Svatí a světice církevního roku - prosinec


EDMUND KAMPIÁN
1. prosinec
* 1540 Londýn  + 1581 Londýn

Edmund byl syn knihkupce. Když se ukázalo, jaký je to nadaný jinoch, obchodnici se smíšeným zbožím mu umožnili studia. Ještě než studia ukončil, směl pozdravit novou královnu Marii Tudorovnu při jejím vjezdu do města. Na rozdíl od svého bratra Eduarda VI., který ve spolupráci s evropskými protestantskými teology podporoval anglikánskou církev, založenou jeho otcem Jindřichem VIII., byla Marie katolička a snažila se o rekatolizaci Anglie, vystupujíc tvrdě proti protestantům. Po její smrti se stala anglickou královnou její nevlastní sestra Alžběta I. Tato vysoce nadaná žena se po počátečním váhání rozhodla pro anglikánskou církev a učinila z ní nástroj své mocenské politiky. Edmund Kampián ukončil mezitím studium na oxfordské univerzitě doktorátem. Nadšen tehdejšími humanistickými myšlenkami - ovládal znamenitě latinu, řečtinu, hebrejštinu neviděl zprvu nic v tom, že se svými rodiči a přáteli složil přísahu na duchovní svrchovanost anglické koruny, jak to požadovala Alžběta; dal se dokonce podle rady gloucesterského biskupa vysvětit v anglikánské církvi na jáhna. Pň své svědomitosti se načas odvrátil od Vergilia a Homéra a studoval církevní literaturu předchozí doby. Nad texty velkých církevních otců si uvědomil rozdíl mezi tím, co na nich chce Alžběta I., a co chtěli a chtějí římští náměstkové Kristovi. Vedlo to u něho ke konfliktu svědomí; nijak se tím netajil, a obchodníci se smíšeným zbožím s rozhořčením zjišťovali, koho na studiích podporovali. V té době uvalil papež Pius V. klatbu na královnu Alžbětu a exkomunikoval ji; odpověděla protiútokem. Edmund Kampián se stal naráz "podezřelou osobou". Unikl však zatčení a přeplavil se do Francie, kde v Douai byl seminář pro anglické studenty teologie, kteří emigrovali. Po vysvěcení na podjáhna odešel do Říma a vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Po noviciátu v Brně a krátké učitelské činnosti byl pražským arcibiskupem vysvěcen na kněze.
Jeho přítel Allen, zakladatel semináře v Douai, nadšen úspěchy jezuitů za protireformace, požádal papeže Řehoře XIII., aby poslal řeholníky Tovaryšstva Ježíšova i do Anglie. Jako první tam šel Edmund Kampián a jeho spolubratr Robert Persons; ne všichni angličtí katolíci byli příchodem otců nadšeni, neboť se obávali nových potíží. Kampián byl roku 1580 v Londýně zatčen, ale brzy zas propuštěn; kázal v přestrojení a pod různými jmény s velkým úspěchem na venkově. Pracoval po celou tu dobu na díle Decem rationes. Deset důvodů k obhajobě katolické církve. Bylo potají vytištěno a jednoho rána nalezli oxfordští studenti ve svém kostele na lavicích čtyři sta exemplářů tohoto spisu. Způsobilo to senzaci po celé zemi a vláda zdvojnásobila úsilí zatknout autora. Edmund utekl do Norfolku, a když cestou sloužil mši v domě katolické rodiny před čtyřiceti osobami, nalezl se mezí nimi zrádce jménem Eliot a Kampián byl zatčen; lordi koruny a snad i sama královna ho vybízeli, aby se zřekl víry; když odmítl, byl po několikerém mučení odsouzen ještě s jinými kněžími k trestu smrti; jako důvod soudce uváděl, že chtěli na rozkaz Říma zosnovat povstání. Na popraviště byl vlečen na jakémsi žebříku přivázaném k ohonům dvou koní; sama poprava měla být provedena, jak nejkrutěji bylo možno, ale sám kat nalezl v sobě jiskru lidskosti a nechal ho na šibenici nejdříve zemřít, místo aby ho položivého sňal, a teprve potom mu vyrval útroby a tělo rozčtvrtil. Jeho krev vystříkla na mladého muže jménem Henry Walpole, básníka, který se stal později rovněž jezuitou a vytrpěl také pro svou víru mučednickou smrt.

