Svatí a světice církevního roku - únor

BLAŽEJ 
3. únor
Patron:     Dubrovníku, stavebních dělníků, kameníků, česáčů vlny, proti krčním bolestem Atributy:   hořící svíce, lesní zvířata, ptáci, zkřížené svíce
IV. století

Blažej byl ve čtvrtém století biskupem v Sebaste v Arménii (dnes Sivas), ale jinak o jeho životě víme jen z pozdních legendárních zpráv. Za císaře Licinia byl prý na útěku dopaden v jeskyni a hrozným způsobem umučen. Radostněji zní, že s úspěchem léčil lidi i zvířata. Ve vězení zachránil život chlapci, kterému uvízla v hrdle kost, takže se dusil. Ta příhoda vedla k tomu, že světec byl na Východě i na Západě vzýván při bolení v krku a od šestnáctého století se udílelo Blažejovo požehnání; nejspíš byl pro tuto obětavost zařazen i mezi čtrnáct svatých pomocníků. Je také patronem zvířat a česačů vlny; snad tu působila vzpomínka na železné hřebeny, jimiž byl prý drásán. Jeho kult se rozšířil obzvlášť v Německu a Francii.
Na obsah

ANSGAR (Oskar) 
3. únor
*801 poblíž Corbie; +865 Brémy

Ansgar bývá označován jako "apoštol Skandinávců" a patron severských misií. Pokusy proniknout s radostnou zvěstí evangelia na sever se dály už v osmém století, ale bez úspěchu. Nová naděje zasvitla za Ludvíka Pobožného, když k němu přišel prosit o franckou pomoc vyhnaný dánský král Harald se svou družinou; přes čtyři sta jeho mužů přijalo roku 826 v Mohuči křest. Při jeho návratu do vlasti mu císař přidělil mnicha Ansgara z opatství v Corbie na Sommě, který byl zde vychováván po smrti své matky. Jen jeho spolubratr Autbert měl odvahu připojit se k Ansgarovi a vydat se s ním na nebezpečnou cestu. Pluli po Rýnu, podél fríského pobřeží a přistáli v Dánsku, ale dlouho tam evangelium nehlásali: roku 827 je oba postihl osud Haraldův, musili zemi opustit.
K novému misionářskému pokusu se Ansugar odhodlal, když ho roku 829 pozval král Björn do Švédska; terntokrát ho místo zemřelého Autberta doprovázel spolubratr Witmar. Na jaře 830 přistáli v Birce u jezera Mälaren a zde také postavili první kostel v této zemi. Ludvíkovi se však zdálo bezpečnější vytvořit na severu opěrný bod pro misie na hranici říše a ustanovil Ansgara za biskupa se sídlem v Hamburku. Papež Řehoř IV. mu k tomu udělil hodnost arcibiskupa a jmenoval ho svým legátem pro celou Skandinávii. Ansgar vysvětil na biskupa svého nového spolupracovníka Gautberta a poslal ho na misie do Švédska; sám se věnoval Dánům a vedení hamburského biskupství a územím dnešního Šlesvicka a Holštýnska. Nebylo to bez potíží i zklamání, ale skutečná katastrofa  přišla roku 845: Normani zničili Hamburk, Dánové si vedli zpupně, Gautberta švédové vyhnali. Ansgar se chtěl přemístit do Brém ale tam mu mohlo být biskupství předáno až po smrti jeho předchůdce a po překonání dalších obtíží především ze strany Kolínského arcibiskupa.
Toto biskupství bylo spojeno s Hamburkem, ale teprve roku 864 potvrdil papež obě tato místa jako arcibiskupství.
Ansgar mezitím pokračoval v misiích v Dánsku a Švédsku. R. 852 přišel do Sigtuny a tam obrátil na křesťanskou víru krále Olafa.Brzy mohl jeho žák Rimbert převzít vedení švédské misie se sídlem v Sigtuně. Když Ansgar roku 865 zemřel, nastoupil v Brémách a Hamburku na jeho místo. Tam napsal biografii svého učitele a předchůdce, bez níž bychom věděli o Ansgarovi málo, protože jeho literární odkaz nemá velký význam.
Na obsah


