Svatí a světice církevního roku - říjen


TEREZIE OD DÍTĚTE JEŽÍŠE
1.říjen
* 1873 Alençon; + 1897 Lisieux

Terezie byla poslední z devíti dětí Louise Martina a Zélie Guerinové. Její rodiče pomýšleli zprvu na to, že budou sloužit Bohu v klášteře; jejich touha se jim splnila v dětech; pět z nich bylo řeholnicemi, z toho čtyři v karmelitském řádu v Lisieux. Když byly Tereze čtyři roky, zemřelají matka a celá rodina se odstěhovala z Alençonu do Lisieux; za pět let vstoupila Pavlína do kláštera a za rok po ní nejstarší Marie. Tereza už při prvním přijímání prosila Pána, aby "jí vzal svobodu", a chtěla by rovněž do karmelitského řádu, bylo jí však teprve patnáct. Otec by souhlasil, ale biskup Delastroette zakázal její přijetí a také rozmluva s biskupem Hugoninem z Bayeux nevedla k ničemu. Když Tereza doprovázela otce a sestru Célinu na pout' do Říma, byl do věci zasvěcen i papež Lev XIII., ale i ten ji odkazuje na církevní představené; nakonec dal biskup z Bayeux přece jen svolení a Terezin sen se splnil.
Karmelitský řád žádá na řeholnicích tvrdou kázeň, a tak hned první den šla Tereza se sestrou Marií do prádelny a pak zametala schody a ložnici; manuální práci bylo vymezeno pět hodin, chórové modlitbě a rozjímání šest a půl, osvěžení a soukromému zaměstnání čtyři, cvičení novicek půl, jídlu hodina a tři čtvrti, spánku šest až sedm. Prvních pět let trpěla Tereza pocitem samoty, ale po otcově smrti vstoupila do řádu i sestra Celina, kterou měla obzvlášť ráda, a kromě toho dostala od Pavlíny, která se mezitím stala převorkou, příkaz psát vzpomínky z dětství. Tereza už předtím psala verše a dokonce napsala i divadelní hru Poslání Jany z Arku; nyní byly její zápisky obráceny cele k vnitřnímu světu; vznikla tak Historie jedné duše a kromě toho převorka zachytila její Slova. Je to poselství prosté lásky, ale jak žhavé, tak cele obrácené ke Kristu; nesčetným duším, které se zalekly příliš složité askeze, ukázala cestu k Bohu. Ve své pokoře nazývá svými "bratry" nevěřící i hříšníky; chtěla milovat Ježíše víc, než byl kdy milován, nabízela se milosrdné Boží lásce za zápalnou oběť, chtěla milovat všecky lidi, jak je Kristus miloval.
Její křehké zdraví však nakonec nesneslo tvrdý život karmelitek; o Velikonocích 1896 už kašlala krev, za rok ji přenesli na ošetřovnu a tam zemřela. Zpráva o její svatosti se brzy přenesla přes zdi karmelitského kláštera i města Lisieux; město samo se stalo poutním místem Západu a mezi rokem 1929 až 1954 byla tam na její počest postavena bazilika.

Na obsah

FRANTIŠEK Z ASSISI
4.říjen
Patron: chudých, zvířat a přírody
Atributy: ptáci, jehně, vlk, stigmata, kapuce na hlavě
* kolem 1189 Assisi; + 1226 Assisi

