Svatí a světice církevního roku - listopad


KAREL BOROMEJSKÝ
4. listopad
Patron: Lugana
Atributy: krucifix, lebka, nemocní, odznaky kardinálského či biskupského úřadu
* 1538 Arona; + 1584 Milán

Karel se narodil na hradě Arona. Byl třetí v rodině, po své sestře Alžbětě, která
později vstoupila do kláštera, a bratru Bedřichovi, knížeti z Oria. Už v dětství ztratil matku Margheritu, která pocházela z rodu Medici, a o jeho výchovu pečovala nevlastní matka Taddea. Otec ho určil pro kněžský stav, protože rodina měla v příbuzenstvu celou řadu významných osobností, především Karlova strýce Giana Angela da Medici, pozdějšího papeže Pia IV., takže před synem se otvírala skvělá kariéra.
Studoval v Pavii a v šestnácti letech byl už doktorem obojího práva. Spravoval rodové ~mění. měl obročí ze tří opatství, a když ho strýc papež povolal do Říma, byl jmenován kardinálem, apoštolským protonotářem, správcem milánské diecéze a navíc dostal legaci boloňskou a romagneskou. Karlovi bylo v té době dvaadvacet roků, ale nenechal se oslepit bleskem takové kariéry. Měl rozhodující roli v ukončení důležitého Tridentského koncilu, a když zemřel jeho starší bratr Bedřich, rozhodl se pro kněžskou dráhu. Doplnil si v Římě vzdělání a pak se dal vysvětit na kněze a poté na biskupa; svým přísným životem i horlivostí se stal vzorem preláta katolické reformy. V šestadvaceti letech byl jmenován milánským arcibiskupem, ale vázán svými povinnostmi v Římě, nastoupil v úřad až za dva roky; mezitím účinně přispěl k volbě papeže Pia V., budoucího světce.
Ve své diecézi začal horlivě prosazovat závěry Tridentského koncilu, jehož reformy se dotýkaly všech oborů církevního života; liturgie, správy jmění, vzdělání kléru, kontroly dobročinných zařízení, biřmování, manželství. Jeho činnost sloužila biskupům v Itálii i v ostatních zemích jako normy pro reformní činnost. Velká korespondence, vyplňující v Ambrosiánské knihovně sto svazků, ukazuje, co všecko musil překonávat, aby své reformy uskutečnil: na odpor se stavělo nejen světské i řádové kněžstvo, ale i místodržitel a senát, s nimiž se dostal do sporu kvůli církevní soudní pravomoci. Neváhal sáhnout i k exkomunikaci, což mu vyneslo hrozbu španělského dvora, že bude zbaven svého úřadu. Ze všech těchto sporů vyšel vítězně; děkoval za to nejen svému vlivu v Miláně, Římě, Madridu, ale především své pověsti světce, které se těšil v lidu i u mocných tohoto světa.
Hlavní činnost rozvíjel Karel Boromejský při vizitacích. Byl přesvědčen, že osobní přítomnost a vlastní příklad mohou odstranit nešvary a vést kněze a lid k pravému křesťanskému životu. Zajímal se o všecko - o dodržování církevních přikázání, o výchovu dětí, o péči o chudé, o to, jak žijí kněží a jak lid; zvláštní pozornost věnoval švýcarským údolím, kde bylo nejvíc nešvarů - konkubináty duchovních osob, kněžské děti na farách, pověry, magie. Svou horlivost, velkorysost i organizátorský talent prokázal nejvíc za velké morové epidemie v létě 1576. Kdekdo utekl z Milána, i členové vlády, a všecko spočívalo na něm; staral se o veřejné lazarety a nouzové špitály, potraviny, oděvy, léky, a protože při karanténě nesměl nikdo vycházet z domu, organizoval ambulantní péči, obzvlášť pro nemocné a umírající. Stejně jako u všech velkých světců katolické reformy, Ignáce z Loyoly, Filipa Neriho či Jana od Kříže, setkáváme se i u něho s horlivou snahou následovat ve všem Ježíše Krista, jít ve svém životě křížovou cestou.
Když se v říjnu 1584 vracel z kláštera Monte Varallo, kde trávil každoročně dny rozjímání a pokání, viděli lékaři, že jsou jeho síly zcela vyčerpány a konec neodvratný; přijal to klidně, třebaže mu bylo teprve čtyřicet šest roků.