Na obsah
 

FRANTIŠEK XAVERSKÝ
3. prosinec
Patron: jezuitů
Atributy: černoch, Ind, kříž, lilie, pochodně
* 1506 zámek Javier u Sangiiesy;  +1552 Sancian u Kantonu

Baskický šlechtic Francisco de Jassu y Javier vystudoval pařížskou univerzitu a roku 1534 učinil s Ignácem z Loyoly a pěti stejně smýšlejícími druhy slib chudoby a čistoty se závazkem vykonat pout' do Svaté země. V Benátkách musili cestu přerušit, protože všecky přístupy do Palestiny byly blokovány muslimskými Turky; zde se jim dostalo kněžského svěcení. Za rok klečeli v Římě před papežem a prosili ho, aby slib putovat do Svaté země mohli nahradit naprostou poslušností náměstku Kristovu; zde vzniklo i Tovaryšstvo Ježíšovo, nazvané zprvu Ignácem z Loyoly, bývalým vojákem, Kompanie Ježíšova.
Papež Pavel III. poslal roku 1540 dva její členy do Irska, dva jiné určil pro portugalskou východní Indii a Františka Xaverského pro západní Indii s titulem papežského legáta pro Dálný východ. 1542 vkročil po třináctiměsíční plavbě do města Goa a zde ho deště na několik měsíců zdržely. Nezahálel, všiml si, že život portugalských úředníků, obchodníků a vojáků nedělá mezi pohany čest křesťanskému světu a chodil křížem krážem městem, vyučoval dospělé i děti katechismu, zpovídal, kázal. Když byla plavba opět možná, cestoval dál, táhlo ho to k lovcům perel na mysu Komorin, kde bylo asi 20 000 pokřtěných osob, z hlediska křesťanské víry zcela zanedbaných. Učil je, chránil je před vykořisťováním portugalskými obchodníky, pomáhal jim, kdykoli byli přepadeni muslimskými sousedy; podobně pomáhal později z Trevencore rybářům kmene Makua, z nichž přijal křtem 10 000 do církve. Jako papežský legát a představený řádu nemohl však u nich zůstat, neboť hranice jeho oblasti sahaly od mysu Dobré naděje až k daleké Číně.
Roku 1545 se plavil do Malacca a odtud se vydal za rok na Moluky, známé jako "ostrovy koření". Když se za víc jak půldruhého roku vrátil, dozvěděl se, že mezitím byly na východ odtud objeveny nové ostrovy: Japonsko, země vycházejícího slunce. František Xaverský byl muž rychlého rozhodování. Vzal s sebou tři pokřtěné Japonce a dva spolubratry a vydal se na cestu; za čtyři měsíce přistála skupinka v Kagošimě. Japonci byli národ vzdělaný, rádi poslouchali vyprávění o životě Kristově, ale k tomu, aby uvěřili, měli daleko, tím spíš, že jejich tři pokřtění krajané nepřekládali přesně. Navštívil i císaře a šoguna, ale byl zklamán, skutečnou moc měli šlechtici. Zůstal v Japonsku celkem dva roky a pokřtil zde asi patnáct set lidí; poznal, že tato země žije z kulturního dědictví Číny a zatoužil navštívit říši Středu a zvěstovat tam Kristovu pravdu.
S tím úmyslem se vrátil 1552 do Goa, a když vyřídil obtížné úkoly, které zde na něho čekaly, chtěl s pomocí portugalského obchodníka vyplout z Malacca směrem k čínskému pobřeží. Místodržící se však proti tomu stavěl, a proto se František rozhodl cestovat sám. Doplul ke skalnatému ostrůvku Sancian nedaleko Kantonu; odtamtud chtěl vniknout do Číny, nepřátelské cizincům, třeba v podloudnické džunce, ale Číňan, s nímž se dohodl, ho nechal na holičkách. Portugalští obchodníci už téměř všichni ostrov opustili, neboť hrozila zima a v té době obchody s Čínou vázly. František Xaverský dostal horečku a té jeho oslabené tělo mohlo klást jen malý odpor; zemřel v ranních hodinách roku 1552. Byl to jeden z největších křesťanských misionářů, neboť se dovedl sžít s národem, kde působil; žil s chudými v největší chudobě, uměl přitáhnout k misionářské práci domorodce a ve staré vlasti probouzet zájem o toto záslužné dílo.