Františkův otec Pietro di Bernardone byl bohatý obchodník suknem; ze svých cest po Francii si přinesl sympatii k této zemi, proto dal také svému synu Janovi jméno František. Patnáctiletý chlapec musil pomáhat v otcově obchodě, a přitom snil o rytířských činech. Když vypukla válka mezi Assisi a Perugiou, bránil statečně rodné město, ale byl zajat a zůstal v zajetí rok. Roku 1205 odešel do Apulie, aby bojoval s papežským vojskem proti císaři, ale když slyšel ve snu Krista, jak mu říká: "Jdi, oprav můj zřícený chrám", vrátil se do Assisi a věnoval se stále horlivěji modlitbě a rozdávání almužen. Měl kvůli tomu s otcem obchodníkem dramatické výstupy, ale nakonec se přece jenom mohl dát do služeb Bohu. Žil dva roky jako poustevník, a když roku 1209 v kostele Santa Maria degli Angeli slyšel slova evangelia, kde posílá Ježíš své učedníky hlásat Boží království, uzdravovat a říká jim: , Nic si neberte na cestu. ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani na sebe dvě suknice,`` pochopil, v čem spočívá jeho apoštolát. Přidružili se k němu dva druhové, a když na něm chtěli reguli, jak žít, odpověděl: "Tu radu si musíme vyprosit od Boha." Odebrali se do kostela, a když pak František otevřel evangelium, nalezl tam slova: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a dej t chudým, a budeš mít poklad v nebi. Potom přijď a následuj mě!" "Kdo chce jít za mnou; zřekni se sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě." František řekl svým druhům: "Toto je náš život a naše regule stejně jako všech těch, kdo se chtějí k naší obci připojit."
Roku 1210 přišla nevelká skupina v čele s Františkem do Říma a papež Inocenc III. schválil ústně reguli menších bratří. Františkánský ideál byl zcela evangelický: čistota, chudoba a pokora, radost v míru. Františkova jemná poezie, jeho důvěrný vztah k přírodě dávají tomu všemu zcela zvláštní odstín, nejlidštější, jaký jsme od světce slyšeli.
První františkáni se usadili v Portiunkule u Assisi a začali kázat v Itálii. 1212 založil František s Klárou řád klarisek a pokusil se připojit ke křižákům, aby v Sýrii obracel na křesťanskou víru muslimy. Loď' byla za bouře vržena na pobřeží a František začal kázat v Umbrii. Pro svou komunitu získal darem horu La Verna a roku 1214 už zas odjíždí do Španělska hlásat evangelium Maurům; pro nemoc se však musil vrátit do Itálie. Účastnil se IV lateránského koncilu a papež znovu schválil jeho reguli. Za čtyři roky byl už zase František na cestě do Egypta, kam plul za křížovou výpravou s úmyslem obrátit na víru sultána. Když se dozvěděl, že dva jeho vikáři zavádějí v řádu změny, vrátil se do Itálie a vzdal se úřadu generálního představeného; svěřil jej jednomu ze svých prvních druhů, Petru z Catanie. Začal znovu kázat a žít jako poustevník; za dva roky založil třetí řád františkánský a vyhlásil novou reguli řádu: zrevidoval ji ještě jednou na popud kardinála Ugolina Conti a tu papež Honorius III. roku 1223 definitivně schválil. Když se o rok později uchýlil do ústraní na horu La Verna, objevily se na jeho těle jizvy po ranách Kristových; teď' už nejen svým životem, ale i utrpením byl podoben Kristu. Vrátil se do Assisi a těžce onemocněl, navíc ztrácel poznenáhlu zrak, následek oftalmie, kterou si přivezl z Východu.
Svatý František z Assisi patří do krásného písemnictví italského svým hymnem Píseň bratra slunce, který vznikl podle legendy v bídné chatrči v S. Damiano v Umbrii a byl dokončen měsíc před autorovou smrtí; František a veškeré tvorstvo v něm oslavují Boha. Starý názor, že hymnus je překladem z latiny a že je popřením středověké askeze, jako by předjímal renesanci, je už znalci opuštěn. Je psán v nářeční próze umbrijské s asonancemi, stylizované podle latiny, formálně napodobuje rytmus středověké latinské prózy a obsahově žalmy Davidovy a Danielův chvalozpěv tří mládenců v peci ohnivé, překonává je však vroucností v uctívání Nejvyššího. Život svatého Františka napsal sv. Bonaventura. Příběhy ze života Františka a jeho druhů, skrovné ceny historické, ale dobře zachycující kouzlo, kterým postava světcova působila na současníky a generace následující, obsahují Kvítka svatého Františka; pořídil je kolem roku 1350 podle latinského textu florentský mnich.
Smrt svatého Františka byla stejně dojímavá jako jeho život. Když mu řekli, že podle lékařského mínění zemře začátkem října, zvolal radostně: "Bud' vítána, sestro smrti!" Chtěl se i ve smrti podobat obnaženému Ukřižovanému, a dal se svlečený položit na holou zem a svou duši vděčně vrátil Stvořiteli.

Na obsah

 

BRUNO
6. říjen
* 1030 Kolín nad Rýnem; +1101 La Torre, Kalábrie

O rodině a dětství Brunově nevíme nic; studie začal v Kolíně nad Rýnem a dokončil v Remeši. Tam byl při katedrále kanovníkem, dále církevním školním dozorcem a kromě toho vyučoval svobodným uměním a teologii; mezi jeho žáky náležel rovněž budoucí papež Urban II. Účastnil se bojů římské církve, především papeže Řehoře VII., proti svatokupectví a úpadku mravů v kněžských kruzích. V tom směru byl nejvíc kritizován remešský biskup Manassés, zneužívající své moci ke škodě kanovníků i řeholníků; vyvolal skandál, když své oběti a dokonce i papeže zesměšňoval. Když byl konečně zbaven úřadu a exkomunikován, nabídl papežský legát biskupský stolec Brunovi, ale ten tuto lichotivou nabídku odmítl. Už předtím bylo zřejmé, že touží po samotě a chudobě, rozjímání a askezi.
Roku 1083 se vydal s dvěma druhy do Séche-Fontaine, kde si zařídili malou poustevnu; takových poustevnických skupin, žijících podle řehole či bez ní, bylo v té době hodně. Jen asi dvě míle odtud byl klášter Molesme, kde byl opatem světec Robert, velká postava cisterciáckého řádu. Ten doporučil Brunovi, aby se spolu se svými šesti druhy obrátil na biskupa Huga v Grenoblu. Hugo zavedl skupinu do horského údolí, položeného vysoko mezi nepřístupnými horami; toto pusté místo se jmenovalo latinsky Cartusia, francouzsky Chartreuse; za rok zde už stál kostel. Řeholníci v tomto klášteře se jmenovali kartuziáni; později se stala Kartouza centrem řádu, který proslul tím, že jako jediný řád katolické církve nikdy nepotřeboval žádnou reformu. Bruno původně asi nezamýšlel zakládat řád, stačilo mu pokračovat v poustevnické tradici, takže neměli ani psanou řeholi; byl to odlišný způsob života než v klášteřích svatého Benedikta.
Po šesti letech klidného, rozjímavého života byl Bruno vytržen z prostředí, kde se cítil šťastný: papež Urban II. povolal svého bývalého učitele do Říma jako svého poradce a pověřil ho několika misemi; účastnil se i italských koncilů. Papež měl v úmyslu uplatnit latinský vliv v řeckém prostředí Kalábrie a zároveň se Brunovi odměnit za jeho služby: nabídl mu úřad biskupa v Reggiu, ale on znovu odmítl mitru, přitahován stále víc poustevnickým životem. Urban II. mu dovolil založit kartuziánský klášter v La Torre; tam Bruno za deset let zemřel. Řehole kartuziánského řádu byla sepsána za čtvrtstoletí po jeho smrti, ale opírala se o pravidla, podle nichž se žilo v kartouzách pod jeho vedením.