Na obsah

LEV VELIKÝ
10. listopad
* Toskánsko  + 461 Řím

Lev I. a Řehoř I. jsou jediní papežové, kterým dalo potomstvo přívlastek Veliký. Lev se už jako arcijáhen těšil u římského kněžstva veliké vážnosti a sám císařský dvůr ho poslal jako prostředníka do Galie, aby urovnal spor mezi generálem Aetiem a senátorem Aibinem. Za této mise ho zastihla zpráva, že byl zvolen papežem. Sotva nastoupil na Petrův stolec, obrátil se proti manichejcům uprchlým ze severní Afriky, kteří získali v Římě značný vliv. Jejich praktiky se příčily běžným mravům, a proto uvítal, když byli císařským ediktem zbaveni občanských práv. Zákonem této sekty byla podle jeho vlastních slov lež, náboženstvím ďábel a obětí hanba. Za několik let po vypuzení manichejců z Říma ho žádal astorský biskup Turribius o pomoc proti sektě, která se ve Španělsku hrozivě rozmáhala - priscilliánůrn, ale největší potíže mu působili monofyzité, stoupenci křesťanského směru, jejž založil v pátém století alexandrijský kněz Eutychés svým učením, že po vtělení je v Kristu pouze jedna přirozenost, a to božská; nebezpečí bylo tím větší, že získal podporu na dvoře císaře Theodosia II.
Eutychovo učení bylo na synodě konstantinopolského patriarchy Flaviana odsouzeno a jeho původce sesazen. Eutychés se obrátil na papeže i císaře, ale Lev I. počáteční zaváhání Flaviana ve svém proslulém "dogmatickém listě" ospravedlnil. Eutychés a jeho přítel alexandrijský patriarcha Dioskur odpověděli protiútokem. Dioskur svolal s císařovou pomocí synodu do Efesu, ale tam nesměl být papežův dogmatický list čten; mnozí biskupové byli násilím donuceni podepsat prázdný papír a s Flavianem tam bylo nakládáno tak špatně, že za několik dní zemřel. Papežovy protesty proti "lupičské synodě" vyzněly naprázdno.
Roku 450 zemřel Theodosius II. a jeho sestra Pulcheria si za souhlasu vojska vzala generála Markiana. Nový císař chtěl založit jednotu říše na jednotě víry a navrhl Lvu I. svolat koncil. První zasedání bylo v Chalkedonu, a třebaže se projednávání Eutychovy a Dioskurovy věci neobešlo bez vulgárních scén, byl papežův dogmatický list předčítán a zároveň schvalován výkřiky účastníků koncílu: "To je víra otců, to je víra apoštolů! Petr promluvil skrze Lva!" Lev a pravověrnost zvítězili.
Když se po nerozhodné bitvě na Katalaunských polích stáhl Attila za Rýn a napadl roku 452 severní Itálii, poslal mu císař Valeriánus III. vstříc Lva I. Dojel až do Mantovy a tam se mu podařilo přemluvit Attilu k návratu; hunský vojevůdce kromě toho slíbil uzavřít s říší mír. Dnes lze těžko říci; jaká okolnost ho přiměla k tomu, aby z Itálie odtáhl, zda dojem, jaký na něho učinilo impozantní chování papežovo, či nemoci, které začínaly v jeho vojsku řádit, nebo hornatý středoitalský kraj, nevhodný k uplatnění hunské jízdy, ale Lev Veliký získal obdiv celého křesťanského světa. Podruhé zachránil Řím před vypálením a jeho obyvatele před vyvražděním, když roku 455 po smrti Valentiniana III. napadl vandalský král Geiserich papežské město, slibující bohatou kořist. V Římě nastal velký zmatek, kdo mohl, utekl, navíc nový císař Petronius byl svými vojáky zavražděn; autoritu si udržel jen Lev Veliký. Geiserich se po jednání s delegací, kterou papež vedl, spokojil se čtrnáctidenním pleněním města, uchránil však podle svého slibu apoštolské baziliky.
Lev Veliký byl spíš moralista než teolog, nezůstaly po něm žádné spisy, zato kázání a listy, vzácné svým obsahem i jasným, elegantním stylem.

