Svatí a světice církevního roku - leden

 

TŘI KRÁLOVÉ
6. leden
Patroni: poutníků a hříšníků, Kolína
Atributy: zlato, kadidlo a myrha
I. století

Podle Matoušova evangelia se u krále Heroda v Jeruzalémě objevili mudrcové z Východu, jež hvězda upozornila na příchod krále a přišli se mu tudíž poklonit. Dorazili sice do Betléma a našli tam Svatou rodinu, ale vybídnuti andělem nevraceli se již přes Jeruzalém, ale volili cestu jinudy. Herodes pak ze strachu o trůn nechal vyvraždit všechny betlémské
chlapce mladší dvou let. Tito mudrcové byli patrně chaldejští hvězdopravci; jejich počet se později ustálil na tři (patrně podle tří darů, o kterých je v evangeliu zmínka) a začali být dokonce označováni jako králové. V pozdějších legendách (patrně až v 7. století) dostali i jména - Kašpar, Melichar a Baltazar - a každému z nich byly připsány i dary, které měli Ježíškovi přinést: Kašpar zlato (znak královské důstojnosti), Melichar kadidlo (užívané při obětech a modlitbách) a Baltazar myrhu (rovněž vonnou pryskyřici jako znak Ježíšova člověčenství).
Na obsah

RAJMUND Z PENAFORTU
7.leden
*1175 zámek Penafo u Barcelony; +1275 Barcelona

Pocházel z urozené katalánské rodiny a už od začátku svých studií pomýšlel na kněžskou dráhu. V Boloni vystudoval právo civilní i církevní a jako doktor tam tři roky přednášel; měl mnoho žáků, protože na rozdíl od jeho kolegů mu nešlo o peníze. Roku 1219 se s ním v Itálii setkal barcelonský biskup a odvedl si ho jako svého generálního vikáře a oficiála do Spanělska. V Barceloně se právě usadili dominikáni a jejich zbožný život přiměl Rajmunda vstoupit do jejich řádu; bylo mu v tu dobu čtyřicet sedm roků. Provinciál ho vybídl, aby napsal příručku pro zpovědníky, první dílo, které v tomto žánru vyšlo.
Na pozvání papeže Řehoře IX. odjel do Itálie a byl jmenován hlavním penitenciářern v komisi rozhodující o těžkých případech svědomí přicházejících do Říma a navíc papežovým zpovědníkem. Ten ho pověřil, aby sebral papežské dekretá1y z XII. a XIII. století; je to vcelku pět knih; arcibiskupský úřad v Tarragoně, který mu Řehoř IX. nabídl, Rajmund odmítl. Roku 1236 se vrátil ze zdravotních důvodů do Barcelony a žil tam velmi přísným, asketickým životem. Pro jeho svatost ho zvolili dominikáni generálem řádu, což odmítnout nemohl, vázán slibem poslušnosti. Za dva roky však požádal, aby byl tohoto úřadu zproštěn, a rozvíjel intenzivní křesťanskou činnost v oblastech Španělska a severní Afriky, ovládaných muslimy. Nabádal misionáře, aby pečovali o křesťanské žoldnéře a otroky, již byli ve službách muslimů, či kteří ve víře zakolísali; měli dokonce muslimy
i získávat. Požádal Tomáše Akvinského, aby pro něho napsal Summu proti pohanům, jež pak prokázala dobré služby ve styku s muslimy i židy; jeho zásluhou bylo zřízeno několik škol k vyučování arabštině. Pomáhal radou Petru Nolaskovi, zakladateli řádu, který vykupoval křesťanské zajatce; král Jakub I. Aragonský přisuzoval svůj úspěch v boji s Maury účinku Rajmundových modliteb.
Rajmund z Penafortu zemřel téměř stoletý. Jaké lásce a úctě se těšil, vidíme i z toho, že se s ním na poslední cestě přišli rozloučit král aragonský i král kastilský, královna Violanta, tři biskupové a mnoho šlechticů, kněží i prostých věřících. Byl svatořečen Klementem VIII. roku 1601.
Na obsah

HILARIUS 
13. leden
Patron: malých dětí a provazníků
*kolem roku 315 Poitiers; +367 Poitiers