Na obsah

 

DIONYSIUS (DENIS) A DRUHOVÉ
9. říjen
Patron: Paříže III. století Atribut: se sťatou hlavou

Biskup a mučedník Dionýsius není oním Divišem, členem areopagu, který po proslulé řeči svatého Pavla přijal víru. Dionýsius, Denis, byl prvním pařížským biskupem. Podle zprávy Řehoře z Toursu byl kolem roku 250 poslán papežem Fabiánem se šesti biskupy do Galie a zde podstoupili mučednickou smrt. Na jeho hrobě dala svatá Jenovéfa postavit 495 baziliku Saint-Denis, blízko níž bylo založeno v VII. století slavné opatství, kde byli později pohřbíváni francouzští králové, královny i jejich děti. V Jeronýmově martyrologiu se uvádějí jako mučedníci Dionýsovi druhové Rustikus a Eleutherius.

Na obsah

 

JAN LEONARDI
9. říjen
* 1541 poblíž města Lucca; + 1609 Řím

Jan byl zprvu pomocníkem lékárníka, pak studoval teologii a ve třiceti letech byl vysvěcen na kněze. Vedle své činnosti v nemocnicích a věznicích pracoval ve smyslu Tridentského koncilu na náboženském vzdělání mládeže; 1574 vydal příručku pro vyučování náboženství. K podpoře své práce i pokračování v ní založil laickou společnost, kterou biskup z Lukky a později papež Klement VIII. potvrdili. 1574 založil rovněž řád Matky Boží, který byl později sloučen s piaristy. Jeho reformní snahy narazily v Lucce na prudký odpor, takže musil z města odejít. Šel do Říma a prosazoval i tam špitální zřízení a školství. Papež Klement VIII. mu svěřil vizitaci i reformu mnoha řádů. 1603 založil Jan v Římě studijní kolej ku vzdělání misionářů, z níž později vznikla kolej propagační kongregace. Jan zemřel na mor.

Na obsah

 

RADIM
12. říjen
X. století

Radim byl mladší, nevlastní bratr svatého Vojtěcha. Spolu s ním vstoupil do benediktinského kláštera sv. Bonifáce a Alexia v Římě, provázel ho na jeho apoštolských cestách i na misii v Prusku, kde byl svědkem jeho mučednické smrti roku 997. Roku 1000 byl jmenován prvním arcibiskupem nového arcibiskupství zřízeného Otou III. nad hrobem sv. Vojtěcha v Hnězdně. 1039 přenesla česká výprava Břetislava I. jeho tělo spolu s bratrovým do Prahy. V Polsku byl uctíván jako blahoslavený, v Čechách jako svatý.

Na obsah

 

KALIST I.
14. říjen
+ 222 Trastévere

Kalist byl jako otrok jistého křest'ana poslán do sardinských dolů a když byl z otroctví propuštěn, povolal ho papež Zefyrin do Říma a pověřil správou křest'anského hřbitova na via Appia; hřbitov pak nesl jeho jméno. Po Zefyrinově smrti byl zvolen rozhodnutím kněžstva i lidu za jeho nástupce, ale volba vyvolala prudký protest presbytera Hippolyta, pozdějšího vzdoropapeže, který ho neprávem obvinil z bludařství a laxismu.
Zásahy papeže Kalista I. po stránce dogmatické jsou velmi závažné. Jako odpůrce sabelianismu, který popíral rozlišování tří osob v nejsvětější Trojici, definoval božskou jednotu a rozlišení Otce a Syna. Uznával platnost manželství mezi svobodnými ženami a otroky; ve všem svém rozhodování se přikláněl ke shovívavosti, což mu vyneslo prudké útoky přísného Tertulliána. Kalist I. byl prý roku 222 za protikřest'anského srocení ubit. 1960 byl na via Appia nalezen jeho hrob. Protože nebyl pohřben v papežské hrobce, stala se domněnka, že zahynul mučednickou smrtí, ještě pravděpodobnější.

