Svatí a světice církevního roku - březen

KAZIMÍR
4. březen
Patron: polský a litevský, maltézských rytířů a mládeže
Atributy: koruna s žezlem u nohou
*1458 Krakov;  +1484 Grodno

Kazimír byl synem Kazimíra IV , polského krále a velkovévody litevského. Už v raném mládí se u něho projevoval odklon od světa a jeho poct. Ve třinácti letech ho chtěli uherští magnáti zvolit za krále, ale zvolen byl nakonec Matyáš Korvín; uznal ho i papež Sixtus IV. Kazimír, uzavírající se stále víc do samoty a věnující se službě chudým, za nepřítomnosti svého otce spravoval polské království, ale když pro něho vybrali za ženu dceru císaře Fridricha III., odmítl, dovolávaje se svého slibu čistoty. Zemřel šestadvacetiletý na rychlé úbytě na litevském zámku Grodno. Zanechal po sobě vzpomínku na inteligentního, štědrého, radostného prince, oddaného těm, kdo nejvíc potřebují lásky, ctitele Matky Boží, muže modlitby. Začátkem sedmnáctého století byl prohlášen za patrona Polska.
Na obsah


PERPETUA A FELICITA
7. březen
+ 203

Zápis o utrpení kartaginských mučednic, nazvaný Passio Perpetuae, který měl nesmírný vliv na duchovní život v Africe, dílo podle soudu odborníků věrohodné, nás uvádí do dramatu pěti osob, jež byly zatčeny roku 203 v Thuburbo Minus poblíž Kartága. Důvodem zatčení bylo, že překročily zákaz náboženské propagandy, vydaný Septimem Severem; zapovídal pod těžkým trestem stát se křesťanem nebo židem. Byli to vesměs katechumeni, lidé čekající na křest; Perpetua, mladá, provdaná patricijka, kojila tehdy své první dítě, otrokyně Felicita byla v osmém měsíci těhotenství. Katecheta Saturnus, který je připravoval na křest, se dobrovolně přihlásil, aby zůstal i ve smrti se svými svěřenci; při první vhodné příležitosti byli všichni ve vězení pokřtěni.
Perpetua, žena vzdělaná, si psala ve vězení poznámky o společných prožitcích, jež nám byly předány se zprávou o umučení zatčených. Její otec docházel za ní do vězení a snažil se ji přimět, aby se aspoň kvůli maličkému zřekla víry v Krista; pokaždé odmítla. Po kratším mírnějším zacházení odvedli je do podzemního vězení. "Hrůzou jsem couvla," píše Perpetua, "neboť takové přítmí jsem ještě nikdy nezažila. Šerý den! Tísnivé horko při takovém množství lidí! Hrůza z vyděračských pokusů vojáků! K tomu starost o vzdálené dítě... Pak jsem prosadila, že dítě mohlo zůstat ve vězení se mnou; ano, žalář se pro mě stal ihned palácem, takže mi tam bylo líp než kdekoli jinde."
Jednoho dne byli zatčení rovnou od snídaně vyvlečeni k výslechu na foru města; vedl jej místodržitel Halarianus. "Měj ohled na šedivé vlasy svého otce! Ušetři děcko! Přines oběť za blaho císaře!" nabádal Perpetuu. "Ne!" odpověděla. A místodržitel jí dal ještě obvyklou otázku: "Jsi křesťanka?" "Ano, jsem křesťanka." Ihned pronesl rozsudek: "Šelmám!" Otrokyně Felicita porodila ve vězení děvčátku; to si vzala jako dceru jedna ze sester a vychovala je. Jinak byli všichni předhozeni šelmám; kde bylo třeba, dokončili popravu gladiátoři. Kult Perpetuy a Felicity se rychle šířil v Africe i v ostatním křesťanském světě. Svatý Augustin jim věnoval tři kázání; nad jejich hroby byla postavena bazilika.
Na obsah


JAN Z BOHA
8. březen
Patron: nemocných a nemocnic
Atributy: nemocní, obraz, pytel
*1495 Montemar-o-Navo; +1550 Granada