Byl synem pohanských rodičů, kteří mu dali velké vzdělání, ale antická filozofie jeho touhu po pravdě neuspokojila; teprve bible a obzvlášť tajemství Vtěleného Slova ho strhly tak, že se dal ve třiceti letech pokřtít. Byla to velká událost pro Poitiers, kde jen málo lidí z jeho vrstvy patřilo ke křesťanské obci. Ačkoli byl ženatý a měl dceru, byl v rodném městě zvolen biskupem a ihned začal rozvíjet horlivou pastýřskou činnost. Jeho komentář k evangeliu svatého Matouše se uchoval; nebylo vždy snadné sledovat jeho myšlenky, ale vedl své posluchače výš a výš; jako biskup vysvětil na exorcistu budoucího svatého Martina. 
Bylo to v období synod v Arles a v Miláně, k nimž dal podnět císař Constantius a na nichž byl podruhé zbaven úřadu Atanáš (Athanasius) Alexandrijský, zastávající proti ariánům tezi, že Bůh-Otec a Bůh-Syn jsou stejné, tedy božské podstaty, a že Kristus není jen prostředníkem mezi Bohem a tvorstvem. Až do roku 353 se nikdo v Galii o ariánství nestaral, jen trevírský biskup, který se vypovězeného Atanáše ujal, byl tím zavlečen do bojů křesťanského Východu. Poitiers bylo na druhém konci říše, daleko od Říma, a Hilarius podle
vlastních slov "nikdy o nikajském krédu neslyšel, až když byl poslán do vyhnanství". Roku 355 se postavil do čela odporu proti arleskému primasovi Saturninovi, hlavnímu představiteli ariánství. Svolal galské biskupy a přesvědčil je o tom, že je třeba závěry arleské synody revidovat, odloučit se od ariánských biskupů a rozsudek nad Atanášem odmítnout. Císař nejspíš na stížnost Saturninovu reagoval velmi brzy: Hilarius byl poslán do Frygie do vyhnanství. 
Měl tam vcelku volnost pohybu a využil toho k poznání Východu. Umínil si, že vnese do věroučných otázek jasno a začal psát své hlavní dílo O Trojici, původně, a snad líp nazvané O víře proti ariánům. Je to dlouhý, krásným jazykem psaný komentář k začátku Janova evangelia; inspiroval se jím později i svatý Augustin. Hledal však cestu ke smíru, ale tím se stal v ortodoxních kruzích neoblíbeným. Účastnil se synody v Seleukeii, kde potíral bez úspěchu ariánství, a stejně malý úspěch mělo jeho setkání s císařem v Konstantinopoli. Nakonec se ariáni postarali, aby byl jako podněcovatel neklidu poslán zpět na Západ; tam byl triumfálně přijat. 
Na pařížské synodě prosadil exkomunikací obou vůdců galského ariánství, biskupů z Arles a z Périgueux; vůči ostatním ariánsky smýšlejícím biskupům projevil shovívavost: pokud uznali své chyby z minula, nechal je na místě. A protože se při svém návratu dozvěděl od Martina, že v Itálii se s příchodem nového císaře Valentinia na ortodoxie hroutí, rozhodl se zasáhnout i tam. Organizoval v Miláně shromáždění italských biskupů, ale nepodařilo se mu sesadit ariána Auxentia z biskupského stolce tohoto města; udržel se tam svým obratným manévrováním až do smrti. Tato porážka Hilaria hluboce urazila. Hned po návratu do Poitiers napsal leták Contra Maxentium, kde ostře pranýřoval císařovy zásahy do náboženských záležitostí. Ortodoxie však získávala stále větší prostor, a tak poslední léta Hilariova byla vcelku pokojná. 
"Znamenitý učitel církví", jak ho nazval Augustin, skládal také liturgické hymny, aby věřícím přiblížil teologické učení, ale zde velký úspěch neměl, lidu zůstaly cizí; v tom směru měl milánský Ambrož větší štěstí. Kromě zmíněného už díla O Trojici zanechal po sobě Komentář k svatému Matouši, Pojednání o žalmech, Knihu proti císař Constantiovi, Pojednáni o tajemstvích. Umřel roku 367; smrt se mu podle jeho slov zdála jako světlo nikdy nekončících ranních červánků, "v němž bude moci bez konce zvěstovat lásku a věrnost Pána". Většinu jeho ostatků, uchovávaných v Poitiers, hugenoti roku 1562 spálili.
Na obsah


ANTONÍN VELIKÝ 
17.leden
Patron: kartáčníků, řezníků a cukrářů
Atributy: hůl v podobě řeckého tau, zvonek, ďáblova hlava, hasičský hrnec, vepř
* Koma, Egypt; +356 hora Golzim