AGÁTA 
5. únor
Patronka: kojících matek 
III. století

Agáta, sicilská mučednice, pocházela podle tradice z palermské nebo catanijské aristokracie. Jako křesťanka prý odmítla konzula Quintíana a byla krutě mučena: byly jí uříznuty prsy, ale na zásah svatého Petra se ihned zas uzdravila. Její kult se ihned rozšířil. Kdykoli začala soptit Etna, obzvlášť obyvatelé Catanie vzývali svatou Agátu. Také Palermo si uchovávalo její památku. Ze Sicílie se přeneslo její jméno do Říma, Konstantinopole a posléze i na Západ. Papež Symmachus ji postavil baziliku a později jí byly věnovány ještě dva další římské kostely. Se vzpomínkou na zázrak, o němž vypráví legenda, stala se Agáta patronkou kojících matek; vzývali ji také proti ohni.
Na obsah


PAVEL MIKI A DRUHOVÉ
6. únor
+ 1597 Nagasaki

První, kdo v šestnáctém století hlásal v Japonsku evangelium, byl František Xaverský. Křesťanství se mohlo volně rozvíjet až do dne, kdy císař Taikosama nařídil jezuitům, aby opustili zemi. Neposlechli, pracovali dál, a dokonce za nimi přišli i františkáni a postavili zde dva kláštery. Císař dal všecky misionáře zatknout: šest františkánů - byli téměř všichni španělské národnosti - sedmnáct japonských laiků, terciářů řádu sv. Františka, mezi nimi tři děti a tři jezuity, z nichž nejproslulejší byl Japonec Pavel Miki. Byli odvedeni do Nagasaki a tam ukřižováni. Pavel Miki kázal dál z kříže, pohanům i křesťanům, které povzbuzoval, aby vytrvali, a děkoval Bohu za milost, že smí zemřít ve stejném věku a stejným způsobem jako jeho Spasitel. Tito mučedníci byli 1862 prohlášeni za svaté.
Na obsah



JERONÝM EMILIANI 
8. únor
*Benátky; +1527 Somasca u Bergama

Jeroným pocházel z benátské patricijské rodiny. Vedl zprvu dobrodružný vojácký život, ale když byl v pětadvaceti letech zajat a vsazen do želez, obrátil se na víru a rozhodl se, že se dá do služeb sirotků, lidí chudých, nemocných, bezbranných. Velký vliv měl na něho pozdější papež Pavel IV Když Benátky prožívaly mor provázený hladem, naskytla se mu větší příležitost věnovat se cele trpícím dětem; činil tak s opravdovou křesťanskou obětavostí, vskutku jako jejich "otec a ochránce". Založil společnost věnující se této péči soustavně a už tři století před Donem Boskem se v jejích domech učili mladí lidé řemeslům, nalézajíce zde náhradu za ztracené domovy. Roku 1527 se nakazil při ošetřování nemocných morem a 8. února zemřel.
Na obsah



SCHOLASTIKA 
10. únor
Atributy: holubice, lilie, krucifix
*480 Norcia; +543 Pimmariola

Jediným pramenem, kde se hovoří o svaté Scholastice a zároveň o jejím bratru svatém Benediktu, je druhá kniha Dialogů Řehoře Velikého; není to biografie v moderním smyslu, nýbrž vyprávění, které má nabádat ke ctnosti, jak se tomu tenkrát rozumělo. Do příchodu jejího bratra na Monte Cassino nevíme o ní nic. Teprve v té době vstoupila do kláštera na úpatí a scházívala se s Benediktem na půl cestě v domku, kde mohli vést nerušený rozhovor o náboženských věcech. O jejich posledním setkání vypráví Řehoř Veliký v dojímavém stylu Kvítků, legend o Františku z Assisi: Scholastika, tušíc blížící se smrt, za setmění prosila bratra, aby s ní tu noc zůstal. On to odmítl. Sestra se dala do pláče, a tu se na obloze, která byla do té chvíle bez mraků, strhla prudká bouře, takže se nemohl vydat na cestu. "Scholastika byla silnější," říká Řehoř, "protože v ní byla větší láska." Za tři dny spatřil Benedikt duši své sestry letící k nebi v podobě holubice. Dal ji pohřbít na Monte Cassinu do hrobu, který byl připraven pro něho.
Na obsah
 

VALENTIN
14. únor
+
269 Řím

O sv. Valentýnovi mnoho nevíme, jen lze z dokumentů vyčíst, že zemřel v roce 269 a byl prohlášen svatým. Vykonával v Římě kněžský úřad v době panování císaře Claudia II. Gothica (268-270) a vypráví se o něm spousta legend.