Na obsah

 

TEREZIE OD JEŽÍŠE (Z ÁVILY)
15. říjen
* 1515 Ávila; + 1582 Alba de Tormes

Teresa de Cepeda y Ahumada, nazývaná také Terezie Ježíšova, pocházela ze šlechtické kastilské rodiny; sourozenců bylo jedenáct, z toho tři děvčata. Obě sestry byly vdané a také Tereza od svých čtrnácti let do osmnácti byla přístupná všemu, co mladé dívky okouzluje - kráse, lásce, snad i tajné myšlence na sňatek. Byla od dětství impulzivní, temperamentní, měla kolem sebe stále chlapce, družky, "uměla dělat lidem radost a rozesmát je"; to jí zůstalo po celý život. Přitom však milovala misionářské i rytířské příběhy, dokonce jako děvče utekla se svým bratrem z domova do "země nevěřících", aby se stala mučednicí. Každého překvapilo, když v devatenácti letech vstoupila přes otcův odpor do karmelitského řádu v Ávile, kde žilo 180 řeholnic. Ty se řídily sice regulí, ale spíše umírněně. Terezie, dívka vášnivého srdce, jasné intuice a neobyčejného organizačního talentu, brala všecko tak opravdově, až se roku 1538 zhroutila. Čtyři dny ji svíraly svalové křeče, pak už se zdálo, že je mrtvá, a jen zásluhou svého otce Alonsa nebyla pohřbena zaživa. Vyčítala si pak vlažnost, ale teprve roku 1555 se rozhodla, že bude žít životem přísně klášterním. Měla vidění, kterých se zprvu děsila, ale ta byla později prohlášena uznávanými teology za pravá a její líčení ve shodě s katolickou vírou; velmi jí pomáhali její jezuitští i dominikánští zpovědníci. Po jedné takové extatické chvíli učinila slib, že bude jednat ještě dokonaleji a řádovou řeholi dodržovat ještě věrněji; v tom směru ji podporoval druhý velký španělský mystik Jan od Kříže. S jeho pomocí založila 1562 klášter bosých karmelitek; jeho brána se otevřela před čtyřmi novickami bez věna, odhodlanými vést život zcela oproštěný, jak to symbolicky naznačovaly jejich nohy bez obuvi. Tak vznikla opravdová kongregace "bosých" řeholnic a řeholníků, schválená roku 1580 papežem Řehořem XIII. Přes prudké útoky těch, kdo chtěli žít dál spokojeně podle mírnější regule, bylo mezi rokem 1567 a 1582 založeno ve Španělsku osmnáct takových mužských nebo ženských klášterů; Tereziina reforma zasáhla nakonec celý karmelitský řád.
Tento aktivní život nebránil Terezii psát, takže se nakonec stala jedním z mistrů španělské literatury. O svém životě a vztahu k Bohu vypráví v díle Kniha o jejím životě; jejím doplňkem je Kniha zpráv, Kniha o zakládání a dopisy, jejichž je zachováno přes 400. Všechna tato díla jsou psána s neobyčejným půvabem, upřímností a jazykovou čistotou a obrážejí se v nich i dramatické události, jimž musila tolikrát čelit. Napsala také soubor rad pro mladé jeptišky Cesta k dokonalosti, podaný téměř hovorovou řečí, ale nejslavnější z její tvorby je dílo extatické, psané v náboženském zápalu s využitím vytříbené, básnicky účinné metaforiky, nazvané Příbytky aneb Vnitřní hrad, kde zobrazuje duši jako hrad rozdělený na sedm příbytků, jež představují sedm stupňů modlitby, po nichž se dospívá k dokonalosti a nakonec ke splynutí duše s Bohem. Terezie psala i působivé básně, z nichž nejlepší jsou skladbičky lidového rázu s vánoční tematikou.

Na obsah

 

HEDVIKA
16. říjen
Patronka: polská a slezská, snoubenců, vyhnanců z vlasti
Atributy: bosé nohy, cisterciácký oděv, v ruce drží model kostela
* 1175 hrad Andechs; + 1243 Třebnice, Slezsko

Hedvika byla dcerou hraběte von Andechs-Meranien a tetou svaté Alžběty Durynské. Její rod, povýšený do stavu šlechtického Fridrichem Barbarossou, byl na vzestupu: Anežka se stala manželkou francouzského krále, Gertruda krále uherského a také pro Hedviku hledali vhodného ženicha. Do dvanácti roků byla vychovávána v benediktinském klášteře v Kitzingen a pak provdána za Jindřicha I., vévodu slezského a polského. Zvykla si na život v klášteře, kde četla horlivě Písmo svaté, a teď měla jít do země, v níž se mluvilo slovanským jazykem. Utěšovalo ji potom poněkud, že její manžel zval do své země německé osídlence, takže tu vznikaly vesnice i města, kde lidé hovořili jejím jazykem. Hedvika dala svému muži sedm dětí, čtyři syny a tři dcery; přežila jich šest. Ačkoli byla vázána péčí o rodinu, doprovázela svého muže na cestách i na soudy a brzy měla pověst přímluvkyně, a to i u polských obyvatel. Věnovala se chudým a nemocným, v nichž viděla ukřižovaného Krista, bez zřetele na to, jaké byli národnosti. Třináct chudých měla stále blízko sebe, musili ji provázet i na jejích cestách po vévodství. Dávala jim často na hradech nebo v hospodách své jídlo a sama se spokojila něčím zcela prostým; odtud věta, kterou říkávali dvořané: "Líp jíst u paní jako žebrák než u stolu pána." Snad i proto, že v její rodině i v rodině jejího muže docházelo ke krvavým sporům, rozhodla se "léčit protiklad protikladem", jak sama říkala: nenávist láskou, vinu usmířením. Její kajícnictví nabývalo hrozivých forem, chodila někdy i v zimě bosa, prodlužovala tvrdé půsty, oděvem se často nelišila od služebných.
Její muž založil na její přání v Třebnici u Vratislavi ženský cisterciácký klášter. Byl to jeho první čin po volbě, kdy nastoupil po svém zesnuvším otci Boleslavu I.; abatyší zde byla později její dcera, jediné dítě, které jí zbylo. Ve Vratislavi založila špitál, první ve Slezsku, později i útulek pro malomocné. Když Jindřich I. roku 1238 zemřel, uchýlila se do kláštera v Třebnici; nosila zde sice oděv jeptišek, ale sliby neskládala. Poslední ranou, která ji před smrtí postihla, byla smrt syna Jindřicha, jenž se měl stát nástupcem otcovým. Za vpádu Tatarů postavil se jim s nevelkým rytířským vojskem na odpor, bitvu prohrál a sám padl; žlutí nájezdníci však pochopili, jací bojovníci na ně na Západě čekají, a odtáhli. Hedvika v sobě našla sílu, aby utěšovala dceru i snachu, ale zakrátko zemřela i ona.

