Lombarďan. Po smrti matky, na níž velmi lpěl, dostal se do sporu s otcem a opustil Aostu navždy. Úcta, které se tenkrát těšil Lanfranc, převor normandského kláštera de Bec a později arcibiskup canterburský, ho přivedla mezi jeho mnichy; stal se tam později sám převorem, opatem. Zde vznikly jeho rané spisy, Monologion a Proslogion, v nichž došel nejvyšší filozofické zralosti. Druhý spis je dílo obzvlášť významné, neboť v něm nalézáme první formulaci ontologického důkazu Boží existence, ovšem v jiné formě, než byla ta, v níž byl tento důkaz později znám skrze Descarta. Anselm se pokoušel postavit teologii na nový základ; nechtěl se už dovolávat autorit a míst v bibli, chtěl vést své teologické důkazy v rovině přísné rozumové logiky; v tom směru stojí mezi Augustinem a Tomášem Akvinským.
Jako opat vyvíjí vedle psaní velikou aktivitu; vizituje normandská a anglická převorství, přijímá význačné osobnosti, které k němu přicházejí o radu, je duchovním správcem nespočetných osob. Po smrti Lanfrancově byl povolán 1093 jako jeho nástupce do Canterbury. Jeho reformní snahy však narazily na odpor krále Viléma II., který se zpěčoval uznat papeže Urbana II. Arcibiskup uprchl do Říma a prosil papeže, aby se směl vrátit do svého kláštera; ten odmítl, ale Anselm se vrátil do Anglie teprve po smrti Vilémově. Když se však pokoušel uvést do praxe papežský dekret proti lenní přísaze a investituře laiků, došlo ke srážce s novým vladařem Jindřichem I. a musil znovu do vyhnanství; čas bojů a exilů skončil, teprve když papež a král došli ke kompromisu.
I za těchto těžkých zápasů psal Anselm dál; nyní spíše díla teologického zaměření. Z nich obzvlášť vyniká Cur Deus homo, kde dialog mezi logikou a vírou míří k ústřednímu tajemství Božího vtělení vykupujícího člověka, a kde schopnost přemýšlet o Bohu se váže úzce k lásce. Byl to myslitel neobvyklého formátu, u něhož se geniální spekulativní nadání snoubilo s neúnavnou pracovní energií a náboženským nadšením; navíc byl osobnost lidsky okouzlující. Poslední tři léta svého života strávil v klidu v Anglii.
Na obsah

 

VOJTĚCH
23. duben
Patron: český
Atributy: jako biskup s palmovou ratolestí a nástroji umučení - s veslem, kopím a halapartnou, také s vahami, růží na štítě atd.
*kolem 956 Libice; +997 Tentikken, Prusko

Vojtěch byl synem libického knížete Slavníka a matky Adilburgy, spřízněné s králem Jindřichem I. Ptáčníkem. Měl před sebou skvělou světskou dráhu, tím spíš že i duchem a vnímavostí vynikal vysoko nad průměr, ale těžce onemocněl a rodiče zápasící o jeho život v tom viděli výzvu nebe zasvětit ho službě Boží. Otec ho poslal do Magdeburku na dómskou školu a tam při biřmování mu bylo dáno jméno jeho otcovského přítele arcibiskupa Adalberta. Po jeho smrti se vrátil do Prahy a přijal kněžské svěcení z rukou prvního pražského biskupa Dětmara, původem Sasa. Když ten roku 982 zemřel, povolal Boleslav II., zakladatel biskupství, Vojtěcha na jeho místo; kněžím i lidu byl blízký pro českou národnost, vlídnost, vzdělání. Císař Otto II. volbu schválil a nastolil ho 983 na říšském sněmu ve Veroně, kde byl zároveň mohučským arcibiskupem Willigisem vysvěcen na biskupa.
Diecéze byla rozlehlá, patřilo k ní kromě Čech a Moravy také Slezsko, jižní Polsko a dnešní Slovensko; národ však byl jen napůl civilizovaný, s mnoha pohanskými přežitky, jako bylo mnohoženství, obchod s otroky, kouzelnictví. Vojtěch, který měl smysl pro vnitřní život, klášterní ticho, neměl dost síly, aby tyto problémy zvládl, a odebral se 988 k papeži do Říma s prosbou, aby směl putovat do Jeruzaléma a tam v chudobě a samotě sloužit Bohu. Opat z Monte Cassina ho od toho odradil a Vojtěch vstoupil do benediktinského kláštera na římském Aventinu; tam prožil několik klidných let. Pak ho však Čechové se souhlasem mohučského metropolity zavolali zpátky a Vojtěch, vázaný slibem poslušnosti, se vydal do vlasti. Ze svého římského kláštera přivedl s sebou do Prahy dvanáct mnichů a založil v Břevnově roku 993 benediktinské opatství, první mužský klášter u nás. Už tímto činem se Vojtěch zapsal do dějin evropského křesťanství a kultury, neboť klášter se stal duchovním centrem, odkud vycházeli biskupové, opati, mniši mířící na Moravu, do Polska, Uher a jako misionáři i do Ruska.
Poměry v Čechách se mezitím příliš nezměnily, málokdo se staral o církevní předpisy, například o právo azylu, jak ukazuje případ cizoložnice, hledající útočiště v chrámu a tam přesto zabité, a kromě toho se stále otevřeněji schylovalo k tragickému střetnutí mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Vojtěch znovu opustil Čechy a konal v letech 994-5 misie v Uhrách, kde biřmoval pozdějšího krále svatého Štěpána. Roku 996, v době korunovace císaře Otty III., byl už zas v klášteře v Římě; Vojtěchova hluboká zbožnost a opravdovost učinila na císaře velký dojem, takže se spřátelili.
Vojtěch se na nátlak císařův, papežův i arcibiskupův měl znovu vrátit do Čech a ujmout se svého úřadu, ale mezitím Boleslav II. vyvraždil roku 995 celý jeho rod, takže cesta do Prahy byla navždy zatarasena. Obrátil se do Polska, kde ho Boleslav Chrabrý podporoval na jeho další cestě k baltickému kmeni Prusů, lidí divokých mravů. Vojtěch narazil na překážky, které se zakrátko ukázaly nepřekonatelné, a když chtěl se svými druhy opustit toto území, byl 997 kopími pohanů zavražděn. Polský vévoda koupil od vrahů jeho mrtvolu a pohřbil ji v Hnězdně; 1039 byly jeho ostatky převezeny do Prahy.
Jeho úsilí se nesetkalo s plným úspěchem; možno říci, že v tom směru spíš neuspěl, ale jeho živoucí příklad, jeho svatost, jeho smrt i to, co vyzářilo do Evropy z jeho břevnovského kláštera, dává z časového odstupu jeho zjevu velikost, která se staletími nezmenšuje.
Na obsah