Jan Ciudad byl dítě prostých zbožných rodičů v portugalském městečku a podle vyprávění byl buď v osmi letech unesen, nebo sám utekl. Ve Španělsku se ho ujal vrchní pastýř v Oropese, u něhož se pak naučil číst a psát. Když ho však chtěl oženit se svou dcerou, utekl i odtamtud a bojoval ve španělském vojsku proti Francii a později v Uhrách proti Turkům. Po návratu do Portugalska se dozvěděl, že jeho otec je ve františkánském řádu, a rozhodl se, že i on bude sloužit Bohu. Vypravil se do Afriky obracet na víru Maury a pomáhat zajatým křesťanům; později prodával v Gibraltaru obrazy svatých a podobný obchod měl pak i v Granadě. Zde slyšel proslulého kazatele Jana z Ávily, i rozdal zboží, zavřel krám a projevoval tak okázale svou radost z konverze, že ho zavřeli do ústavu pro duševně choré. Zde poznal drastické léčebné metody a umínil si, že svůj život zasvětí nemocným. Když byl z ústavu propuštěn, dal se pod duchovní vedení Jana z Ávily. Ten mu vysvětlil, že už dost dlouho provozoval svůj zvláštní způsob pokání, ať tedy dělá něco, co by bylo k užitku i ostatním; a načrtl mu program pro jeho další život.
Janovi bylo dvaačtyřicet roků, když založil svou první nemocnici. Byl to vlastně jen najatý dům, kam přenesl své chudé nemocné, pro něž už předtím kupoval léky a potravu z peněz, jež utržil za dříví nasbírané po lesích. Nyní chodil navíc žebrat s putnou na zádech, a protože se stále víc šířila pověst o jeho svatosti, lidé mu sami přinášeli do nemocnice dary. Biskup z Tuy, který si ho velmi vážil, nazval ho Janem z Boha a dal mu ušít hábit, podle něhož ho granadští občané už na dálku poznávali. V tu dobu mu nabízeli svou pomoc i mladí; vznikl tak později řád milosrdných bratří, jehož činnost se rozšířila na nešťastné lidi vůbec. Lid mu říkal "chudý chudých".
Když mu jednou granadský arcibiskup vytýkal, že ve svých nemocnicích přechovává i různé nemocné tuláky a povětrné ženy, odpověděl mu zcela ve smyslu evangelia: "Kdybych přijímal jen spravedlivé, byly by brzy sály mé nemocnice prázdné, a jak bych pak mohl pracovat pro spásu hříšníků? Přijďte, Vaše Excelence, a sám se podívejte. Naleznete u nás jen jednoho člověka, který si nezaslouží jíst chléb almužen - a tím jsem já sám."
V tom, jak Jan z Boha léčil duševně choré, předběhl daleko svou dobu a právem ho Lev XIII. prohlásil za "nebeského patrona všech nemocných a špitálů". Zemřel v den svých pětapadesátých narozenin.
Na obsah


FRANTIŠKA ŘÍMSKÁ
9. březen
Patronka: Říma, automobilistů
Atributy: s košíkem chleba, anděl strážný po její straně
* 1384 Řím; +1440 Řím

Františka pocházela z patricijské římské rodiny a už jako mladé děvče chtěla vstoupit do kláštera, ale rodiče ji provdali za Lorenza do Ponziani; svatba se slavila, když jí bylo třináct. Tři z jejich šesti dětí zemřely krátce po narození a dvě v dětském věku; jen syn Jan Křtitel přežil rodiče. Františčina švagrová Vanozza chtěla také původně do kláštera, rozuměly si tedy a obě se začaly starat o chudé a nemocné. Bylo to v době velkého západního schizmatu, kdy křesťanství bylo rozštěpeno mezi dva, dokonce i tři papeže a Řím, pustošený válkou, hladem a morem, byl obrazem zkázy a marnosti. Na foru se pásly krávy, pastýři zaháněli stáda do baziliky svatého Pavla, jejíž střecha se zčásti zřítila, ve vatikánské zahradě nebylo bezpečno kvůli vlkům. Lorenzo di Ponziani, manžel Františky, byl vrchním velitelem papežského vojska a válčil s neapolským králem Ladislavem, který město dvakrát dobyl a změnil téměř v trosky. Roku 1413 musil Lorenzo do vyhnanství a jejich syn Jan Baptista byl odvlečen jako rukojmí; palác se octl v plamenech. Za moru následujícího roku měla Františka příležitost osvědčit nejen svou statečnost, ale hlavně svou obětavost a dobrotu; v části paláce, která se nezřítila, zřídila nemocnici. Přidávaly se k ní i jiné římské paní; utvořily komunitu nevázanou na společný život v klášteře, z níž potom vznikl jakýsi třetí řád benediktinské ražby. Ženy, které už splnily všecky své rodinné povinnosti, mohly tu žít společně bez řeholního slibu; po manželově smrti se sem uchýlila i Františka, pečujíc dál o své chudé. Františka Římská měla v papežském prostředí, rozvráceném velkým schizmatem, úlohu prostřednice, obzvlášť za Evžena IV ; v tom směru ji lze přirovnávat ke Kateřině Sienské.
Na obsah