Na obsah

 

MARKÉTA MARIE ALACOQUE
16. říjen
* 1647 Lautecourt; + 1690 Paray-le-Monial

Její otec byl královským notářem, ale ztratila ho v desíti letech a prožívala s matkou a šesti sourozenci krušné chvíle, obzvlášt' když se správy majetku ujal její strýc a zacházel s nimi, on i jeho rodina, jako se služebnictvem. Když jí bylo deset roků, onemocněla těžce, snad dětskou obrnou, ale ve čtrnácti se znenadání uzdravila; viděla v tom zázrak a obracela se ještě častěji k modlitbám a rozjímání. Matka ji chtěla později provdat, ale ona se rozhodla pro řeholní život a přes odpor rodiny vstoupila ve čtyřiadvaceti letech do řádu Navštívení v Paray-le-Monial. Měla už jisté mystické zkušenosti, slýchala vnitřní hlasy, vídala Kristovu tvář; zdá se, že v klášteře, kde bylo mnoho dívek z aristokracie, se setkávala spíš s posměchem než s pochopením.
Slib složila 1672 a stala se pomocnou ošetřovatelkou klášterní komunity. Koncem roku 1673, když se modlila před Nejsvětější svátostí, měla první velké zjevení. Ježíš ji zval, aby zaujala najeho srdci místo svatého Jana při poslední večeři; podle její výpovědi jí řekl:
"Mé srdce je tak vášnivé láskou k lidem a k tobě obzvlášt', že už nedokáže udržet v sobě plameny své žhavé lásky a musí je tvým prostřednictvím šířit kolem sebe." Další vidění utvrdila Markétu Marii v její lásce k Ježíšovu srdci i v rozhodnutí šířit jeho kult zejména ve formě přijímání každý první pátek v měsíci. Její spolusestry reagovaly na to velmi nepříznivě, tupily ji a představená ji dokonce dala prohlédnout odborníkům; jejich soud vyzněl rovněž nepříznivě. Naštěstí dostal v tu dobu jezuitský řád v Paray-le-Monial za představeného znamenitého kněze Claude de la Colombiére; ten se jako zpovědník Markéty Marie přesvědčil o jejím duševním zdraví, o její svatosti i o pravosti zjevení, která vedla ke kultu Nejsvětějšího srdce. Odjel však do Anglie jako kazatel vévodkyně z Yorku a za "papeženského teroru" byl uvězněn. Vztahy vizitentek k Markétě Marii se staly ještě napjatějšími, obzvlášt' když jim roku 1677 řekla, co všecko vyčítá Kristus jejich klášterní obci; to vyvolalo téměř povstání, ale nešvary byly nakonec odstraněny.
O dva roky později prožila velkou radost, nebot' Claude de la Colombiére se vrátil z Anglie, ale se zdravím nahlodaným tuberkulózou. Vyšla jeho kniha Duchovní ústraní, kde seznámil čtenáře se zjeveními Markéty Marie a přispěl tak k šíření kultu Nejsvětějšího srdce; zasloužila se o to i její přítelkyně sestra Merin, která se stala představenou kláštera. Poprvé se konala slavnost Ježíšova srdce roku 1686 v kostele Navštívení a pak se už tento kult šířil po celém křest'anském světě. Markéta Marie zemřela roku 1690.