Na obsah

JAN DAMAŠSKÝ
4. prosinec
* kolem 650 Damašek  + kolem 750 Sv. Sabas

Damašek, rodné město Janovo, bylo od roku 666 sídlem kalifů a zůstalo jím až do roku 750, kdy byla dána přednost Bagdádu. Janův otec Sargun ibn Mansur - ačkoli křesťan - byl ministrem financí na kalifově dvoře a počítal s podobnou kariérou i u svého syna; neměl nic proti tomu, když chlapec sedal u stolu a hrál si s budoucím kalifem Jazidou. Když Jan dospěl, stal se zprvu spolupracovníkem a později nástupcem svého otce, ale koncem století se postavení křesťanů změnilo, neboť přízeň kalifů mizela. Jan odešel do Jeruzaléma a vstoupil jako mnich do proslulého kláštera sv. Sabase nedaleko města. Jeruzalémský patriarcha ho vysvětil na kněze a Jan se věnoval modlitbě, literární práci a kázání; můžeme-li věřit legendě, prodával mezitím z příkazu kláštera na ulicích koše.
Jan Damašský byl teolog, který uzavírá patristické období; jeho vliv obsáhl celý východní středověk a jeho hlavní dílo Pramen poznání, jež obsahuje zejména znamenitý Výklad o ortodoxní víře, bylo ve XII. století přeloženo do latiny a rozšířeno i na Západě; těšilo se podobné autoritě jako Teologická summa Tomáše Akvinského, který z něho ostatně lecčehos použil. Ve XIII. a XV století se také stalo základem při jednání o unii mezi Východem a Západem. I když ve svých spisech hlavně shromáždil, co před ním řekli církevní spisovatelé nebo co vybral z koncilních jednání, je to víc než dílo kompilátora a právem je považován za posledního řeckého církevního Otce a klasického dogmatika této církve.
Ve své době byl znám svým statečným postojem k obrazoborcům . vystupujícím proti kultu obrazů znázorňujících svaté; pod~roval je sám císař Lev III., na něhož nejspíš působil radikální islámský zákaz obrazů. Jan nehájil jejich zneužívání, rozlišoval uctívání, ktere náleží jen Bohu, a kult svatých na obraze; a pokud jde o jeho postoj k císaři, odvážil se dokonce vyřknout nad ním kiatbu, i když nesmíme zapomínat, že se ho jako poddaný damašského kalifa nemusil bát. Jan Damašský je i autorem církevních hymnů, které se ještě dnes při východních liturgických slavnostech zpívají, takže jeho jméno není ani v tomto smyslu prázdným zvukem.

Na obsah
 

MIKULÁŠ
6. prosinec
Patron: námořníků a školáků
Atributy: biskup s berlou, kotva, 3 zlaté koule, měšce nebo jablka
IV. století

O Mikuláši víme jen tolik, že pocházel z Malé Asie a že byl ve čtvrtém století biskupem v Myře v Lykii. Účastnil se prý níkajského koncilu, ale jeho jméno není v seznamu Otců, kteří tam byli; za Diokletiana byl vězněn. Všecko ostatní jsou legendy; nejslavnější z nich se týká tří dcer jeho souseda: Mikuláš se dozvěděl, že otec nemá pro ně věno a že se chystá poslat je za výdělkem na ulici, i vhodil mu v noci oknem do světnice tři měšce zlaťáků.
Uctívání svatého Mikuláše se rychle rozšířilo po celé východní oblasti, takže jen v Konstantinopoli mu bylo zasvěceno dvacet pět kostelů; do začátku dvacátého století jich bylo v Řecku několik set. Také Západ mu nezůstal nic dlužen. Když se Saracéni zmocnili v XI. století Myry, byly ostatky světcovy převezeny do Itálie, do Bari, které se ihned stalo jedním z velkých poutnických míst křesťanského světa. Obzvlášť v Anglii je uctíván jako patron námořníků; i zde přibývalo valem kostelů nesoucích jeho jméno. Jako patron školáků je svatý Mikuláš, doprovázený oslem s dárky, uctíván dětmi v severní Francii, Nizozemí, Německu, Švýcarsku; klade jim v noci hračky a pamlsky do krbu.
Více o osobě sv. Mikuláše naleznete zde.