JAN OGILVIE
10. březen
*1579 Banffshire, Skotsko; +1615 Glasgow

Jan Ogilvie se narodil ve skotské urozené rodině, jejíž příbuzní byli zčásti katolíci, zčásti protestanti, on sám byl vychován v kalvinistickém duchu. Ve třinácti letech ho poslal otec na studie do Paříže; byl to čas dlouhých diskusí mezi katolíky a kalvinisty, které nezůstaly bez vlivu na vnímavého chlapce. Nejvíc však na něho působili mučedníci, kteří svou katolickou víru zpečetili krví; toužil být jedním z nich a v sedmnácti letech konvertoval. Studoval na různých školách, mezi jiným i na jezuitské koleji v Olomouci; když byl později přijat do Tovaryšstva Ježíšova, poslali ho do noviciátu do Brna. Působil deset let v rakouské jezuitské provincii a pak byl poslán na přání generála do Paříže; tam přijal roku 1610 kněžské svěcení.
V Paříži se seznámil s dvěma jezuity, kteří pracovali jako misionáři ve Skotsku a oba byli za krutých podmínek vězněni. Jan znovu zatoužil jít cestou mučedníků, a to právě ve své vlasti, ale generál jeho žádost zamítl; teprve za půldruhého roku se směl vydat na cestu do Skotska, aby zde tajně působil jako misionář. Cestoval pod jménem Joan Watson a vydával se jednou za obchodníka s koňmi, jindy zase za vojáka, vracejícího se domů. Šlechtické kruhy, na které spoléhal, ho však nechaly na holičkách; žádný nechtěl kněze přijmout, bylo by to považováno za velezradu. Konečně našel v Edinburghu katolickou rodinu advokáta, kde byl přijat za učitele nejstaršího syna, který byl později také v Tovaryšstvu Ježíšovu. Jan však začal působit mezi nemnoha katolíky, kteří tu ještě zůstali, sloužil potají mši, zpovídal, a když se později přemístil do Glasgowa, kde ho přijala na byt chudá vdova, uvězněná zanedlouho pro víru - ve vězení i zemřela - přišlo za ním jednoho rána pět mužů, prý proto, že chtěli konvertovat. Jeden z nich byl však zrádce, a když Jan přišel na smluvené místo, kde ho měl na konverzi připravit, objevil se tam znenadání biřic a kněze zatkl.
Příštího dne začal výslech; šlo jim hlavně o to, aby jim prozradil jména glasgowských katolíků; jeho už v rukou měli. Trvalo to přes čtyřiadvacet hodin, za tu dobu nedostal nic k jídlu, a navíc byla v místnosti zima. "Měli bychom vás hodit do ohně," křičeli na něho
když se nedozvěděli jediné jméno. "To by nebylo špatné, mrznu až to není hezké," odpověděl jim klidně. Když výslech k ničemu nevedl, nedali mu osm dní a nocí spát; biřici ho bodali ostny, křičeli mu do uší, rvali mu vousy, vláčeli po zemi. Teprve když lékař prohlásil, že by to kněz vydržel nanejvýš několik málo hodin, nechali ho den a noc spát; pak ho odvezli do Edinburghu, kde se konal druhý výslech.
Zkoušeli znovu všecko, aby se dozvěděli jména skotských katolíků; šířili pověsti, že Jan prozradil jména svých přátel, aby takto přinutili i ostatní mluvit, ale všecko zůstalo marné. Odvezli ho zas do Glasgowa. To se už zpráva o jeho pevném postoji roznesla po celé zemi; imponoval i vězeňským strážcům, přáli si - stejně jako presbyteriánský arcibiskup, který ho první den přijal políčkem - aby odpadl od víry a zůstal naživu. A tu se stalo něco nečekaného, co dalo dramatu prudký spád. Král Jakub poslal knězi dotazník s pěti otázkami; to bylo ovšem horší než jakýkoli výslech. Odpovědět na ně po pravdě znamenalo zpečetit svůj osud, ale teď se nebylo možno vyhnout. Jan mluvil otevřeně: "Kdyby světská moc mého krále byla ohrožena, prolil bych za něho poslední kapku krve; jestliže si osvojuje duchovní svrchovanost, poslechnout ho nemohu a nesmím." Odsoudili ho pro velezradu; pokoušeli se líčit vše tak, jako by rozsudek vyplýval jen a jen z politických, ne náboženských důvodů. 1615 byl Jan Ogilvie veřejně oběšen, ale zástup lidí, kteří popravě přihlíželi, proklínal kata a volal, že Jan je mučedník.
Ve vězení napsal důležitý dokument z dějin misionářství: Relatio incarcerationis.
Na obsah
 