Na obsah

 

IGNÁC ANTIOCHIJSKÝ
17. říjen
* kolem 50 Sýrie; + 107 Řím

Ignác byl po apoštolu Petrovi a svatém Evodiovi třetím biskupem v Antiochii. Podle legendy byl oním dítětem, které Ježíš ukázal svým učedníkům, když se přeli, kdo je největší; je pravděpodobné, že se s některým z apoštolů setkal osobně. Ze způsobu, jak byl umučen, vyplynula domněnka, že patřil k otrockému stavu. V Antiochii nebylo jeho postavení snadné, byli tam křest'ané, kteří vyšli z řad pohanů, a jiní, kteří vyšli ze židovského prostředí a dodržovali starozákonní předpisy; navíc se musil zabývat gnostiky, kteří sem po pádu Jeruzaléma zanesli své bludařské učení. Za Domitiana mu působilo starost pronásledování křest'anů, které se původně obracelo proti bouřícím se Židům, ale nevidělo zřejmě rozdíl mezi nimi a křest'any. Po císařově smrti byl nějakou dobu klid, ale za Traiana byla v jednotlivých asijských provinciích znovu uplatňována opatření proti křest'anům. Podle Traianovy odpovědi místodržiteli Pliniovi mladšímu, který se ho ptal na instrukce, nemělo se po nich záměrně pátrat, ale jakmile je někdo udá a oni se budou zpěčovat odpřísáhnout svou vinu, podléhají soudu. Ignáce udali bud' pohané, Židé nebo bludaři; po zatčení byl spoután a pod dozorem deseti vojáků poslán na lodi do Říma, kde měl být po rozsudku předhozen šelmám. Lod' plula z neznámých důvodů oklikou přes maloasijské přístavy a všude lidé Ignáce vítali a prokazovali mu láskyplné pocty. Obzvlášt' ve Smyrně mu vyšli vstříc s biskupem Polykarpem v čele; přijal tam i deputace několika asijských církví: byly z měst Efesos, Magnésiá, Tralles. Ignác napsal těmto obcím děkovné dopisy s naléhavým otcovským napomenutím, aby věřící zůstali věrni Kristu. Jeden z nich poslal předem do Říma, aby obec upozornil na svůj příjezd; prosil v něm bratry, aby nepodnikali nic pro jeho osvobození, nebot' "už nikdy nebude mít takovou příležitost dostat se k Bohu". Zároveň se z něho dozvídáme, jak špatně s ním vojáci cestou nakládali. Sedm listů Ignácových, které se uchovaly, obráží věrně, slovy často dojímavými, učení a život církve ve druhém století; jsou zároveň svědectvím o jeho vnitřním životě, o víře, naději, lásce, také však o úzkosti, aby neselhal a zůstal stále pevný.
Byl odsouzen k smrti a v Koloseu předhozen šelmám.

Na obsah

 

LUKÁŠ
18. říjen
Patron: malířů a lékařů
Atributy: malířské náčiní, obraz P Marie, okřídlený býk
+ I. stol. Antiochie, Sýrie
Lukáš je autorem třetího evangelia a Skutků apoštolů, nejdůležitějšího individuálního příspěvku k Novému zákonu. Narodil se jako pohan, byl zaníceně zaujat helénismem a kromě toho studoval lékařství; konvertoval a doprovázel svatého Pavla na jeho druhé a třetí misionářské cestě a také za jeho římského věznění byl v jeho blízkosti. Pro své evangelium použil jako pramenů Markova evangelia a jiných podání, vcelku však mu vtiskl ráz své osobnosti. Zdůrazňuje především Boží milosrdenství a Kristovu lásku k chudým a k hříšníkům; o modlitbě a o svatém Duchu říká víc než Matouš a Marek. Ve Skutcích apoštolů podává se smyslem pro historický pohled i literární umění zprávu o začátcích křesťanství. Také zde použil různých pramenů, ale z velké části jde o zprávy očitého svědka. Po smrti apoštola pohanů opustil hlavní město říše a nevíme, co se s ním stalo potom, i když podle tradice kázal a byl umučen v oblasti Achaie. Jeho evangelium vyšlo kolem roku 70, Skutky apoštolů o něco později.
Lukášovy spisy se vyznačují zájmem a sympatií, s jakou hovoří o lidech, a rovněž pozorovatelským i vypravěčským nadáním. Lukáš je jediný ze čtyř evangelistů, který vypráví podrobněji o Panně Marii a epizodách z dětství Ježíšova; zdá se, že žil nějaký čas v její blízkosti. V jedné legendě se mluví o tom, že namaloval její podobiznu, takže je nejen patronem lékařů, ale i malířů. Jeho ostatky prý spočívají v Padově.

Na obsah

 

JAN BRÉBEUF
19. říjen
* 1593 Condré-sur-Vire; + 1649 Kanada

Jan byl potomek normanské rodiny, jejíž předkové bojovali ve vojsku Viléma Dobyvatele u Hastingsu a pod praporem svatého Ludvíka u Damiette. Roku 1617 vstoupil v Rouenu do jezuitského řádu a za pět let byl vysvěcen na kněze. Tři roky ještě působil jako profesor na rouenské koleji a pak dostal rozkaz odplout do Kanady; pro Tovaryšstvo Ježíšovo to byla už druhá výprava, prvá se musila vrátit, ale i tak přivezla mnoho zpráv o nové zemi, kterých pak mohl Jan Brébeuf dobře využít. Jeho první apoštolát netrval dlouho; působil se svými druhy mezi Hurony, ale pak byli při obléhání Quebeku zajati. Angličané dobyli vítězství poměrně snadno, protože se mohli opírat o velezrádné výpovědi dvou bratří Skotů, narozených v Dieppe. Misionáři musili opustit zemi, jezuiti byli dopraveni do Plymouthu a odtamtud do Francie.
Jan Brébeuf složil v Rouenu své poslední sliby a do roku 1633 byl profesorem na koleji v Eu; v té době byl uzavřen mír s Anglií a bylo možno znovu pomýšlet na misionářskou výpravu. Jezuité dostali od kardinála Richelieua příkaz odplout do Kanady a v Dieppe vstoupil s nimi na lod' i Brébeuf. Vedl misie mezi Hurony, zpracoval slovník i gramatiku jejich řeči, přeložil pro ně katechismus P Ledesmy. V tu dobu tam řádily četné nemoci a domorodci svalovali vinu na jezuity; ti se musili uchýlit do Sainte-Marie a později pro Janův špatný zdravotní stav i nepřátelství indiánů se vrátili do Quebeku. Zde Jan kdysi učinil s ostatními jezuity slib, že zasvětí kanadskou zemi Panně Marii. Při nové misii mezi Hurony, jejichž řeč dokonale ovládal, počíhali si na něho Irokézové, zajali jeho i spolubratra Gabriela Lalemaota a umučili je.