Jedna z legend ze starého Říma jej vypodobňuje Valentýna jako velmi ctnostného, počestného a moudrého člověka. O jeho moudrosti se doslechl dokonce i císař a povolal si Valentýna k sobě. Nešetřil chválou a neskrýval obdiv k Valentýnovi, posteskl si také nad okolnostmi, proč se Valentýn nemůže stát přítelem císařovým. Protože Valentýn, ač tak moudrý a vzdělaný, věří těm pověrám (měl na mysli křesťanství). Jenže Valentýn namítl, že císař je tím, kdo věří pověrám. Císař nakázal městskému prefektu Astoriovi, aby na sebevědomého Valentýna dohlížel. A aby byl Valentýn pod důslednou kontrolou, vzal si Astorius Valentýna do domu. Tam se setkal s velmi krásnou, ale nevidomou dcerou prefekta. Astorius požádal Valentýna, aby se modlil za dceřin zrak. Valentýn tak rád učinil, protože v sílu modliteb věřil a dívku si zamiloval. Zázrak se opravdu stal a dívka opět spatřila světlo světa. O zázračném uzdravení si povídal celý Řím. Pohané odmítli věřit v ten zázrak a vtrhli do domu prefekta, Valentýna odvedli a za městem mu oddělili mečem hlavu od těla. Navzdory trpkému osudu se stal sv.Valentýn patronem věrných a čisté, oddané lásky. Historické prameny však skutečnosti z této legendy nedokládají

Křesťané přejali starobylý zvyk spojený se svým světcem Valentýnem, mučedníkem za vlády císaře Claudia II. Duševně nemocný císař se prý rozhodl zrušit manželství, neboť ženatí muži podle něj nebyli dobrými válečníky. Kněz Valentýn však přes císařův zákaz tajně dál oddával milence, za což byl uvržen do vězení a popraven. Poslední vzkaz, který Valentýn poslal dceři vězeňského dozorce před svou smrtí zakončil slovy: "Od Tvého Valentýna". A tak od té doby si v den svátku Sv. Valentýna posílají a dávají zamilovaní lidé tyto "Valentýnky" s vyznáním lásky.
Na obsah


ALEXIUS A DRUHOVÉ 
17. únor
*1200 Florencie; +1310 hora Senario

XIII. století bylo dobou náboženských a politických bojů, ale také touhy po životě podle evangelia. Začátkem toho věku žilo ve Florencii sedm bohatých obchodníků, kteří se roku 1233 rozhodli, že se zřeknou světa a budou sloužit jen Bohu a Panně Marii. Náležel mezi ně i Alexius. Se souhlasem florentského biskupa se usadili na předměstí, blízko františkánského kláštera; tam odložili světské oděvy a oblékli si žíněnou košili a šedou tuniku. Mladá komunita, která žila zčásti z almužen, si zvolila za představeného Bonfilse Monaldiho, jenž byl z nich osobností nejvýraznější. Vadila jim však blízkost rušného města, a proto se přestěhovali na horu Senario, osmnáct kilometrů od Florencie. Zde přijali řeholi svatého Augustina a založili řád služebníků Panny Marie, servitů, skládajících slavnostní sliby. Nelze však žít podle evangelia a nestarat se o druhé, proto se kromě rozjímání o utrpení Matky Boží a jejího Syna věnovali i praktické činnosti, ať už to bylo vyučování, misie nebo usmiřování lidí, zaměřených v té neklidné době jeden proti druhému. Od poloviny století vidíme řád servitů na vzestupu. Alexius, nejstarší z nich, zemřel ve věku sto deseti let.
Na obsah