JIŘÍ
24. duben
Patron: Anglie, vojáků, jezdců, rytířských řádů
Atributy: rytíř bojující s drakem
+303 Lydda, Palestina

Málokterý svatý je tak populární a tak opředen legendami jako svatý Jiří. Tradice v něm jednomyslně uctívá vojáka, který za císaře Diokleciána, kolem roku 303, šel pro Krista na smrt. Jisté se zdá jen to, že podstoupil mučednickou smrt v Lyddě, kde byl v šestém století nalezen jeho hrob, jediný pevný základ pro jeho kult, datující se od konce IV století. Šířil se překypující rychlostí na Východě i na Západě, obzvlášť v Anglii, kde byl znám už v VIII. století. Jako patron rytířstva a zbraní stal se prostě patronem Anglie. Proslulý prapor svatého Jiřího pochází z roku 1284; první anglický rytířský řád, z roku 1348 - řád podvazkový - byl přirozeně pod patronátem tohoto světce. I protestantská reformace si uchovala jméno Jiří ve svém kalendáři; patří též do výsadní kategorie svatých pomocníků. A přece všecky ty malebné podrobnosti z jeho života, které byly základem jeho kultu, jsou legendární. Legenda z něho učinila urozeného a bohatého Kappadočana, hrdinského tribuna císařské armády, který sráží vesele modly a zabíjí bez námahy draka pustošícího Libyi.
Na obsah
 

MAREK
25. duben
Patron: Benátek
Atributy: okřídlený lev, psací náčiní
I. století

Evangelista Marek splývá podle názoru většiny vykladačů bible s Janem přezvaným Marek, o němž se mluví ve Skutcích apoštolů. Při první zmínce je uváděn jako syn vdovy Marie; patřil mu v Jeruzalémě dům kde se scházeli učedníci, tam hledal útulek i Petr, když vyšel zázračně z vězení. Marek se obrátil na křesťanskou víru a začal svou apoštolskou dráhu pod záštitou svého bratrance Barnabáše; když se vracel Pavel z Jeruzaléma do Antiochie, vzali ho s sebou; staral se o hmotné záležitosti. V Perge v Pamfýlii se od Pavla a Barnabáše oddělil a vrátil se do Jeruzaléma, takže na druhou misionářskou cestu ho už nechtěl apoštol národů vzít. Barnabáš s Markem vsedli na lod'a pluli na rodný ostrov Kypr.
To bylo roku 50 a pak se s ním setkáváme až za dvanáct nebo třináct let v Římě, kde pobývá s Aristarchem a Ježíšem řečeným Spravedlivý. Petr ho ve svém listě z Říma označuje jako svého "syna". Je pravděpodobné, i když ne jisté, že Marek potom káže v Alexandrii; tvrdit, že založil alexandrijskou církevní obec nebo že za Trajana podstoupil mučednickou smrt, s určitostí nelze. Jeho tělo bylo v Alexandrii dlouho uctíváno a kolem roku 815 prý benátští kupci odnesli jeho kosti ukryté na dně koše a pohřbili pod hlavním oltářem chrámu svatého Marka; v každém případě se stal patronem tohoto města, Markův znak, lev (majestátním hlasem Jana Křtitele na poušti začíná evangelium), se stal znakem benátské republiky.
Marek je autorem druhého evangelia, jež je však ze všech nejstarší. Napsal je jako žák Petrův, jako jeho interpret. Vždycky rád sloužil jako druhý, dávaje přednost výraznější osobnosti, než byl sám, ale jeho styl, živý, konkrétní a přímý, nám mnoho říká o něm samém. Nic neskrýval, je to dílo historikovo.
Na obsah
 

PETR CHANEL
28. duben
*1803 Cuet, Francie; +1841 Futuna, Oceánie

Petr byl prvním mučedníkem Oceánie. Ze čtrnácti let svého kněžství prožil deset ve službě diecéze jako farář, profesor a představený semináře. Byl stejného zrna jako jeho soused farář z Arsu a využil té doby k přípravě na tvrdé podmínky misionářského života, k němuž celým srdcem tíhl. Od roku 1837 působil na ostrově Futuna. Byl to těžký život, na jedné straně pohanská tradice, na druhé přítomnost metodistických misionářů - to všecko ztěžovalo působení katolického kněze. Za osmnáct měsíců pokřtil jen dvacet osob; z toho byli čtyři dospělí, ostatní děti. Pak nadále svitla naděje: syn krále ostrova se obrátil na víru. Král z hněvu nad tím i ze strachu o své panství dal Petra zavraždit. Za málo měsíců po smrti misionáře byl celý ostrov katolický a zůstal takový dodnes.
Na obsah