Na obsah

 

AMBROŽ
7. prosinec
* 340 Trevír; + 397 Milán

Ambrož byl synem prefekta Galie; matka, horoucí křesťanka, se po smrti svého muže přestěhovala se třemi dětmi do Říma. Ambrož vstoupil po studiích do administrativy a byl poslán do Milána s titulem i funkcí konsula pro ligurskou provincii; byl to začátek skvělé kariéry, ale tento vzdělaný, energický, svědomitý muž byl určen pro jiné úkoly. Když zemřel milánský ariánsky biskup Auxentius a mělo dojít k volbě, hrozilo nebezpečí, že se obě strany - ariánská i pravověrná - utkají, a protože Ambrož odpovídal za pořádek ve městě, přišel osobně na místo volby. Neměl hlas ve shromáždění, neboť byl teprve katechumenem a pokřtěn ještě nebyl. Nabádal ke klidu s takovou výmluvností, že nějaký hlas zvolal: "Ať je biskupem Ambrož!" a všichni se s jásotem přidali, bránil se volbě, vida v tom zprvu div ne násilí. Nakonec přijal křest a za osm dní byl vysvěcen na biskupa. Neměl k tomu odborné vzdělání, a proto se dal do studia řečtiny, teologie a krásné literatury; takto vyzbrojen prosadil se jako učitel i pastýř. Postavil se energicky proti římskému aristokratovi Symmachovi, když žádal, aby zůstal v senátu pohanský oltář bohyně Vítězství. I Theodosia Velkého přiměl uznat právo a podřídit se mu; císař dal v Soluni usmrtit 7000 lidí - byly mezi nimi i ženy a děti - aby pomstil smrt gótského velitele zavražděného při lidovém povstání. Ambrož tento zločin pranýřoval. Theodosia vyloučil z církve, a ten po počátečním hněvu přece projevil nakonec lítost. Objevil se v kajícnickém oděvu, aby se veřejně kál za své provinění a aby byl znovu přijat do církve. V době, kdy byl Milán císařským sídlem, napomáhal Ambrož se vší rozhodností tomu, aby stát byl ve vzájemných vztazích podřízen církvi. Měl zásluhu i o konverzi svatého Augustina, kterého pak sám pokřtil.
Ambrož byl nejen svědomitým správcem církve, byl především otcem věřících, chudých - jakmile nastoupil na biskupský stolec, rozdal jim své jmění. Byl výborný řečník, mezi jeho horlivými posluchači se nacházel též svatý Augustin, který o něm mluví s neobyčejnou chválou, byl rovněž apoštolem sociální spravedlnosti: "Země patří všem, ne pouze bohatým." Za bojů s ariánstvím, kdy se stát dopustil v církevní oblasti nejednoho přehmatu, volal k pořádku i císaře: "Císař stojí uvnitř církve, ne nad ní." Miloval liturgii, zaváděl lidový zpěv, sám psal hymny a komponoval k nim melodie. Objevil těla několika světců a vyvolal tím kult ostatků i na Západě. Právem je považován vedle svatého Jeronýma, Řehoře Velikého a Augustina za jednoho ze čtyř velkých učitelů církve.

Na obsah
 

DAMAS I.
11. prosinec
* kolem 305;  + 384 Řím

Damas byl papežem od roku 366 do roku 384. Původem byl snad Španěl. Když zemřel papež Liberius, působil právě jako jáhen v Římě. Jeho kultura, jeho zbožný vztah k mučedníkům, jeho znalost Písma, to vše ho předurčovalo pro papežský stolec. Byl zvolen většinou římských kněží, ale vzápětí mu vyvstal soupeř v Ursinovi, jehož stoupenci vyvolali opravdové srocení. Ursinus pak zahájil proti Damasovi trestní proces, takže papež byl nucen ospravedlňovat se na koncilu italských biskupů. Musil čelit i rozkolům, vyvolaným v Římě kacířskými sektami - luciferiány, donatisty a novatisty; poslední léta měl potíže s ariány. Nic z toho mu však nezabránilo zabývat se životem církve, zjišt'ovat hroby mučedníků, pro něž napsal mnoho náhrobních nápisů, jichž se uchovalo kolem šedesáti. Roku 382 pověřil svatého Jeronýma revizí latinského překladu Nového zákona; Jeroným potvrzuje, že Damas byl sám dobrým znalcem Písma. Nepodobal se některým tehdejším klerikům posedlým po penězích a poctách, myslil na svou budoucnost jinak: sepsal si sám náhrobní nápis a vyslovil v něm svou víru ve vzkříšení Pána Ježíše a naději na vzkříšení vlastní.