KLEMENT MARIA HOFBAUER
15. březen
*1751 Tasnovice u Znojma; +1820 Vídeň

Jeho otec byl Čech - změnil si jméno Dvořák na Hofbauer - matka Němka; v budoucím světci bylo tedy něco slovanského i germánského. Silné tělo s okrouhlým obličejem kontrastovalo s malýma očima, něžným hlasem a jemnýma rukama. Chtěl být knězem, ale nebylo na studie, a proto se učil ve Znojmě pekařem. Nakonec přece jenom s pomocí jednoho dobrodince vystudoval ve Vídni teologii a v Římě vstoupil do řádu redemptoristů. Po složení slibů a vysvěcení na kněze se pokoušel v josefínském Rakousku zavést svůj řád, ale na to nebylo v té době ani pomyšlení; nakonec mu bratrstvo svatého Bruna ve Varšavě přidělilo zpustlý kostel sv. Benna. Tam působil Hofbauer dvacet let.
Začátky byly těžké, chybělo téměř vše, a polský klérus a biskup sám mu v nejmenším nepomohli. Založil s velkými potížemi školu pro chudé, kde mohl brzy vyučovat tři sta padesát chlapců, a pro nadanější školu latinskou; zanedlouho k nim připojil dívčí školu. Chodil žebrat pro své malé svěřence, a jednoho dne zažil příhodu, která o něm říká vše. Když se na kohosi obrátil s prosbou, plivl mu ten člověk do obličeje. "To bylo pro mne," řekl na to Hofbauer. "Ted' mi dejte také něco pro mé chudé děti." A ten muž, celý ohromený i zahanbený, mu beze slova vyplatil velkou částku. Často přiváděl ze svých pochůzek po městě děti bez rodičů, jak je sebral na ulici, a sám je čistil od špíny i hmyzu. Začas se malý kostel sv. Benna stával stále víc náboženským střediskem nejen pro německé katolíky, ale pro celé město. Zavedl tam "nepřetržité misie"; v neděli a ve svátek začínaly bohoslužby už v pět hodin ráno, zpovídalo se, kázalo, a kde bylo třeba, nasadil "laické apoštoly".
Když byl jmenován generálním vikářem řádu pro země na sever od Alp s posláním zakládat pobočky, kláštery, jezdil do Německa, Švýcar i Francie; zpočátku měl na několika místech úspěch, ale nakonec nové pobočky ztroskotaly. Nové neštěstí: Napoleon zrušil 1808 klášter sv. Benna a řeholníci byli pod vojenskou stráží dopraveni do pevnosti Küstrin a teprve po čtyřech týdnech mohli odejít do svých zemí. Většinu z nich Hofbauer už nikdy nespatřil.
Vydal se s dvěma druhy do Vídně s úmyslem cestovat dál do Švýcar nebo Kanady, ale nakonec tam zůstal až do smrti. Měl sice jen skrovné místo zpovědníka uršulinek a správce kůru, ale vídeňská léta byla v jeho životě nejvýznamnější. Působil především ve zpovědnici a na kazatelně, byl duchovním správcem nejen sester, ale zakrátko i nesčetných obyvatel hlavního města. Nebyl rozený řečník, jeho slovní výraz byl dosti drsný, a přesto se před kazatelnou tísnili lidé prostí i vzdělaní; nalézali v jeho slovech to, co u osvícenských farářů marně hledali. Cítili v jeho slovech pevnou víru: "Nemohu pochopit, jak může být člověk bez víry," říkával. Prostý kněz se stal středem kruhu významných umělců, spisovatelů, učenců; a přitom stejně myslil na své chudé, nemocné, za nimiž chodil do domů. Kdo ho viděl v jeho nuzném vídeňském příbytku, neřekl by, že je zván s úctou mezi šlechtu, že je poradcem nunciů a bavorského korunního prince Ludvíka; měl nepřímo vliv na jednání vídeňského kongresu.
V posledních letech svého života byl k cizím lidem nápadně zdrženlivý; měl k tomu důvod, nejeden z nich se vykuklil jako agent státní policie. Ukázalo se brzy, že je stále hlídán, občas mu zakázali kázat, a dokonce ho nutili, aby podepsal vypovězení ze země. Ujal se ho naštěstí císař František, a chtěje starému muži vynahradit policejní křivdy, splnil mu jeho nejvroucnější sen: podepsal roku 1830 dekret o připuštění redemptoristů do Rakouska. Jejich příchodu se však už "apoštol Varšavy a Vídně" nedočkal. Je pochován v kostele Panny Marie Na nábřeží ve Vídni.
Na obsah
 