Na obsah
 

MARTIN
11. listopad
Patron: vojáků, jezdců, zbrojířů
Atributy: jezdec na koni s půleným pláštěm, žebrák u koně, husa
* kolem 319 Sabaria + 397 Candes

Martin se narodil tři roky po vydání milánského ediktu, kdy církev byla na vzestupu nejen počtem svých příslušníků. ale i svým vlivem v oblasti občanskosociální a politické. Jeho otec, tribun císařského vojska, i jeho matka byli pohané. Když mu bylo dvanáct let, požádal proti vůli svých rodičů, aby byl přijat mezi katechumeny. ale pokřtěn byl až za šest roků. V patnácti letech vstoupil rovněž do vojska a stal se důstojníkem v císařově gardě. Už tehdy oceňovali jeho druhové jeho skromnost a lásku k bližním. V Amiensu se rozdělil o svůj vojenský plášť se žebrákem; v noci se mu prý zjevil Kristus, přioděný polovinou jeho pláště. Zakrátko opustil vojenskou službu a odešel do Poitiers, kam ho přitahovala pověst biskupa Hilaria, který ho později vysvětil na exorcistu. Když byl Hilarius vypovězen na Východ, vrátil se Martin do rodné Panonie a obrátil na víru svou matku. Bylo to v době ariánských zmatků, a když se postavil proti bludařům, vytrpěl ve své domovině nejedno příkoří. Odešel do Itálie a žil zprvu u Milána, později na ostrově v Janovském zálivu jako poustevník, ale po návratu Hilariově se vrátil do Poitiers. Nechtěl se však ani zde zříci své samoty a postavil si vně města poustevnickou celu, kam za ním později přicházeli žáci; vznikl tak klášter Ligugé, první ve střední Galii. Když se stal Martin roku 471 přes svůj nevalný zevnějšek a chování "sedláka od Dunaje" biskupem v Toursu, založil za čtyři roky v blízkosti města klášter Marmoutier, který se stal líhní misionářů a centrem galsko-franckého mnišského hnutí; z Ligugé i z Marmoutier vyšlo během staletí mnoho vynikajících biskupů a oba kláštery vůbec měly velký vliv na celý náboženský život církve z této strany Alp.
Martinův episkopát značí vítězství křesťanství v západní Galii; jeho misionářské cesty směřovaly k organizování prvních venkovských farností a k zakládání četných klášterů. Jeho působením se obrátilo na víru i mnoho předních osobností římské Galie, ale v posledních letech byl vystaven útokům méně horlivých nebo příliš světských biskupů. Církev byla v té době zahrnována dary od císaře i knížat a klérus si zvykl na pohodlí, pěkné oblékání i na první místo u stolu, takže se musilo zdát skandální, že jeden z biskupů vede život poustevníka, zříká se při bohoslužbě slavnostního trůnu, obléká se jako chudák. Dovedl snášet urážky, ale když šlo o církev, uměl vystupovat rázně, zastávat se všech, jimž bylo činěno příkoří, a to i v případech, kdy postižení nebyli vždycky bez viny, jako tomu bylo v případě vysoce vzdělaného, asketicky žijícího laika Priscilliána, jehož učení, blízké montanismu, se ve Španělsku rychle šířilo. Priscillián, který byl zvolen za biskupa v Ávile, byl přičiněním dvorních intrikánů odsouzen císařem Maximem pro magii k smrti - první trest
smrti v církevní historii, uvalený na kacíře. Martin, který roku 384 odsoudil v Bordeaux s ostatními biskupy jeho učení, jel do Trevíru za císařem prosit o život heretiků.
Zemřel v Candes a pohřben byl v Toursu; jeho hrob se stal ihned poutním místem. Jak byl ve Francii milován, je vidět z toho, že jeho jméno nese 485 městysů nebo vesnic a 3667 farních kostelů.