Na obsah
 

JANA FRANTIŠKA DE CHANTAL
12. prosinec
*1572 Dijon   +1641 Moulins

Janin otec, baron de Framyot, byl prezidentem burgundského parlamentu; rodina byla dobře situována a cele oddaná katolické víře. Matku Jana nepoznala, neboť ta zemřela za osmnáct měsíců při narození jejího bratra André, pozdějšího arcibiskupa v Bourges. Měla však ještě starší sestru Markétu. S ní po její svatbě odjela do Poitou, právě v době, kdy otec prožíval v Dijonu těžké chvíle, nejsa přívržencem ligy vévody de Guise. Ve dvaceti letech se provdala za barona de Chantal a měla s ním ve šťastném manželství šest dětí; manžel jí však brzy po úraze při lovu zemřel. Mladá vdova se usadila se čtyřmi dětmi v Dijonu, potom bydlila načas u svého tchána v Monthelonu, kde mnoho vytrpěla od jeho služky a zároveň milenky, jež na sebe strhla v domě všecku moc. V trpké samotě této melancholické krajiny se prohloubil její vnitřní život a vzal na sebe zřetelně mystické rysy.
Když ji bylo dvaatřicet roků, setkala se v Dijonu se svatým Františkem Saleským, který zde měl postní kázání. Bylo to významně datum v jejím životě; svěřila se jeho duchovnímu vedení a dopisovala si s ním o náboženských věcech. František Saleský snad v počátcích nepoznal, jak silné je v ní volání po mystickém životě, a vedl ji příliš asketicky. V tom směru jí velmi pomohly styky s nově založeným karmelitským řádem v Dijonu, protože díky tomu si ujasnila mnohé z toho, po čem toužila. Vypálila si dokonce žhavým železem na srdce jméno Ježíš, aby i navenek naznačila, za kým jde. Řeholní život ji sice přitahoval, ale zatím to necítila jako neodolatelné volání. A právě v té době ji František Saleský zasvětil v Annecy do svých plánů: chtěl založit ženský řád bez klauzury, který by byl přístupný i starším nebo zdravotně slabším ženám. Řeholnice by se věnovaly rozjímání, ale hlavně péči o chudé a nemocné, nebo v plnění takovýchto povinností viděl František především cestu ke svatosti. Vznikla tak kongregace Navštívení Panny Marie a Jana s několika družkami složila předepsaný slib, ale zatím ještě zůstávala vázána rodinnými povinnostmi. Po svatbě své nejstarší dcery zanechala starého otce u svého syna Celse-Bénigne, jehož dcerou byla později slavná markýza de Sévigné, a odjela da Annecy.
Saleziánky se nesetkávaly vždy při své práci s pochopením, znamenalo to příliš velkou novotu, tento styk řeholnic s okolním světem, ale kongregací přibývalo, takže při smrti Jany Františky de Chantal měl řád už sedmdesát domů. Lyonská pobočka vedla ke změně klášterního řádu: na nátlak arcibiskupa Marquemonta musily saleziánky přijmout klauzuru, slavnostní sli.by, a tak byl styk s chudými a nemocnými zpřetrhán. František Saleský trval na tom, aby každý dům byl nezávislý, a odmítl jmenovat generální představenou. Jeho vztah k Janě byl nadále přátelsky vroucí, plný důvěry, ale od roku 1616 se setkávali stále řidčeji, neboť se mu zdálo, že častý styk brzdí duchovní vzestup jich obou; Jana Františka tím trpěla, ale nejbolestnější bylo pro ni rozloučení s jejím duchovním rádcem, neboť roku 1623 František Saleský zemřel. Od té doby se kromě péče o klášter v Annecy, kde byla znovu zvolena představenou, starala o jeho spisy; spočívala na ní však i starost o ostatní domy, které založila, a třebaže podle přání Františka Saleského nebyla jejich generální představenou, navštěvovala je a byla často na cestách. Při návratu z jedné z nich se zastavila v Moulins a tam zemřela; její tělo odpočívá vedle svatého Františka Saleského v Annecy.