PATRIK
17. březen
Patron: irský, horníků, rolníků, kovářů
*kolem 385 Británie; +461 Irsko
Atributy: trojlist, hadi, beránek

Patrikův otec byl jistý Calpurnius, velitel decurie, nejmenší jednotky římské jízdy. Kolem roku 404 přepadli irští piráti jeho statek na pobřeží Británie a odvlekli mnoho zajatců, mezi nimi i šestnáctiletého Patrika. Prodán sedlákovi, pásl ovce na hoře, kterou tradice ztotožnila s horou Slemish v hrabství Antrim. Píše o tom ve svém Confessio: "Hlídal jsem denně ovce, a do mého srdce přicházelo víc a víc Boží lásky. Už před úsvitem jsem povstal k modlitbě, za mrazu, ve sněhu, v dešti. Necítil jsem lenost, neboť už tehdy ve mně planul Duch."
Za šest roků Patrik utekl a vsedl na loď, která ho dovezla k rodičům, ale doma dlouho nezůstal; vypravil se do Galie, usadil se v Auxerre a tam přijal kněžské svěcení. V té době se vrátil z Británie tamější biskup a pravděpodobně vyprávěl Patrikovi o náboženské situaci jeho rodné země a o duchovních potřebách Irska, kde dříve hlásal evangelium biskup Palladius, v tom čase už mrtvý. Patrik přijal biskupské svěcení a vypravil se s několika druhy na ostrov; přistál nejspíš v ústí řeky Dee. Jeho apoštolské cesty i časová data nelze určit, víme jen, že v Ulsteru obrátil na víru mocného vůdce jménem Dichn, postavil klášter na sever od řeky Eithne a vykonal tři návštěvy v Connaughtu. Zdá se, že celý sever ostrova zůstal pro něho dlouho neproniknutelný; také přechod Irů. od pohanství ke křesťanství byl pozvolný. Patrik, člověk velmi odvážný, musil čelit místnímu nepřátelství. Roku 44i se vypravil do Říma, snad hledaje u papeže povzbuzen`i. Po návratu zamířil do království Oriel, jehož vládce mu dovolil usadit se v místech, kde později bude stát město Armagh. Nebylo snadné spojit nenásilně křesťanství s tím, čeho bylo možno použít z keltské kultury. ale nakonec mohl říci Patrik hrdě: "Synové Irů a dcery králů jsou mnicy a nevěstami Kristovými."
Poslední léta prožil Patrik v ústraní..Zemřel uprostřed obecné úcty a jeho hrob se stal ihned poutním místem. Málo svatých se těší takové popularitě jako Patrik v Irsku; jeho svátek je svátkem všech Irů, ať jsou kdekoli.
Na obsah
 