Antonín je nejproslulejší mnich starověku. Velkou zásluhu o to má Život svatého Antonína od jeho současníka, slavného alexandrijského biskupa Atanáše, napsaný krátce po světcově smrti a přeložený téměř ihned z řečtiny do latiny. I když vyznívá příliš nadšeně a obírá se neúměrně věcmi zázračnými i dábelskými, historickou cenu mu upřít nelze. Tím si zčásti vysvětlíme nesmírný vliv, jaký Antonín na západní mnišský život měl. 
Bylo mu osmnáct let, když mu rodiče zemřeli; zůstala mu jen starost o rodinné jmění a péče o mladší sestru. Když jednou při bohoslužbách slyšel slova, která říká Kristus bohatému mládenci: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a dej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Potom přijd' a následuj mě!" zapůsobilo to na něho, třebaže je neslyšel poprvé, tak mocně, že skutečně rozdal, co po rodičích zdědil, sestru svěřil pannám, předchůdkyním
řeholnic, a odešel do pouště. Zprvu bydlil blízko rodné vesnice, kde ho starý asketa zasvětil do poustevnického života, potom ve skalním hrobě na poušti; taková osamělá místa byla podle staroorientálních představ doménou ďáblů. Zde byl vydán různým formám pokušení,
jak nám je, zkreslené až do obludnosti, zachytil na svých obrazech Bosch, Teniers či Brueghel nebo vylíčil Flaubert ve svém Pokušení svatého Antonína. 
Budoucí světec jde ještě hlouběji do pouště a usadí se v rozbořené pevnosti plné hadů, ale blízko pramene. To už za ním přicházejí návštěvníci i žáci toužící žít jako on; vznikají tu kolonie poustevníků. Z poustevníka se stal "otec mnichů"; stále to však ještě nebyla ona forma mnišství, která vznikla zakrátko v Thébách z iniciativy Pachomiovy. Antonín zvolil poloklášterní formu asketického života a založil na východ od Nilu i na levém břehu řeky dva první známé kláštery; odmítl však dát jim přesnou reguli. Co nám bylo předáno pod jeho jménem jako mnišský řád, pochází z pozdější doby. 
I když tíhl do pouště, aby byl "sám s jediným Bohem", neváhal jít mezi lidi, když bylo naléhavě třeba. Když roku 311 za císaře Maximiana začalo v Alexandrii pronásledování křestanů, vypravil se ihned do tohoto města a posiloval vyznavače, strádající v žalářích, v boji za víru. Zůstal tam však, jen pokud bylo nezbytně třeba: "Mniši se ve městech vysilují," prohlásil, "vraťme se rychle do našich hor jako ryba do vody." A odešel s karavanou, která ho zavedla až k nevelkému palmovému háji na úpatí hory Golzim, pojmenované později na horu svatého Antonína. Usadil se zde, pěstoval obilí a zeleninu, pletl provazy; tu a tam ho zásobovali i kočovníci. Přišli za ním i mniši z jeho klášterů, znepokojení jeho odchodem; on je učil umění zápasit s démonem. 
Podruhé přišel na sklonku svého života do Alexandrie, aby zde veřejně vystoupil proti ariánům; zde se také setkal s biskupem Atanášem, jenž byl jedním z jeho obdivovatelů a kterého bude on hájit před císaři. Měl v sobě přitažlivou sílu, která působila na všecky vrstvy obyvatelstva, dokonce i na vysoký klérus a císařský dvůr. Sám Konstantin a jeho synové si s ním dopisovali. Než zemřel, musili mu jeho žáci slíbit, že utají místo jeho posledního odpočinku. Jeho hrob byl objeven až roku 561, tělo přeneseno do Alexandrie, a když tam přišli Arabové, dostalo se do Konstantinopole a odtud
v XI. století do Francie.
Na obsah

FABIÁN 
20. leden
Atributy: meč, holubice 
+250

Fabián spravoval římskou církev od roku 236 do roku 250 a historikové označují tuto dobu jako čas pokoje a misionářského nadšení; byl zvolen za papeže jako laik, ale vedl si promyšleně. Rozdělil Řím na sedm okresů duchovní správy, řízených jáhny, vyslal do Galie sedm biskupů, staral se o hroby mučedníků, hlavně o hřbitov Kalistův, a zřídil archiv, kde byly zaznamenány jejich skutky. Za svého pontifikátu zasáhl do sporů vyvolaných Origenem, který se pokoušel o jakousi syntézu křesťanství a platonismu. Roku 250 podstoupil mučednickou smrt; pohřben byl na Kalistově hřbitově, kde se pak našel jeho náhrobní nápis. Jeho jméno je spjato se jménem římského mučedníka Šebestiána a slaví se ve stejný den; ve Skutcích svatého Šebestiána se sice objevuje jistý Fabián, ale jako úředník pronásledovatel.
Na obsah