Na obsah

 

ANEŽKA ČESKÁ
13. listopad
Patronka: česká, nemocných, chudých a trpících
Atributy: odložená koruna, almužna, beránek, kostel, žebrák
* 1215 Praha; + 1282 Praha

Svatá Anežka Česká byla dcerou krále Přemysla Otakara I. Zaslíbil ji následníku císaře Fridricha II., pozdějšímu králi Jindřichu VII., a poslal ji na dvůr Babenberků do Rakous, aby se naučila dvorským mravům. Leopold VI. Babenberský však přemluvil císaře, aby dal svého syna místo Anežce jeho dceři Markétě; a tak byla poslána zpátky do Čech. Přemysl Otakar I. odpověděl na tuto urážku vpádem do Rakous.
Anežka však už dávno toužila vstoupit do kláštera, ale pro otcův odpor se to mohlo uskutečnit až po jeho smrti 1230. Příkladem jí byli František a Klára z Assisi, kteří opustili vznešené příbytky svých rodičů a bydleli v klášterech menších bratří a sester na okraji města, kde se dělili s chudými o jejich úděl. Mezi pražskými minority byli dva mniši, jeden z Wormsu, druhý Dětřich z Kutné Hory, kteří Anežku doporučili svaté Kláře, jež k ní našla brzy tak srdečný vztah, že ji nazývala "polovinou své duše". Uchovaly se čtyři láskyplné listy, které napsala Klára Anežce. Týkají se fundace a vnitřního uspořádání kláštera klarisek, které Anežka v Praze založila; klarisky jsou ženská odnož františkánů. Z jejího podnětu postavil její bratr Václav I. klášter, zvaný České Assisi, jehož první abatyší se stala Anežka. Tam byla roku 1282 pohřbena, ale její hrob nebyl dosud přes usilovné pátrání objeven. Při ženském klášteře byl současně založen menší klášter františkánů, což vedlo k postavení dvou sousedících kostelů, sv. Františka, ženského, a sv. Salvátora, mužského. Neobyčejný význam v tom rozlehlém komplexu budov měla nemocnice, jejíž špitální bratrstvo povýšil papež Alexandr IV na řád křižovníků s červenou hvězdou.
Klášter klarisek, jehož srdcem i duší byla Anežka, měl takovou přitažlivost, že do něho vstupovaly dcery nejvyšší české šlechty, které vyrůstaly v hojnosti, nadbytku, a nyní vedly život krajní chudoby, odříkání a pokání. Brzy musily být v Čechách zakládány pobočky a hnutí přesáhlo do Polska; za Josefa II. byl klášter roku 1782 zrušen.

Na obsah

 

ALBERT VELIKÝ
15. listopad
Patron: teologů a přírodovědců
Atributy: kniha
* kolem 1200 Lauingen  +1280 Kolín nad Rýnem