Na obsah
 

LUCIE
13. prosinec
Patronka: slepců, nemocných dětí, sklenářů, nožířů
Atributy: kříž, pochodeň, svítilna, kniha, palma, meč nebo dýka
III. století

Svatá Lucie je vedle svaté Agáty nejslavnější sicilská mučednice; mučednickou smrt podstoupila nejspíš za císaře Diokleciána roku 304. Její život i martýrium byly legendou zkrášleny, ale její historičnost je ověřena objevením jejího hrobu v Luciině katakombě v Syrakusách. Jinak o ní nic nevíme, neboť zpráva o jejím utrpení je jen vymyšlený příběh inspirovaný jinými mučednicemi, Agátou, Cecílií, Anežkou. I tak dialog mezi Lucií a soudcem, jak je zde zachycen, má v sobě cosi velkého a Tomáš Akvinský se ho ve své Teologické summě dvakrát dovolává, když mluví o panenství. Jméno Lucie, odvozené od slova lux, světlo, jí vyneslo pověst, že uzdravuje oční nemoci; obrazy znázorňují světici s jehlicí, na níž má oči nabodnuty; i to se váže k legendě, kde jí byly oči vyloupnuty.

Na obsah
 

JAN OD KŘÍŽE
14. prosinec
Atributy : kniha, pero nebo kříž
*1542 Fontiveros  +1591 Ubeda

Jan de Yepes ztratil ve dvou letech otce a matka se s třemi dětmi odstěhovala do Mediny del Campo, kde měla pro sebe i nejstaršího syna lepší pracovní podmínky; prostřední ze synů zemřel. Peněz bylo málo a Jan tedy studoval na jezuitské koleji a přitom pracoval jako ošetřovatel v nemocnici. Když zakladatel špitálu viděl, jak má rád knihy a jak touží sloužit církvi, platil mu teologické studie s tím, že bude Jan potom v jeho nemocnici duchovním. On si chtěl však sám určit svou životní dráhu a vstoupil v jedenadvaceti letech ke karmelitánům v Medině. Ti brzy odhadli mladého novice a poslali ho na univerzitu do Salamanky, kde byl také vysvěcen na kněze. Život v karmelitánském řádu se mu zdál málo přísný, a proto zamýšlel přejít ke kartuziánům, ale zdánlivě náhodné setkání s Terezou z Ávily mu v tom zabránilo. Prohlásil, že je ochoten zůstat v řádu, ale s podmínkou, že v krátké době obnoví jeho původní přísný ráz. Tereza souhlasila, a Jan s jedním ze svých druhů založil 1568 v Duruelu klášter bosých karmelitánů; velmi brzy se ukázalo i na jiných klášterech, že je výborný organizátor, a ze všech stran přicházeli žáci. Za tři roky se stal zpovědníkem v klášteře v Ávile, kde Tereza byla právě jmenována převorkou; po pětileté službě ho nazvala "nebeským a božským mužem", jinde zas mluví o jeho velké zkušenosti a vzdělání. Spojené síly obou svatých proměnily úplně komunitu zatím dosti vlažnou, ale rozpor mezi bosými karmelity a řeholníky méně horlivými vynesl nakonec Janovi od Kříže - toto jméno přijal v DurueIu - vězení v toledském klášteru, odkud se mu podařilo uniknout teprve za rok. Byl to čas velké tvůrčí práce, ale marně bychom v jeho díle hledali trpkost, nenávist k těm, kdo ho pronásledovali; napsal zde své nejkrásnější mystické básně. Z Toleda odešel do Andalusíe a tam kromě tří roků v Segovii žil až do smrti.
Slunce, barvy tohoto kraje, jeho vážné, jeho židovské i maurské legendy jako by cele prostoupily dílo tohoto umělce, myslitele i mystika; patří ve svém celku k velkým pokladům křesťanské kultury. Výstup na horu Karmel obsahuje osm písní líčících blaho duše spojující se s Bohem; k nim jsou připojeny tři knihy prozaických komentářů. Jakýmsi pokračováním je Temná noc, druhým podobným souborem je Duchovní píseň; čili "Výklad písní, jež pojednávají o milostných stycích mezi duší a Kristem, jejím chotěm"; je to celkem čtyřicet básní, jež jsou pak verš po verši komentovány. Základní idea pochází z Písně písní, ale jsou zde i výrazné prvky středověké i renesanční. Je i autorem souboru Pramen lásky žhavý a rovněž různých církevních naučení a listů. Jan je světec a učitel úplné svobody Božích dětí a jeho písně zůstaly pro celou budoucnost dědictvím, určeným optimistickým, silným duším, které bojují o svou svobodu především na poli lásky.
Jeho život byl už od dětství těžký, zkoušel od bratří, kteří netoužili jít za ním, setkával se s nepochopením svých představených, a i zemřel osamocen v klášteře v Ubedě.