ŠEBESTIÁN 

20. leden
Patron:   ochránce proti moru, vojáků, válečných invalidů 
Atributy:  mladík přivázaný ke sloupu či stromu a probodaný šípy
+288 Řím

O svatém Šebestiánovi vypráví legenda, že to byl důstojník tělesné gardy císaře Diocleciána, rodák z Milána. Obrátil se na křesťanství, a protože měl přístup do žalářů utěšoval vězně a pomáhal jim. Když to vyšlo najevo, byl na vladařův rozkaz přivázán ke stromu a vydán na pospas numidským lučištníkům. Šebestiána probodaného šípy sebrala a zachránila křesťanská vdova Irena. Když se uzdravil, předstoupil před Diokleciána a vyčítal mu, že pronásleduje křesťany; myslili zprvu, že je to přízrak, protože ho považovali za mrtvého, ale pak ho ubili holí a tělo hodili do stoky. Naštěstí byla nablízku jiná křesťanská paní Lucina, která ho vytáhla a pohřbila na místě, kde je teď bazilika svatého Šebestiána. Představa krásného mladého muže, jehož tělo se ježí šípy, budila soucit a tak byl tento "křest'anský Apollón" obzvlášť za renesance znovu a znovu zobrazován. 
Na obsah


ANEŽKA ŘÍMSKÁ 

21. leden
Patronka:    panen
Atributy:      prsten, meč, dýka, dlouhé vlasy s věncem květů

Anežka je jednou z nejpopulárnějších křesťanských mučednic; uctívána byla v Římě už ve IV. století a bazilika nad jejím hrobem pochází z doby Konstantinovy. Vpravdě víme o jejím životě málo. Jisté je, že šlo o mladičkou dívku, která dala přednost smrti před ztrátou panenství. V křesťanské tradici zůstala strážkyní a symbolem čistoty; vyznívá to i z krásných antifon a responsorií jejího oficia, z hymnu, který jí věnoval básník Prudentius, i z chvalozpěvu, jejž vložil svatý Ambrož do svého pojednání De virginibus. Na obrazech ji také vídáme s palmovou ratolestí, knihou a beránkem. V její bazilice žehná kněz každého roku dva beránky, z jejichž vlny se tkají pallia, vlněné pásky kolem krku se dvěma svislými pruhy, které papež propůjčuje metropolitům.
Na obsah

VINCENC 
22. leden
*Huesca, Španělsko; + 304 Valencie
Patron:     vinařů, námořníků, drvoštěpů 
Atributy:   rošt, vinný kámen

Jeho rodným městem byla Huesca v severovýchodním Španělsku. Za své vzdělání světské i náboženské byl zavázán zaragozskému biskupu Valerovi, otcovskému příteli, který ho později vysvětil na jáhna. Za pronásledování křesťanů v době císaře Maximiana je oba povolal římský správce provincie do Valencie. Stařičkého Valera poslal do vyhnanství a Vincence dal úděsným způsobem zmučit. Pokryt ranami, s údy vykloubenými a zčásti spálenými, byl uvržen do vězení a tam zemřel. Zpráva o jeho smrti se rychle šířila a přispěla k jeho uctívání hlavně ve Španělsku a Francii, kde mnoho kostelů nese jeho jméno, také však v Římě a v Africe. V některých oblastech je Vincenc patronem vinařů.
Na obsah

FRANTIŠEK SALESKÝ
24.leden
*1567 zámek Sales, Savojsko; +1622 Lyon
Patron:    spisovatelů a tiskařů 
Atributy:  srdce s križem nebo s trním