Na obsah


JAN KAPISTRÁNSKÝ
23. říjen
Atributy: kříž a korouhev, hostie
* 1386 Capestrano + 1456 Ilok na Dunaji

Jeho otec byl šlechtic, který přišel do Itálie s vojskem Ludvíka z Anjou. V neklidných dobách brzy ztratil život a Jan jako dítě viděl, jak jeho rodný dům až do základů shořel. Byl velmi nadaný a s úspěchem vystudoval právnickou fakultu v Perugii, tehdy jednu z nejslavnějších. Byl zaměstnán jako jurista na nejvyšším soudním dvoře v Neapoli a odtud ho povolal do Perugie ctižádostivý a přitom brutální král Ladislav; jako osmadvacetiletý muž se stal dokonce gubernátorem. Měl před sebou skvělou kariéru, k níž patřil sňatek s hraběnkou, ale za bojů Perugie s Malatestou, generálem v benátských službách, byl zajat a uvržen do vězení. V žaláři konvertoval, a protože jeho manželství nebylo dosud konzumováno, zrušil je a vstoupil v Perugii k observantním minoritům. Když byl roku 1418 vysvěcen na kněze, usiloval o reformu svého řádu, nebot' františkáni pozdního XIV. století se příliš přizpůsobili své době, změšťáčtěli a ztráceli náboženskou sílu. Jan šířil obrodné hnutí, kamkoli přišel, zakládal kláštery a všude zanechával nejopravdovější observanty, snažící se vrátit řád k původní prostotě a přísnosti, aby pokračovali v jeho práci.
Jan Kapistránský byl vedle svého přítele Bernardina Sienského největším kazatelem patnáctého století. Čtyřicet let procházel Itálií i západními zeměmi a snažil se hlásáním evangelia spojit národy v jednu rodinu. V tomto evropském apoštolátu je jeho hlavní dílo; nebylo snad jediné současné kroniky, která by o tom nemluvila. Když na kostnickém koncilu bylo konečně odstraněno velké schizma, které vneslo mezi evropské národy takový mravní zmatek, že nikdo nevěděl, več má vlastně věřit, zasáhl zde účinně on i Bernardin Sienský. Jeho kázání bylo vždy veřejnou událostí -jedno, někdy i víc denně, a dlouhé až tři hodiny - takže ho zvala města, knížata a posléze ho i papež pověřoval misemi, kde bylo třeba účinně zasáhnout. Nelze zde vyjmenovat všecka místa, kterými procházel; když táhl roku 1451 z pověření papeže Evžena IV , svého přítele, přes Alpy do Vídně, doprovázelo ho dvanáct spolubratří. Jejich úkolem bylo tlumočit jeho kázání - kázal vždy latinsky - nebo psát letáky, jak tomu bylo při jeho vystoupení proti husitům. Jeho největším úspěchem byla nejspíš jeho účast na vítězství nad Turky u Bělehradu roku 1456, kdy strhl svým elánem vojsko Hunyadyho. To znamenalo v té době záchranu střední Evropy před islámem. Překvapuje, že tento kazatel, který byl stále na cestách, nalezl ještě čas pro svou práci literární; jeho spisy vyplňují.v římské rukopisné sbírce XVII. století devatenáct kvartových svazků. Psal o neomezené papežské moci, o manželství, o nejrůznějších otázkách církevních i věroučných a jeho korespondence je důležitým dokumentem o nábožensko-církevním životě rané renesance.
S jeho jménem je spjato přes dva tisíce "zázračných" uzdravení, zaznamenaných v pařížském kodexu přesně podle osob, místa, data, ale dnešku je však nejblíž svým vytrvalým bojem proti zlořádům raného kapitalismu, obzvlášt' proti lichvě a úrokům, což byla v té době téměř synonyma. Platilo se až šedesát procent úroků, takže nejen celé rodiny, ale i vesnice byly zruinovány. Dále působí svou neutuchající pomocí nejubožejším; založil celou řadu špitálů. Kult tohoto "apoštola sjednocené Evropy" zůstal stále ještě velmi živý na březích Dunaje, kde leží též místo jeho posledního odpočinku, i když nezvěstné.