Albert pocházel ze švábského rytířského rodu a jako jinoch odešel na studie do Padovy. Tam se setkal s generálem dominikánského řádu a ve třiadvaceti letech vstoupil mezi jeho řeholníky. Vyučoval pak v Kolíně, který byl tehdy největším německým středověkým městem, v Hildesheimu, Freiburgu, Řezně, Štrasburku, ale to byly jen přechodné stanice - mířil především do Paříže, kde byla první opravdu evropská univerzita. Dominikánský řád zde měl dvě učební stolice, ale jmenovat ze svých krajanů profesory bylo přednostním právem Francouzů; Albert první tuto národní výsadu prorazil. Přednášel zde teologii a při tom začal s redakcí své filozofické a vědecké encyklopedie; vycházel přitom ze studia Aristotela, jehož díla tehdy pronikala do vyučování a do vysoké kultury. Byl to smělý podnik, který vzbudil senzaci nejen novotou svého objektu a metody, ale i proto, že veřejné čtení Aristotelových spisů bylo několikrát církví zakázáno.
Roku 1248 byl Albert jmenován prvním profesorem právě zřízeného kolínského studium generale, kde kolem sebe shromáždil studenty z dvaceti národů; jeho žákem byl též Tomáš Akvinský, před jehož velikostí se později v úctě skláněl a ještě ve vysokém věku spěchal do Paříže, aby obhajoval jeho učení. Kolín se stal jeho milovaným městem, dlouho byl také nazýván Albertem Kolínským. Ve věku šedesáti let převzal na papežův rozkaz, byť nerad, řezenské biskupství; odvádělo ho to totiž od jeho vědecké a filozofické práce. Vykonal v této diecézi, co od něho papež očekával, a po dvou letech prosil, aby byl tohoto úřadu zproštěn. Během dalšího roku hlásal kříž v Německu a v Čechách, vykonal ještě několik misí a od roku 1270 znovu přednášel v Kolíně. 1274 se účastnil II. koncilu v Lyonu; tam se dozvěděl o smrti svého největšího žáka Tomáše Akvinského.
Albert Veliký - tak ho nazývali už jeho současníci - či také doctor universalis, proslul především jako přírodní badatel. Už v Itálii se mu příroda otevřela se všemi svými zázraky a záhadami a během času se obeznámil se všemi obory přírodních věd, medicínou, fyziologií, zoologií, botanikou, fyzikou, chemií, geologií, mineralogií, astronomií. Jeho velkou zásluhou je, že jako jeden z prvních využívat experimentu, i tím vstoupil do evropského myšlení; nezakládal své učení na autoritativní víře. Pokud jde o Áristotela, očistil jeho spisy od všeho, čím je zkreslili a různě deformovali Arabové, a postavil je do služeb teologie; všeho toho mohl plně využít Tomáš Akvinský. Kdo přehlíží Albertův život, ptá se bezděky, jak mohl jediný člověk při takovém pracovním přetíženi a duševní námaze tahle všecko zvládnout.

Na obsah
 

MARKÉTA SKOTSKÁ
16. listopad
* kolem 1046 Teska  +1093 Edinburgh

Markéta byla dcera anglického prince Eduarda, žijícího ve vyhnanství na uherském dvoře, a uherské princezny. V deseti letech přišla do Anglie na dvůr svého prastrýce Eduarda Vyznavače, ale po ztracené bitvě u Hastingsu, která otevřela Vilému Dobyvateli cestu do Anglie, utekla do Skotska; tamější král Malcolm III. se stal roku 1070 jejím manželem. Z tohoto manželství se narodilo šest chlapců a tři děvčata; mezi nimi i svatý David a svatá Matylda. Mírná Markéta měla na drsného krále blahodárný vliv, který zemi prospěl; přinášela na dvůr kulturu, politický smysl, milosrdnou lásku, využívala svého postavení k tomu, aby utužila vztah mezi Skotskem a apoštolskou stolicí. Zemřela několik dní poté, co jí došla zpráva o krvavé smrti jejího manžela Malcolma a syna Eduarda ve válce proti anglickým Normanům.

Na obsah
 

GERTRUDA
16. listopad
1256 Durynsko  +1302 klášter Helfta

Gertruda byla dána v pěti letech - snad byla sirotek, o její rodině nic nevíme - do cisterciáckého kláštera Helfta poblíž Eislebenu a tam se jí dostalo pod vedením abatyše Gertrudy von Hackeborn, sestry svaté Mechtildy, humanistického i teologického vzdělání; v tomto klášteře žila čtyřicet let, až do své smrti. V šestadvaceti měla vidění, po němž se obrátila od vášnivě pěstovaných světských studií a dala se cele lásce Boží. Viděla před sebou Krista a slyšela jeho hlas: "Neboj se. Chci tě zachránit a učinit svobodnou." Dlouho mlčela o této mystické milosti i viděních, která byla obvykle spjata s liturgickou slavností. Teprve od Zeleného čtvrtku 1289 začala o tom mluvit a psát; obzvlášť často mluvila o tajemství eucharistie a o srdci Ježíšově. Téměř všecka dnešní vzývání v litanii k Jeho srdci jsou už v jejích spisech, psaných latinsky a překládaných od XIV století do všech hlavních evropských jazyků. Její velké dílo Legatus Divinae pietatis je rozděleno do pěti knih; jen druhá je psána její rukou, ostatní zaznamenaly její spolusestry, které jí sloužily s vroucí, pokornou láskou až do smrti. Vyznačuje se čistou latinou, prozrazující velké vzdělání, smysl pro krásu a uměleckou imaginaci, a její mravní, neobyčejně bohatá doktrína otvírá perspektivy, s jakými se setkáváme u velkých křesťanských mystiků.