Byl potomkem venkovského šlechtického rodu, vyznačujícího se františkánskou zbožností; už ve dvaceti letech se rozhodl pro kněžskou dráhu. Byl nejstarší z dětí. Po něm přišlo ještě devět bratrů a sester. Studoval v Paříži a v Padově, kde ho cele prostoupil duch katolické reformy a ještě více vliv svatého Karla Boromejského; po návratu se stal advokátem v savojském senátě. Odmítl sňatek, který pro něho rodiče chystali, překonal otcův odpor a byl roku 1593 vysvěcen na kněze. Ženevský biskup de Granier, který musil utéci do Annecy, ho ihned posílá do kraje Chablais, jižně od Ženevského jezera, jehož obyvatelé byli po vpádu Bernských obrácení násilím na kalvínskou víru, aby je získal zpět ke katolictví. Už zde se projevil jako šlechtic ducha i srdce: představoval možnost syntézy nejhlubší zbožnosti a osobní svatosti se světskou aktivitou a kulturou. Líp než kázání se mu při této misionářské práci osvědčily letáky, které byly později sebrány a vydány pod názvem Kontroverze; v tu dobu uveřejnil své první dílo Obhajoba standarty svatého Kříže. Konverzí přibývalo a biskup se rozhodl jmenovat ho koadjutorem; po delším váhání tento úřad přijal. Byly s tím spojeny cesty za hranice, do Říma, do Paříže k Jindřichu IV., s nímž jednal o oblasti Gex. Když se vracel z této cesty, zemřel biskup de Granier a František nastoupil 1602 na jeho místo; vysvěcen byl v Thorens, v kostele, kde byl pokřtěn.
Jako biskup patřil František Saleský k nejlepším pastýřům protireformace. Kromě práce spjaté s jeho biskupským úřadem kázal i mimo svou diecézi. Jeho nejslavnější postní a adventní kázání byla pronesena v Annecy, Paříži, Grenoblu. Po jednom z nich se setkal v Dijonu s Janou Františkou de Chantal; vzniklo zde hluboké, vroucí přátelství, které mu umožnilo uskutečnit jeden z jeho nejmilejších plánů - založení kontemplativního ženského řádu, který by zároveň sloužil chudým a nemocným. Jana de Chantal skutečně založila pod jeho vedením řád Navštívení Paní Marie, který neměl přísnou klauzuru, takže řeholnice, saleziánky, mohly volně navštěvovat každého, kdo potřeboval jejich pomoci; za Františkova života bylo založeno celkem dvanáct klášterů.
František Saleský nabyl při duchovní správě velikých zkušeností, kterých plně využil, když psal 1604 své první arcidílo: Úvod do zbožného života. Zbožnost zde není pojata jako strohý systém, nýbrž jako "příležitost konat hbitě a dobře skutky sloužící Bohu". O této populární knize, která se dočkala nesčetných vydání, bylo řečeno, že je také "úvodem do francouzského jazyka". Za dvanáct let vyšlo jeho druhé arcidílo, Traktát o lásce k Bohu, inspirované španělskými mystickými autory a osobními zkušenostmi; zdůrazňoval v něm shodu lidské vůle s vůlí Boží.
Ženevský pán", jak se Františkovi říkalo, odjel roku 1618 do Paříže vyjednat sňatek piemontského prince s francouzskou princeznou; byla to cesta triumfální, takovou úctu si mezitím získal. Zde měl příležitost setkat se s Vincencem z Paula, který se pak stal poradcem řádu Navštívení i Jany de Chantal. Přes své předčasně zničené zdraví doprovázel roku 1622 savojského vévodu k Ludvíku XIII., který byl tehdy v Avignonu; na zpáteční cestě se zastavil v Lyonu v klášteře saleziánek a viděl také ještě na několik hodin paní de Chantal. Za třináct dní ho postihlo krvácení do mozku; den nato zemřel.
Kromě uvedených spisů máme od Františka Saleského Kázání, Duchovní rozmluvy, určené prvním saleziánkám, a jedenáct svazků Dopisů. Všude se jeví jako dokonalý typ křesťanského humanisty; nesen františkánským optimismem, vytváří vztahy mezi Bohem a lidmi na vzájemné důvěře. Saleziánské hnutí, v němž se obráží jeho opravdová láska k bližnímu, našlo v minulém století věhlasného pokračovatele v Donu Boscovi.
Na obsah