Na obsah

 

ŠIMON A JUDA
28. říjen
Atributy: sekyra a kopí
1. století

Šimon s přezdívkou Kananejský nebo Horlivec patřil mezi dvanáct apoštolů; původně snad náležel k bojovné nacionalistické skupině zelótů, kteří chtěli uspíšit Boží vládu na zemi odbojem proti římské nadvládě. Víc o něm nevíme, leda od autorů apokryfů bez autority. Ti tvrdí, že po Letnicích kázal v Africe a Velké Británii. Pravděpodobnější se zdá podání, podle něhož zemřel mučednickou smrtí zároveň s Judou v Persii. I Juda nebo Tadeáš byl jedním z Dvanácti, ale musíme rozlišovat dvě osoby v evangeliu, které mají stejné jméno: první je apoštol, druhý je Ježíšův bratranec a autor epištoly nazvané list Judův. Tadeáš, nazývaný také Juda Jakubův, což znamená syn blíže neurčeného Jakuba, pocházel snad také z nacionalistických kruhů, které zprvu očekávaly v Ježíši politického mesiáše. I on je znám vlastně jen svou otázkou, s níž se obrátil při poslední večeři na Ježíše: "Pane, jak to, že se chceš zjevit nám, a světu ne?" Což mu vyneslo krásný slib: "Miluje-li mě kdo, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek."

Na obsah

 

WOLFGANG
31. říjen
Patron: Bavorska
Atributy: nápis Post sex, sekera
* kolem 930 Pfulingen; + 994 Pupping, Horní Rakousy

Wolfgang měl od sedmi let soukromého učitele, a když potom vstoupil do slavné klášterní školy v Reichenau, upozornil na sebe svým nadáním, zbožnou vážností a skromností. Zde se seznámil s Jindřichem, bratrem Würzburského biskupa Poppo, pozdějšího arcibiskupa trevírského. Oba přátelé přešli na dómskou školu ve Würzburku, ale zde byl prý Wolfgang u profesorů neoblíbený pro své otázky, svědčící nejen o jeho vzdělání, ale i o hloubavém duchu. Jeho přítel Jindřich toužil po okázalé kněžské kariéře, zatímco on se stále víc odvracel od světa a toužil po mnišském životě; jen po velkém přemlouvání se nechal přimět k tomu, aby odešel s Jindřichem do Trevíru, kde byl jeho přítel jmenován arcibiskupem. I zde žil jako asketa a na škole, kde vyučoval, nebral od žáků školné; trevírské kněze přesvědčil o výhodách společného řádového života.
Po smrti svého přítele, který se ještě krátce před svým skonem snažil zajistit Wolfgangovi vysoké postavení, vstoupil roku 965, odmítnuv nabízená místa, do švýcarského kláštera v Einsiedeln, proslulého přísnou kázní, a tam ho za pět let augsburský biskup vysvětil na kněze. V tu dobu měl prý vidění, v němž ho svatý Otmar vybízel k misijní činnosti, kterou měl konat jako "chudý a nuzný".
Wolfgang skutečně odešel z kláštera a prošel Čechami do Uher, provázen stále větší pověstí světecky žijícího kazatele. Když se biskup Pilgrim z Pasova dozvěděl o jeho úspěších - sám předtím konal v Uhrách rovněž misie - přičinil se, aby byl Wolfgang jmenován biskupem v Řezně. Zde se mohlo plně uplatnit jeho nadání, organizátorský talent, schopnost vžít se do místních poměrů. Jeho jmenování otevřelo reformnímu mnišství cestu do Bavor. Ačkoli to pro biskupa znamenalo finanční újmu, vzdal se starého řezenského kláštera sv. Emmerama, který byl odedávna spjat s biskupstvím, a podřídil jej jeho vlastnímu opatovi. Dbal, aby v klášterech jeho diecéze byla dodržována přísná benediktinská kázeň, založil v Řezně klášter benediktinek a reformoval další dva ženské kláštery v Oberu a Niedermünsteru, a to vše se souhlasem a za podpory vévody Jindřicha II., který měl sídlo v Řezně.
Císař Otta II. měl za nutné zřídit pražské biskupství, a protože Čechy patřily k řezenské diecézi, vyslal k Wolfgangovi poselstvo a žádal ho o souhlas. Řezenští kněží byli zprvu proti, ale Wolfgang se s velkým pochopením zřekl biskupských práv v Čechách, a tak bylo v roce 973-74 založeno pražské biskupství, podřízené arcibiskupu mohučskému. Wolfgangova věrnost císaři šla tak daleko, že když proti němu povstal Jindřich Svárlivec, odešel roku 976 do kláštera Mondsee. Klášter během roku reformoval a přivedl k rozkvětu. Tento pobyt je historickým jádrem legendy, podle níž vedl poustevnický život na Abersee, pozdějším Wolfgangsee v Rakousku.
Místo Pupping, kam Wolfgang dospěl na své cestě podél Dunaje, mělo kostel zasvěcený svatému Otmarovi, který se mu prý před dvaadvaceti lety zjevil. Řezenský biskup cítil blížící se smrt a po zpovědi a posledním pomazání se dal položit před hlavní oltář a tam zemřel. Mrtvé tělo bylo v slavném procesí přeneseno do Řezna a pohřbeno v klášteře sv. Emmerama.

Na obsah