Na obsah
 

ALŽBĚTA UHERSKÁ
17. listopad
Atributy: růže, almužna, žebrák, džbán
* 1207 hrad Sáros Patak  +1231 Marburg

Narodila se jako dcera uherského krále Ondřeje II. a byla ve čtyřech letech zasnoubena Ludvíkovi, synu durynského lankraběte; vychována byla na hradě Wartburku pod vedením své budoucí tchyně Sofie. Kouzlo a cizokrajný temperament získaly dítěti brzy náklonnost rodiny i přátel; se snoubencem Ludvíkem, starším o sedm roků, ji spojovala srdečná láska. Když dorůstala, pozorovala ji Sofie s neklidem: Alžběta uprostřed nejživější hry najednou přestala z lásky k Bohu, jak říkala - a také její chování k lidem a dětem níže postaveným zaráželo; byla k nim dobrá, jako by byla s nimi spřízněna. U dvora váženého lankraběte budilo pohoršení i to, že milovala divokou jízdu na koni, zatímco se od ní očekávalo zdrženlivé chování šlechtické slečny. Ve čtrnácti letech se provdala za Ludvíka a jejich šťastné manželství trvalo šest roků. Tehdy v církvi zářilo oslnivé světlo Františka z Assisi a Alžběta toužila prožívat františkánský ideál. V době, kdy Ludvík bojoval po boku císaře Fridricha II., věnovala se s láskou chudým a výchově svých tří dětí. Když její muž odjížděl na křížovou výpravu, doprovázela ho dva dny, nemohouc se od něho odloučit; tím větší rána pro ni, když pak přišla zpráva, že zemřel v Itálii na mor. Zvolala: "Ach Pane Bože, teď je pro mě celý svět mrtvý!"
Odešla dobrovolně, potají z Wartburku a usadila se v Eisenachu; pozdější doba, která nemohla pochopit, že by mohla kněžna tíhnout celým srdcem k chudobě a ubohým tohoto světa, měla za to, že byla z hradu vyhnána. Žila ve františkánské chudobě, nalézajíc oporu v papeži Rehoři II., který jí ještě jako kardinál daroval plášť světce z Assisi. Svěřil ji péči a vedení Konráda z Marburgu; byl to vážný, svatou horlivostí prostoupený kněz, jenž sám žil také v chudobě a v přísné askezi, ale o jehož výchovném přístupu k Alžbětě lze mít pochybnosti: pro malé provinění ji bičoval, a kde v ní objevil nějaký přirozený sklon, snažil se ho udusit. Nakonec ale i jemu působilo starost, jak udržet její františkánský zápal v únosných mezích. Psal po její smrti papeži: "Prosila mě se slzami v očích, abych jí dovolil jít ode dveří ke dveřím a žebrat."
Ze svého vdovského jmění založila Alžběta v Marburgu špitál a sloužila tam jako ošetřovatelka v šedém oděvu dcery třetího řádu svatého Františka; brala na sebe práce, které nikdo nechtěl dělat. Zemřela po krátké nemoci; až do poslední chvíle zůstávala dětsky veselá a své družky ještě utěšovala.