TIMOTEJ (TIMOTEUS) A TITUS
26.leden
Timotej +97 Efes

Timotej a Titus jsou nejznámější žáci apoštola Pavla, proto se jejich památka slaví společně den po jeho obrácení. Timotej byl syn řeckého otce a židovské matky; pocházel z Malé Asie. Pro křesťanskou víru ho svatý Pavel získal při první návštěvě v Lystře, pravděpodobně roku 47; když se za tři roky vrátil do tohoto města, vybral si ho za společníka na cesty. Byl ještě mladý, pravý opak mužného temperamentu Pavlova: citlivý, zdrženlivý, pňtahoval svou upřímností a nezištností. Byl s Pavlem v Efesu, Jeruzalémě, Frygii, Galatii, Thesalonice (Soluni), přišel za ním do Athén, potom do Korintu, inspiroval částečně list Thesaloničanům. Ve Skutcích apoštolů a Pavlových epištolách se objevuje zmínka o Timotejovi často; mluví se zde o něm jako o jednom z "apoštolů", o jednom z emisarů, kterého Pavel posílá do křesťanských obcí, aby bděl nad růstem víry čerstvě zasazené. Timoteje nalézáme vedle Pavla ještě tehdy, když apoštol odjíždí spoutaný do Říma.
Kolem roku 63 byl Timotej postaven do čela efezské církve. Tam mu posílá Pavel oba kanonické listy, které nesou jeho jméno: první je psán v Makedonii, druhý v Římě. V Listech Timotejovi, které patří mezi jeho nejkrásnější, zdůrazňuje Pavel nebezpečí gnosticismu, jehož stoupenci byli přesvědčeni, že pouhá víra ke spasení nestačí, že je třeba vyššího, kosmického poznání, stejně jako nebezpečí světského helénismu, ohrožujícího rovněž asijské církve. Pavel doporučuje Timotejovi, kterého nazývá "milovaným synem", aby šetřil své zdraví, ale zároveň zůstal pevný v křesťanském učení, trpělivosti, lásce a vytrvalosti.
Jenom z tradice se dovídáme o jeho konci; byl prý ukamenován a dobit holí, když chtěl Efesanům zabránit, aby se neúčastnili pohanské slavnosti. Blízko předpokládaného místa jeho smrti byla postavena bazilika.
Titus byl pohan obrácený na křesťanskou víru Pavlem, který ho nazývá "pravým synem, jemuž se dostalo stejné víry jako mně". Apoštol poslal Tita z Efesu do Korintu dvakrát: poprvé, když má organizovat křesťanskou obec a postarat se o sbírku pro jeruzalémské křesťany; podruhé, když tam měl potlačit nepořádky. Když byl Titus pověřen stejným organizačním úkolem na Krétě, usadil se na ostrově a tam dostal od Pavla list, v němž ho apoštol nabádá, aby udržoval mladé i starší lidi ve víře a sám byl "vzorem správného chování". O Titově smrti nevíme nic.
Na obsah

ANDĚLA MERICIOVÁ 
27.leden
*1474 Desenzano +1540 Brescia
Anděla se narodila jako dítě prostých rodičů, ale ztratila je už v deseti letech a o její výchovu se staral strýc v Salo. Velkou ranou byla pro ni smrt sestřičky, vychovávané zároveň s ní. Vstoupila do třetího řádu sv. Františka a snažila se žít podle rad evangelia. Po strýcově smrti se vrátila do Desenzana a začala se starat o chudé děti, které vyrůstaly bez náboženské výchovy, protože povinná školní docházka nebyla a rodiče jim nemohli dopřát vzdělání. Anděla je s pomocí svých stejně starých přítelkyň vyučovala náboženství sama. Měla takový úspěch, že byla pozvána do blízkého města Brescie, aby tam zavedla něco podobného. Byla přátelsky přijata ve šlechtické rodině a prostřednictvím svých hostitelů poznala nejlepší lidi města; zájem o ni byl stále větší a také pomocnic přibývalo. Anděla kromě vyučování navštěvovala chudé a nemocné a chodila do dílen řemeslníků. Jejím vlivem došlo k nejedné konverzi; byla vůdcovský typ a navíc příjemného zevnějšku. Jestliže zprvu myslila pouze na náboženskou výchovu děvčat, šlo jí nyní o celkovou výchovu ženy. Bylo to v době renesance, která s návratem k pohanskému starověku přinášela povážlivé uvolnění mravů; jestliže se měly reformovat mravy, musilo se začít s rodinou, a středem rodiny je žena. O tom o všem Anděla přemýšlela především na své pouti do Svaté země, spjaté s podivnou událostí: na cestě tam na Krétě oslepla a na zpáteční cestě se jí na témže místě zrak vrátil. V Římě byla přijata v soukromé audienci papežem Klementem VlI., který znal její práci a chtěl, aby tam zůstala, ale Anděla cítila, že ji v Brescii čeká jiný úkol. V té době vypukla válka, vojsko císaře Karla V. táhlo na Brescii a Anděla byla s několik a přítelkyněmi evakuována do Cremony; ztratila tím čtyři roky. Po návratu shromáždila své pomocnice do jedné obce; dvanáct jich bydlelo společně s Andělou, ostatní zůstaly u svých rodin a působily ve školách i na farách. Ujímaly se především chudých děvčat, o která se nikdo nestaral.
Roku 1535 se zasvětilo službě Bohu a církve dvacet osm dívek a přidaly se k dílu Anděly. Mnoha hodnostářům se však zdálo nemyslitelné, aby ženy zasvěcené Bohu žily ve světě a konaly každodenní apoštolát. V prvotní církvi měly jáhenky významnou úlohu, směly dokonce nemocným ženám přinášet svátost oltářní. Během pátého století toto zřízení zmizelo a po tisíciletí měly ženy zasvěcené Bohu přísnou klauzuru. Učitelská kongregace založená Andělou - první v dějinách církve - měla za patronku svatou Uršulu, odtud i jméno uršulinky pro její členky. Regule - rovněž dílo Anděly - byla sice schválena 1536 biskupem města Brescie a později také uznána papežem, ale svoboda pohybu, jaké se uršulinky těšily, netrvalo dlouho. Roku 1540 zemřela Anděla s pověstí světice, ale už za několik málo let po její smrti byla uršulinkám uložena klauzura; roku 1566 nařídil totiž Svatý stolec, aby byly zrušeny všecky ženské řády, které nemají klauzuru a slavnostní sliby. Byla jim však uložena jen při chórových modlitbách - i to byla novota proti dosavadní praxi.
V době, kdy výchova byla téměř nelidsky přísná, psala Anděla roku 1537 zvolena generální představenou - svým duchovním dcerám: "Prosím vás velmi, snažte se přitáhnout k sobě svoje děvčata láskou a vést je něžnou, jemnou rukou, ne pánovitě, tvrdě." V nejednom směru předešla tato světice svou dobu.
Na obsah