PETR DAMIANI
21. únor
*1007 Ravenna; +1072 Faenza

Petr záhy osiřel a vychovával ho jeho bratr Damiani; jeho jméno si později z vděčnosti přidal ke svému. Byl mimořádně nadaný a vyučoval se skvělými výsledky v Parmě a Ravenně, ale takový příliš světský život ho nemohl uspokojit. V osmadvaceti letech vstoupil do kláštera ve Fonte Avellana a brzy na sebe upozornil svým přísným životem i poučenými výklady bible. Jeho první kniha byla o svatém Romualdovi, jehož duch a památka zde dosud žily; Petr byl jím pak ovlivněn na celý život. Mniši si ho zvolili za představeného a opati mnoha klášterů ho prosili o rady. Organizoval nově Fonte Avellana a sepsal v tom směru i řeholi; mniši se cítili pod jeho vedením šťastni.
Pověst o jeho svatosti se donesla až do Říma. Bylo to v době, kdy církev prožívala hlubokou krizi; sám papež Benedikt IX. byl odstrašujícím příkladem. Jeho nástupce Řehoř VI., kterému šlo skutečně o reformu, si pozval jako rádce mnicha Hildebranda, budoucího Řehoře VII., a Petra Damiani. Tito dva velcí reformátoři nebyli vždy v řešení určitých praktických problémů zajedno, ale shodli se v tom, že je nezbytně nutné vystupovat rázně proti nešvarům degradujícím církev. Papežský stolec byl však i nadále hříčkou v rukou císařů a musil přijít teprve Lev IX., aby dal církvi pevný reformní program. Jedním z jeho prvních zásahů bylo, že jmenoval Petra Damiani kardinálem kurie. Ten však ve své Knize o Gomoře projevil takovou mravní neúchylnost a vyjádřil to způsobem tak realistickým, že si preláti, na které mířil, vymohli, aby její autor byl možnosti takto vystupovat zbaven.
Štěpán IX. se však na něho znovu obrátil a jmenoval ho kardinálem-biskupem v Ostii blízko Říma. Později podporoval reformní dílo svého přítele Řehoře VII. a vedl dál neúprosný boj proti škůdcům církve. Roku 1059 se účastnil římské synody a pak byl poslán do Milána, kde jednak bujelo svatokupectví, jednak tu vládly neshody v plnění závěrů této synody. V Cluny urovnával. spor mezi klášterem a sousedním biskupem; působil jako papežský legát u Jindřicha IV. ve Frankfurtu; později se s ním setkáváme v Monte Cassino. V pokročilém věku si vymohl, aby se směl vrátit do Fonte Aveleana. Zůstaly po něm hymny, traktáty, dopisy a závažná díla hagiografická, z nichž nejproslulejší je jeho Život svatého Odilona z Cluny.
Na obsah

POLYKARP
23. únor
Atributy: hranice, meč, koruna
* mezi rokem 75 a 82; +155 Smyrna

Polykarp byl ustanoven biskupem ve Smyrně ne-li samým evangelistou Janem, tedy některým z bezprostředních nástupců učedníků Kristových; byl tam vystaven nepřátelství nekřesťanských spoluobčanů, ale měl potíže i ve vlastní obci, hlavně s kacíři. Vypravil se do Říma k papeži Aniketovi projednat otázky církevní praxe a dohodnout se o termínu Velikonoc. Brzy po návratu do Smyrny byl v době, kdy tam probíhaly lidové slavnosti spojené se štvanicemi na zvěř, zatčen a před plným divadlem se měl odpovídat ze svého křesťanského vyznání. Věděl už předtím, že mu hrozí nebezpečí, a uchýlil se na malý venkovský statek a tam se dnem nocí modlil. Když mu vojáci zradou jednoho otroka přišli na stopu, nechtěl už utíkat. Ať se stane vůle Boží, řekl, a jako laskavý hostitel "dal přinést kohortě jídla a pití, co hrdlo ráčilo". Po celou dobu hostiny se modlil s rukama rozpjatýma "za všecky lidi, které kdy potkal, malé i velké, vznešené i prosté, za katolickou církev na celé zemi". Vojáci pocítili stud, že mají vést takového starého ctihodného muže, a posadili ho na cestě k městu na osla. Na stadionu ho přijal křik davu. Prokonsul Statius Quadratus vedl sám výslech a snažil se přimět Polykarpa k odpadu od víry. Když ho vyzval, že chce-li být propuštěn, aby se rouhal Kristu, odpověděl: "Sloužím mu osmdesát šest roků a nikdy mi neublížil. Jak bych se měl rouhat svému králi a Spasiteli?" Prokonsul ztrácel stále víc rozvahu a nakonec dal heroldem vyhlásit: "Polykarp se přiznal, že je křesťan." A dav mu odpověděl: "To je učitel celé Asie! To je otec křesťanů, pomlouvač našich bohů!" A žádali na organizátoru her, aby byl biskup předhozen lvům. Když jim vysvětlil, že štvanice zvěře je podle programu u konce, žádali, aby byl zaživa upálen. Polykarp si sám svlékl oděv a zul obuv. Plameny však utvořily nad ním jakoby klenbu, a proto byl vyslán kat, aby ho dýkou probodl; jeho tělo spálili.
O této tragické události se uchoval zápis očitého svědka Marciana, a to v dopise, který smyrenská církev poslala církvi ve Frygii; hagiografové jej považují za dokument autentický.
Na obsah