CYRIL JERUZALÉMSKÝ
18. březen
* 315 Jeruzalém; +386 Jeruzalém

Byl vysvěcen na kněze v Jeruzalémě biskupem Maximem a brzy si získal pověst výmluvného řečníka. Zastupoval biskupa v postní době při přípravě katechumenů na křest; jeho katecheze, které se nám uchovaly, jsou cenným svědectvím o víře a liturgii té doby. Potvrzují, že šlo skutečně o vynikajícího kazatele. Po smrti Maximově roku 350 byl se souhlasem metropolitů zvolen na jeho místo. Brzy však vznikly rozpory mezi ním a jeho metropolitou Akaiem z Cesareje, který se spolčoval s ariány. Podle všeho šlo 0 otázku, jaké má být Cyrilovo postavení vzhledem k metropolitovi; při řešení problémů se dovolával apoštolského původu svého jeruzalémského biskupského stolce. Akaios vytýkal Cyrilovi, že v dobách hladu prodal církevní majetek, aby pomohl věřícím, a použil i takového argumentu, že proslulá herečka měla v divadle šaty z látky, kterou daroval svého času císař Konstantin Cyrilovu předchůdci. Protože byl na císařském dvoře dobře zapsán, využil tohoto postavení k tomu, aby synoda jeruzalémského biskupa sesadila. Cyril se rázně ohradil, Akaios se však objevil s oddílem vojáků, dosadil místo něho ariánského biskupa a jeho poslal do vyhnanství. Uchýlil se nejprve do Antiochie a potom do Tarsu; tam ho přátelsky přijal jeho spolubratr Sylvanus a dovolil mu vykonávat biskupský úřad i kázat; jeho kázání se brzy těšila velké oblibě. Synoda v Seleukeii Cyrila rehabilitovala, ale po návratu musil ještě dvakrát pro teologické otázky do vyhnanství, neboť císaři Constans i Valens se otevřeně stavěli za ariánství; z osmatřiceti let svého episkopátu prožil šestnáct let v exilu. Teprve v roce 378 se mohl vrátit definitivně na své místo. Vytýkali mu jeho vztahy k semiariánům, ale on na II. ekumenickém koncilu v Konstantinopoli souhlasil s jejich odsouzením, a tedy i s ortodoxním vymezením božství svatého Ducha; nezapomínal však nikdy na zákony křesťanské lásky a péči o jednotu.
Na obsah
 

JOSEF
19. březen
Patron: řemeslníků, tesařů, dřevorubců, truhlářů
Atributy: hůl, tesařské nástroje, nese Ježíška
I. století

O svatém Josefu, pěstounu Pána Ježíše, se zmiňuje jenom evangelista Matouš a Lukáš. Josef byl snoubencem Panny Marie, když počala z Ducha svatého. A protože to byl muž spravedlivý a nechtěl ji vydat hanbě, rozhodl se, že ji potají propustí. Ve snu se mu však zjevil anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se vzít k sobě svou manželku Marii, vždyť co
v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od jeho hříchů." Svatý Josef je s Marií v Betlémě při narození Ježíše a při návštěvě mudrců, odvádí ji s dítětem do Egypta, aby je uchránil před Herodem, je se svou manželkou v Jeruzalémě, když nesli dítě do chrámu, putuje s rodinou do posvátného města na velikonoční svátky a hledá dvanáctiletého Ježíše, který seděl v chrámě uprostřed učitelů, poslouchal je a dával jim otázky. To je poslední zmínka o svatém Josefu, neboť detaily o jeho životě a smrti, jak se čtou v apokryfních evangeliích, hlavně v Příběhu o Josefu Tesaři, nutno zavrhnout. Kult svatého Josefa je poměrně nedávného data; teprve od XV. století se v kázáních o životě a ctnostech Ježíšova pěstouna často mluví. Svátek Josefa řemeslníka se slaví prvního máje, v Den práce.
Na obsah
 