Na obsah
 

CECÍLIE
22. listopad
Patronka: hudebníků a básníků
Atributy: varhany, housle, loutna, růže a lilie

O svaté Cecílii nevíme nic určitého, známe jen vyprávění bez historické ceny o římské panně, která o svatební
noci oznámila svému ženichu Valerianovi, že nad jejím panenstvím bdí anděl a že i on ho může spatřit, dá-li se pokřtít papežem Urbanem; stejnou výhodu může získat při křtu i její bratr Tiburtius. Římský prefekt Almachius dal oba mladé muže zatknout a mučit, zatímco Cecílie byla vězněna ve vlastním domě. Když ji předvedli před Almachia, odepřela obětovat bohům. Prefekt ji odsoudil k upálení, ale ona zázračně unikla, a když ji pak chtěl kat stít, pouze ji zranil. Panna nakonec zemřela a byla pohřbena na Kalistově hřbitově; svůj dům odkázala papeži Urbanovi.
Toto vyprávění nestojí na ničem pevném; nelze ho zařadit do chronologie; papeže Urbana nemůžeme identifikovat; Tiburtius a Valerian, římští mučedníci, nemají nic společného s Cecílií, jejíž jméno bylo poprvé vysloveno až v pátém století. Ve skutečnosti je to epizoda přenesená do římského prostředí z vandalského pronásledování v Africe na sklonku pátého století. Když chtěl římský životopisec svatých, aby africký příběh vypadal jako jeho vlastní, převzal osoby ze římského seznamu mučedníků. Pokud jde o jméno kostela svaté Cecílie, byla jeho zakladatelkou Cecílie, která nemá s naší svatou nic společného. Její kult byl přes to všecko v šestém století na takovém vzestupu, že je její jméno v mešním kánonu. Světice se navíc stala patronkou hudebníků, protože prý v den své svatby, když hráli na své nástroje, zpívala ve svém srdci chválu na Boha.

Na obsah

KLEMENT I.
23. listopad
I. století

Klement byl třetím nástupcem svatého Petra v Římě; úřad zastával od roku 88 do roku 97. Svatý Irenej a svatý Jeroným tvrdí, že byl vysvěcen knížetem apoštolů, které prý ještě viděl a jejichž kázání poslouchal. Zda byl tento Klement spolupracovníkem Pavlovým, o kterém se mluví v listu Filipanům, není jisté, ale možné. Za pravdivé nepovažujeme ani vyprávění, že byl členem císařské dynastie flaviovské. Ve skutečnosti nevíme nic o jeho původu, pastýřské činnosti a okolnostech jeho smrti; je také bez podkladu tvrzení, že zahynul za Traiana na Chersonésu; navíc se mu přisuzuje série apokryfů nazvaných Klementské apokryfy. Máme však od něho důležitý dopis, který adresuje jménem římské církve církvi korintské; zachoval se nám v rukopisu bible z pátého století. Prozrazuje důkladnou znalost Písma a zběhlost ve stoické filozofii; navíc tlumočí přání římského papeže, aby ho poslouchali i vzdálení křesťané.