Na obsah

 

PETR KANISIUS
21. prosinec
Atributy: kniha, nápis Charitas
* 1521 Nijmegen; + 1597 Fribourg

Petr pocházel z vážené patricijské rodiny a proti vůli svého otce odešel do Kolína nad Rýnem studovat teologii Zde se seznámil s jedním z prvních žáků Ignáce z Loyoly a vstoupil roku 1543 do Tovaryšstva Ježíšova. V Kolíně byl v té době arcibiskupem Hermann von Wied, který přešel tajně k luteránství. Katolická strana vyslala v té věci Kanisia k císaři Karlu V ; arcibiskup byl sesazen a Porýní zůstalo katolické. Když byl vysvěcen na kněze, vydal ze všeho nejdříve spisy svatého Cyrila Alexandrijského a Lva Velikého; upozorňoval na sebe stále víc i jako učitel, debatér a kazatel. Kardinál Otto Truchses, biskup augsburský, si ho vyžádal jako teologa na tridentský koncil. Učil později rok v Messině a po složení slavnostního slibu byl jmenován profesorem teologie na ingolstadtské univerzitě; i tím chtěl bavorský vévoda čelit rozmáhajícímu se protestantství. Kanisius měl takto velký podíl na přestavbě německé církve otřesené rozštěpením víry a ne nadarmo byl nazván druhým apoštolem této země po Bonifácovi.
Jiná výzva přišla přímo od císaře, aby spravoval vídeňskou diecézi, a mladý jezuita zde složil své nejvýznamnější dílo, katechismus; ten dosáhl přes čtyři sta vydání a byl přeložen do patnácti jazyků; používalo se ho v Evropě i v zámoří. Z Vídně přešel do Čech, kde byla situace katolické církve obzvlášť nejistá, a založil zde kolej
, z níž se stala později univerzita. V pětatřiceti letech byl jmenován prvním představeným nově založené hornoněmecké řádové provincie a v intervalu patnácti let založil tolik klášterů, seminářů, kolejí, že musily být zřízeny ještě dvě další germánské provincie. Úcta, které se Kanisius všude těšil, přispívala k získávání domácího dorostu. Byl důvěrníkem církevních knížat i papežů, kteří ho zvali na důležitá církevněpolitická jednání, korespondoval i s císařem; jeho vydané listy zabírají přes osm tisíc stran. Jeho osobní vliv i debatérský věhlas učinily z něho obávaného protivníka, a jestliže velká část Německa zůstala v XVI. století katolická, děkuje za to jemu. Od roku 1580 až do své smrti konal apoštolát ve Fribourgu ve Švýcařích, ale posledních šest let, unaven nepřetržitou prací, žil v tamější koleji v ústraní. Zemřel obklopen obecnou úctou; jeho pohřeb byl triumfální.

Na obsah
 

JAN KENTSKÝ
23. prosinec
* 1390 Keeny u Krakova; + 1473 Krakov

Byl synem starosty rodné vesnice a vystudoval na slavné krakovské univerzitě; z ní odešel 1417 s titulem licenciáta a mistra. Byl postaven do čela mnišské školy opatství v Bozogrobcy a po osmi letech jmenován profesorem svobodných umění na krakovské univerzitě. Bylo to v době husitských válek, Polsko zpustošené, lidé zubožení; příležitost pro člověka citlivého srdce, jakým byl Jan Kentský, který nade vše miloval chudé a vnášel útěchu všude, kde bylo třeba. Tento velmi vzdělaný muž, autor důležité práce věnované kazuistice, vykonal jako chudý poutník cestu k Božímu hrobu v Jeruzalémě a čtyřikrát do Říma k hrobům svatého Petra a Pavla.

Na obsah
 

ŠTĚPÁN
26. prosinec
Patron: jáhnů, koní a kočích, zedníků
Atributy: kameny, palmová ratolest
I. století