TURIBIUS Z MONGROVEJA
23. březen
*1538 Mayorga, Španělsko; +1606 Sana, Peru

Církev ve Španělsku věnovala v XVI. století obzvláštní pozornost indiánům, a protože diecéze za oceánem byly příliš rozlehlé a tamější složité problémy se nedaly řešit z mateřské země, odjíždělo tam mnoho kněží. Přesto zprávy přicházející z Peru nebyly obzvlášť příznivé. Král Filip II. vybídl mladého licenciáta práv a předsedu inkvizičního tribunálu v Granadě Turibia z Mongroveja, aby se stal arcibiskupem v Limě. Odmítl, protože jednak byl laik, jednak nebyl seznámen s americkými problémy. Navíc oblast podléhající limskému arcibiskupovi byla obrovská, měřila od severu k jihu 5000 km a rozloha činila kolem šesti milionů čtverečních kilometrů. Král trval na svém, a proto Turibio, vysvěcený v Seville na biskupa, vsedl roku 1580 na loď do Peru.
Když přebíral odpovědný úřad, bylo mu dvaačtyřicet let, a hned zpočátku poznal, že jeho předchůdce se o církevní záležitosti příliš nestaral. Chtěl tyto škody napravit a konal dlouhé a obtížné vizitace, aby přímo na místě studoval, co je třeba napravit. Za pětadvacet let, co byl arcibiskupem, procestoval zemi čtyřikrát. Druhá vizitace trvala šest let, třetí čtyři roky, ze čtvrté se už živý nevrátil; zemřel v chudičkém kostele uprostřed indiánů. Poučná je v tom směru Kniha vizitací, jakýsi cestovní deník, kde z každé stránky vyzařuje jeho veliká láska k indiánům, pro něž byl opravdovým otcem. Naučil se rychle řeči Inků a žádal, aby každý kněz, který má co dělat s indiány, tuto řeč znal. Prosadil u krále, že učení domorodým řečem bylo pro mnichy i světské kněze povinné.
Poučen zkušenostmi z vizitací, rozhodl se, že obnoví od základu peruánskou církev. Od roku 1582 do roku 1604 svolal celkem dvanáct synod, kde si duchovní vyměňovali zkušenosti a on mohl jejich iniciativní návrhy koordinovat. Obzvlášť III. koncil v Limě byl jakýmsi americkým tridentským koncilem; vytvářel se zde typ kněze, který se zřetelně lišil od španělského obchodníka nebo válečníka, což předtím vždycky nebylo. Arcibiskup vystupoval rázně proti mnichům hlídajícím si žárlivé výsady, volal k pořádku neukázněné světské kněze i španělské osadníky, kteří se domnívali, že je jim v dobyté zemi dovoleno cokoli - cizoložství, loupež, nespravedlnost. Ne nadarmo nazval papež Benedikt XIV. velkého limského arcibiskupa a apoštola Peru neúnavným poslem lásky.
Na obsah
 

FRANTIŠEK Z PAULY
2. duben
Patron: poustevníků a mořeplavců, opatrovník neplodných manželství
Atributy: řádový šat nebo hůl s nápisem Charitas, důtky, lebka, potápějící se lod'
* 1436 Paola, Kalábrie; +1507 Plessis-lés-Tours

František vstoupil už jako čtrnáctiletý do řádu minoritů, ale už po třech letech se uchýlil do jeskyně u Cozenzy, aby tam žil v naprosté odloučenosti a askezi. Pověst o jeho svatosti a zázracích přilákala k němu brzy žáky, z nichž se pak stali začas mniši nového, Františkem založeného řádu nejmenších bratří, zvaných také pauláni. Regule byla velmi přísná, řád byl veden jako žebravý. Jaké jméno měl František z Pauly, v němž bylo něco z askety i divotvorce, je vidět z toho, že francouzský král Ludvík XI., člověk velmi pověrčivý, ho povolal k sobě do Plessis-lés-Tours. Doufal, že ho svatý muž vytrhne ze smrtelné úzkosti, které se nadevše obával. František byl však dalek toho, aby krále takto léčil, a místo toho ho připravoval na křesťanské ukončení života. Svého pobytu v° Francii přitom využíval k tomu, aby i tam šířil svůj řád. Zemřel v místě králova sídla.
Na obsah