Na obsah

KOLUMBAN
23. listopad
* kolem 540 Leinster  + 615 Bobbio

Kolumban byl jediné dítě bohatých rodičů, průvodem Ir. Když na návštěvě u jednoho poustevníka uslyšel volání Boží, vstoupil přes odpor své matky do kláštera Cluam-Inis v Ulsteru a odtud přešel do Bangoru, vedeného svatým Comgallem. Ten mu po dlouhém období asketismu a vysvěcení na kněze dovolil, aby se skupinou dvanácti mnichů odplul jako misionář na evropskou pevninu. Ať to bylo dobré jméno Irů nebo Kolumbanova osobnost, začátek byl provázen úspěchem: po přistání v Armorice dovolil mu král austrasijské části francké říše, aby se usadil v Annegray na okraji Vogéz; už cestou se k němu připojili další druhové. Hlásili se i domácí mniši, a proto roku 590 zabral Kolumban Luxovium, trosky sousedního lázeňského města zpustošeného Huny, a založil tam druhou náboženskou obec, Luxeuil, kde pak vznikla v prostorném klášteře celá řada řemeslnických dílen. Přicházeli další novicové a Kolumban zbudoval třetí' objekt: Fontaines, postavený na pasece šest kilometrů od Luxeuilu. Ve všech třech klášterech se žilo podle regule založené na naprosté poslušnosti, mlčení, půstu, zdrženlivosti; porušení řádu se tvrdě trestalo, i ranami biče. Nebyl to jen rozdíl ve způsobu života, ale i povahové rozdíly, co vedlo ke třenicím s franckou hierarchií. Irové nebyli z domova zvykli přiznávat biskupovi disciplinární právo, a Kolumban nebyl muž, který by se dal odvrátit od vytčené cesty. Dopisy, jež psal na obhajobu své věci papežovi, patří k nejdůležitějším svědectvím západní církevní historie raného středověku. Když pak ukazoval na nešvary i světských pánů, nařídil mu Thierry, král Austrasie, aby se vrátil se svými druhy do Irska. V přístavu Nantes se jim podařilo uniknout; zamířili do Neustrie: Bylo jim řečeno, že jejich činnost by byla obzvlášť žádoucí na horním Rýně, a proto když jim dal král k dispozici loá, pluli vzhůru po Rýnu. K prvnímu setkání se zbytky pohanství došlo při Curyšskémjezeře. Pňbyli tam právě o náboženské slavnosti a Kolumban se rozhněval, naházel jim bůžky do vody a dřevěný templ zničil; jen útěkem se mohli zachránit před zuřivostí domorodců. Pobyt na Bodamském jezeře trval sice o něco déle, ale bez úspěchu. Domorodci pod záminkou, že Irové ohrožují jejich lovecká práva, donutili úřady, aby Kolumbana a jeho druhy vypověděly. Jediný, kdo tam zůstal, byl mnich Gallus, který se brzy naučil nářečí tohoto kraje a působil v blízkosti Bodamského jezera až do smrti.
Kolumban a jeho druhové překročili Alpy a byli přátelsky přijati lombardským králem Agilulfem, jenž o nich slyšel od svých franckých příbuzných. S jeho svolením usadil se Kolumban v Bobbiu, kam za nim později přišlo poselstvo vedené jeho žákem Eustasiem: král Chlotbar ho prosil, aby se vrátil do francké země. Kolumban se ve své odpovědi nevracel k tomu, co nepříjemného tam prožil, a doporučil králi Eustasia.
Svatostí svého života a svou regulí, která ještě dlouho po jeho smrti měla velký vliv i v dalekých končinách křesťanského světa, vstoupil Kolumban do církevní historie. Za svého života založil četné kláštery, po jeho odchodu pokračovali v jeho činnosti žáci; jejich působení připravovalo mírnější apoštolát svatého Benedikta.

Na obsah

ONDŘEJ
30. listopad
Patron: sedláků, rybářů
Atributy: ryba, rybářská sít' kříž a provaz
I. století

Byl rybářem a měl bratra Šimona, oba bydleli v Betsaidě. Když vrhali sítě do Genezaretského
jezera, vyzval je Ježíš, aby šli za ním. Ondřej tvoří se Šimonem, Petrem, Jakubem a Janem skupinu privilegovaných učedníků Kristových. Čtvrté evangelium nás poučuje, že Ondřej byl zprvu žákem Jana Křtitele, který označil Ježíše jako "Beránka Božího". Nadšen rozhovorem s Ježíšem, přivedl k Mistrovi i svého bratra. S Ondřejem se setkáváme v epizodě vyprávějící o zázračném rozmnožení chlebů; na něho se obrátili Řekové, kteří si přáli spatřit Ježíše Krista.
Římská církev dávala Ondřejovi ve svém kultu přednostní místo: "Ondřej, služebník Kristův, důstojný apoštol Boží, bratr Petrův a jeho druh v mučení." Můžeme-li věřit jistým zprávám apokryfního rázu, oba bratři podstoupili stejný způsob umučení: Ondřej byl prý ukřižován v Patrasu v Řecku za přítomnosti lidu stejně jako Petr v Římě v Neronově cirku. Cařihradská církev si vybrala za patrona apoštola, v němž zdraví "prvního povolaného" - první potkal Ježíše na břehu Jordánu druhý den po jeho křtu - proto také obě "církve-sestry" chtěly udělat z ikony Polibek Petra a Ondřeje obraz své cesty k jednotě. Tu také předal patriarcha Athénagoras I. papeži Pavlu VI., když si na hoře Olivové vyměnili v den Zjevení Páně 1964 polibek usmíření.

Na obsah