Mučedníka Štěpána známe jen ze Skutků apoštolů. Byl prvním ze sedmi jáhnů mladé křesťanské církve; jáhen byla osoba, která pomáhala apoštolům ve správních věcech. Soudě podle jeho jména Stephanos, můžeme Štěpána zařadit mezi helénisty, o nichž se mluví ve Skutcích; byli to křesťané židovského původu nebo nově získaní stoupenci, kteří vyšli pravděpodobně z jeruzalémských synagog řeckého jazyka. Štěpán se velmi brzy věnoval kazatelství. Byl tak nadšený apologeta, obdařený mnoha milostmi, že to zakrátko podráždilo Židy; sanhedrin ho dal zatknout, a využívaje falešných svědků, kteří vypovídali, že "tenhle člověk vede neustále řeči proti chrámu a proti Zákonu a také říkal, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která máme od Mojžíše", vyslýchal ho. Všichni, kdo seděli ve veleradě, upřeně se na něj podívali a viděli, že jeho tvář se podobá tváři anděla, praví Písmo. Když se ho velekněz zeptal, je-li tomu tak, co říkají svědci, pronesl Štěpán obdivuhodnou řeč opírající se o Starý zákon a rabínské tradice. Vyzvedl dva hlavní body: Boha je možno nalézt nejen v chrámu a v Palestině, ale kdekoli; židovští vůdcové odmítali stále Boží proroky, pronásledovali je, kamenovali a své dílo dovršili vraždou Spravedlivého, Syna člověka. Když to Židé slyšeli, "rozzuřili se a skřípali zuby proti němu. On však, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. Zvolal: Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici. Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli."
Vyvlekli ho za zdi Jeruzaléma a kamenovali. Jáhen před smrtí ještě zvolal: "Pane, nepočítej jim tento hřích!" Při popravě byl i Pavel, budoucí apoštol národů, který se sice kamenování neúčastnil, ale kamenujícím hlídal oděvy. Svatý Augustin mohl tedy právem říci: "Kdyby se byl Štěpán nemodlil, církev by nebyla získala Pavla." Svatý Štěpán, o němž se mluví jako o prvomučedníku, zahynul mezi rokem 36-38.

Na obsah
 

JAN EVANGELISTA
27. prosinec
Patron: teologů, úředníků, notáru, spisovatelů
Atributy: kniha (či svitek), orel, had, hrob
I. století

Jan byl bratr apoštola Jakuba a pocházel stejně jako Petr z Bersaidy; otec byl rybářem, matka Salome snad byla sestrou Panny Marie. Ježíš Jana povolal, když ten spravoval na břehu jezera sítě; předtím byl učedníkem Jana Křtitele. On je ten apoštol, "kterého Ježíš miloval"; byl svědkem vzkříšení dcery Jairovy, byl při Proměnění i v hodině Kristovy úzkosti v Getsemanské zahradě, jemu svěřil Ježíš na kříži svou matku, on první poznal vzkříšeného
Spasitele. Po Letnicích byl stále po boku Petra, byl jedním ze "sloupů církve". Podle svatého Ireneje byl Jan za Domitiana vypovězen na Pathmos, kde napsal své Zjevení. Je autorem podivuhodného čtvrtého evangelia - i když se někteří moderní vykladači přiklánějí k názoru, že je napsal jeho žák - a tří listů; přisuzuje se mu rovněž několik spisů apokryfních. Když skončilo jeho vyhnanství, vrátil se do Efesu a tam za Trajanovy vlády ve vysokém věku zemřel. V každém případu stál v Efesu už ve čtvrtém století kostel zasvěcený svatému Janu; bazilika, z níž zůstaly jen trosky, datuje se z doby Justiniánovy. Pokud jde o smrt Panny Marie v Efesu u Jana, naráží se zde na velké potíže historické.

Na obsah
 

SILVESTR I.
31. prosinec
Patron: dobré úrody, domácích zvířat
Atributy: papežské roucho a berla, kniha, mušle, býk
+ 335 Řím

Silvestr I., rozený Říman, byl papežem od roku 314 do roku 335. Bylo to období poměrně klidné, protože reorganizaci církve provedl jeho předchůdce Miltiades a císař Konstantin zajišťoval křesťanům oporu. Silvestr musil však počítat s tím, že císař se bude vměšovat do věcí náboženských i kněžských, zejména za krize vyvolané ariánstvím a donatismem; zdá se, že v tom směru byla papežská autorita zastíněna autoritou císařskou, neboť na níkajském koncilu, kde bylo ariánství definitivně zamítnuto, se papež dal zastupovat svými preláty. I tak měl Silvestr I. důležitou roli při proměně pohanského Říma v křesťanský; za jeho pontifikátu byla postavena bazilika sv. Jana v Lateránu, sv. Petra ve Vatikáně a sv. Pavla před hradbami. Jisté je, že za svou popularitu děkuje Silvestr spíš legendě než historii; a ovšem i tomu, že jeho památka se slaví posledního dne občanského roku.

Na obsah