TOMÁŠ AKVINSKÝ

28. leden 
Patron:     vysokých škol 
Atributy:   drahokam, kalich, holubice, kniha, slunce
*1225 Roccasecca u Neapole +1274 Fossanuova

Tomáš pocházel ze starého rodu hrabat z Aquina; v pěti letech byl dán na výchovu do benediktinského kláštera Monte Cassino. Čekalo se od něho, že přispěje k oslavě své rodiny bud'sňatkem, nebo jako biskup, kardinál, ne-li papež. Všichni byli nemile překvapeni, když vstoupil v Neapoli do dominikánského kláštera, do žebravého řádu. Jeho představení ho poslali za vzděláním do Říma, Boloně a pak do Paříže; neobešlo se to bez překážek, protože jeho bratři ho severně od Říma přepadli a odvedli na otcovský hrad. Odolával tu všem svodům a teprve za patnáct měsíců na zákrok dominikánů byl propuštěn.
Do Paříže ho doprovodil sám generál řádu a zde se také poprvé setkal s vynikajícím teologem a filozofem Albertem Velikým. Chodil na jeho přednášky tři roky, a když byl jeho učitel poslán do Kolína nad Rýnem, šel za ním a studoval u něho další čtyři roky. Jako profesor teologie přednášel potom sám v Paříži, kde oceňovali originalitu jeho názorů; zde také vznikl traktát O Trojici a pojednání O pravdě. Šedesátá léta strávil v Římě, kam ho povolal papež Urban IV, aby zastupoval římskou církev v jednání s byzantským císařem o unii; byl rovněž papežem pověřen, aby napsal oficium k oslavě eucharistie. Stýkal se i zde se svým učitelem Albertem Velikým a prohluboval studium Aristotelova učení. Pochopil, jak je důležité pro latinský Západ znát díla řeckého myslitele a jeho arabské komentátory. Toto učení se pak stalo rámcem jeho veliké Teologické summy, vrcholného díla středověku; hlásal s výjimečnou autoritou harmonii mezi vírou a rozumem. Tomismus měl zůstat jednou z hlavních cest filozofie a teologie. Lev XIII. prohlásil jeho učení za závazné pro katolickou církev. Pro misionáře napsal užitečné dílo Summa proti pohanům, jiné jeho dílo je pojednání O moci Boží, O politické vládě.
Tomáš odmítl biskupský stolec v Neapoli, přednášel dál v Římě a posléze v Paříži, kde se účastnil i mnoha věroučných diskusí. Začátkem roku 1274 ho papež povolal jako teologa na druhý lyonský koncil, a on přes těžké utrpení, které ho sužovalo, se vydal na cestu. V březnu v cisterciáckém opatství ve Fossanuově zemřel. Jestliže tehdejší lidé i my stojíme v úžasu a úctě před obrovským dílem Tomáše Akvinského, on sám si byl vždy vědom své malosti, omezenosti a bídy; pokora hodná génia.
Na obsah


JAN BOSCO 
31. leden
Patron:     mládeže
Atributy:    v kněžském rouchu, s chlapci
* 1815 Becchi u Turína +1888 Turín

Jan Bosco byl synem chudých lidí z malé vesnice; ve dvou letech ztratil otce a všecka starost i péče o jeho výchovu ležela na matce, ženě zbožné a prozíravé. Když mu bylo devět roků, měl sen, který jako by byl předobrazem jeho budoucího života: bil chlapce, kteří kleli, a tu uslyšel hlas: "Ne ranami, nýbrž mírností, dobrotou a láskou si musíš získat tyto přátele. Začni ihned!" Zkoušel to na chlapcích z jejich vesnice: vyprávěl jim příhody, které slyšel od matky, předváděl jim kousky, jak to viděl u jarmarečních kouzelníků, akrobatů, vodil je na bohoslužby, učil je katechismu; táhli se za ním tak, jako za ním jednou půjdou, až se stane knězem. Vystudoval s velkými potížemi, musil si na jídlo a byt vydělat prací jako pomocník kuchaře, pekaře, krejčího, zámečníka; tyto zkušenosti se mu hodily, když zakládal pro tisíce mladých lidí dílny. Po vysvěcení 1841 šel za dalším vzděláním do teologického konviktu v Turíně a měl příležitost setkat se v tomto městě s chlapci bez rodičů i přístřeší, kteří sem přišli za prací, a když ji nenašli, pustli tělesně i duševně. Jeden z nich přišel za Donem Boskem do sakristie, a když byl přijat s dobrotou a láskou, přivedl příští neděli pět kamarádů, zakrátko dvacet, a roku 1846 jich už bylo čtyři sta. První čas se scházeli v kostele na mši, při zpěvu, později chodili do přírody, nakonec Don Bosco koupil kůlnu na louce. Takové byly začátky jeho Oratoře svatého Františka Saleského, rozšířené později o večerní kursy, domov učňů, střední školu, prázdninové tábory. Jaký vliv měl na mladé lidi, je vidět z toho, že si jednou vymohl na ministrovi, aby směl vzít na celodenní výlet tři sta trestanců. To měla být pro ně odměna za dobré chování při exerciciích, které konal v jejich ústavě; ani jediný se nepokusil o útěk.
Tak velké dílo si žádalo mnoha spolupracovníků. Don Bosco je nalezl mezi kněžími vychovateli, s nimiž pak založil kongregaci svatého Františka Saleského, saleziánů, a později paralelně za pomoci svaté Marie Mazzarello institut dcer Marie Pomocnice, saleziánek. Hnutí mělo veliký úspěch a šířilo se v Itálii a po celém světě; dnes má 19000 mužských členů a 16000 sester. Dílo Dona Boska je velkolepý církevní výtvor dvacátého století; patřilo k němu i zakládání katolických škol a kostelů, tiskáren, šířících dobrý tisk a miliony populárních knih, a také organizování saleziánských spolupracovníků, poskytujících pomoc a vytvářejících zároveň úzký vztah mezi biskupy a příslušníky diecézí, mezi faráři a farníky, a posléze i přebírání misijních oblastí v různých částech světa.
O Donu Boskovi řekl Pius XI., že "v jeho životě se stalo nadpřirozené téměř přirozeným a kromobyčejné obyčejným". V období kdy žil, působila v Itálii tendence spíš proticírkevní a úřady mu práci spíše ztěžovaly. Co chvíli se musil obrátit přímo na vládu; ovšem jeho umění jednat s lidmi, jeho přímost a neohroženost mu získávaly příznivce, ba téměř přátele i mezi ministry. Papežové využívali těchto jeho vztahů a pověřovali ho úkoly obzvlášť obtížnými. Jeho věhlas se šířil po celé Evropě, a když přijel kázat a sbírat příspěvky do Francie a Španělska, byl přijat přímo triumfálně.
Jako pedagog napsal čtyři závažná díla, z nichž Pojednání o preventivní metodě ve výchově a Mládež poučená o svých povinnostech mají co říci i dnešku.
Na obsah